Režisér Miroslav Cikán, jehož jméno jsme před krátkou dobou četli na díle ledabylém, chabém a slepovaném, připomenul inscenací nové české veselohry "Dobře situovaný pán", že je režisérem talentovaným a schopným, který dovede pracovat s vkusem i dobrým filmovým postřehem. Námět mu tentokráte napsala spisovatelka Olga Scheinplugová a je to zase prostinký příběh podle jejích zálib, osud děvčete z lidu, do kterého se zahledí starší zámožný obchodník, "dobře situovaný pán", jež však pohrdne možností blahobytného života bez lásky a dobude si svého mladého elektrikáře.

Režisér Vladimír Slavínský patří mezi nejstarší průkopníky českého filmu. Ve filmových kruzích je označován za mistra lidové veselohry. Od revoluce natočil již tři filmy: "Právě začínáme", "Poslední mohykán" a "Dnes neordinuji". A co nám prozradil o "Okénku" a svém novém filmu?

Film o Bedřichu Smetanovi „Z mého života“ úmyslně nechce být jen otrockým přepisem životního dokumentu, ani dějepisným sledem, opírajícím se s popisnou precisností o stovky knih, které byly o Smetanovi napsány. Útvar uměleckého, životopisného filmu, k němuž jsme dnes dospěli, klade zvýšené nároky. Jistěže vychází především z dokumentu, ale filmový tvůrce je oprávněn a povinován – jde-li o  umělecký útvar – dokreslit postavu, její situace, konflikty, dramatická střetnutí a životní motivace. Jsme přesvědčeni, že krása reálnosti vzniká především z uměleckého přetvoření skutečných dojmů. Realismus s vůdčím doplněním uměleckosti a ideovosti otvírá tak filmovým pracovníkům nejvyšší možnosti fantasie, představivosti a pohledů a dožaduje se smělého řešení scén, obrazů, postav i charakteristik.

Přepadli jsme jej v Gottwaldovských atelierech, stulených nahoře v kopcích na Kudlově. Spínal ruce v žertovném gestu nad tím, kolik zájmu je od benátského festivalu o práci gottwaldovských: „Nedej bože, abychom vyhráli tu Velkou cenu každý rok! Za celý rok sem dříve nepřišlo tolik návštěv, jako nyní třeba za týden. A to víte, na naši piplavou práci je potřeba klidu …“

Není to vděčná práce, komponovat hudbu pro film. I když si je divák vědom toho, že by se v kině bez huby neobešel, nebere hudební složku při posuzování filmu téměř nikdy v úvahu a tím méně se stará o toho, kdo dal filmu jeho hudební náplň, byť to byla někdy jedna z nejsilnějších stránek filmového díla. Tím více pozornosti zaslouží, jestliže právě tato nejnevděčněji oceňovaná filmová hudba nachází v řadách českých hudebníků stále více pěstitelů, neboť už dávno nám není jedno, representuje-li náš film také vyspělou českou muzikálnost a hudební kulturu či nic.

Panáček jde, otáčí se a pokyne rukou. Za ním vyrůstá rázem ze země jeho dvojník. Jde stejně jako on. Ze země vyrůstají však už další a další panáčci. Všichni jsou stejní a stejně se pohybují. Je jich už celé náměstíčko. Oni však vyrůstají stále.

Když se společnost Lucernafilm rozhodla natočiti filmovou veselohru „Neviděli jste Bobíka?“, ve které připadá jedna z hlavních úloh rozkošnému ostnosrstému teriérovi, neměl jistě žádný z produkčního štábu tušení o tom, jakou práci dá nalézti vhodného psího představitele. V pražských denních listech byl uveřejněn insert, hledající vhodného psa, a z opatrnosti byl ještě promítnut ve všech pražských kinech diapositiv, vybízející majitele podobných teriérů, aby poslali fotografie svých psů Lucernafilmu.

Nejkrásnější filmové fotografie dostává dnes redaktor filmového časopisu od Berlinfilmu s označením „Foto Borchmann“: tento znamenitý ateliérový fotograf nezapomíná, že hlavním znakem dobré filmové fotosky je pohyb, je život (na našem obrázku je Will Quadflieg ve filmu „Čarovné housle“).

„Čí očima hledí na život Charlie Chaplin?“ Tak se ptá ruský režisér Bisenstein, hledaje prameny ponorné řeky Chaplinovy geniální tvorby. A Chaplin sám odpovídá: Jsem tulákem filmového plátna, jsem tulákem života, jsem hledačem Modrého ptáka štěstí, mým inspiračním zdrojem je celý svět, nic lidského mi není cizí! Chodím a poznávám. – Chaplin jde a poznává. Seznamuje se s největšími duchy našeho století, je hostem králů a vlivných politiků, je přítelem legendárních rebelů, miláčkem krásných žen. Každé setkání zanechává stopy v jeho myšlenkách; jeho mozek registruje jako seismograf každý, i nejnepatrnější záchvěv, jimž je porušována rovnováha spravedlivého dění. Poznává státy a národ, poznává politické, hospodářské a sociální systémy – poznává člověka.

Setkali jsme se s Herbertem Lomem týden po jeho svatbě; do Prahy přijel, po prvé od roku 1938, jako novomanžel se svou paní, rodilou Švýcarkou. V českém předválečném filmu se mu nedostalo příležitosti; ta se mu naskytla teprve po příjezdu do Anglie v roce 1938. Zahrál významné role v řadě anglických filmů; u nás jsme jej viděli dosud jen jako psychiatra v Sedmi závojích, ale již tato role sama o sobě dodatečně dokazuje Lomovy herecké hodnoty.