Právo první noci

Svatební noc měla v minulosti mimořádný význam. Tím hlavním důvodem bylo potvrzení platnosti sňatku. Od nejstarších časů totiž razila církev názor, že tělesný styk mezi mužem a ženou lze povolit jen proto, aby se rodily děti, a to samozřejmě výhradně v manželském loži. Proto se měl teoreticky i veškerý milostný život manželů provozovat pouze za tímto účelem. Pokud by se manželé milovali jen pro vlastní potěšení, bylo by to podle některých kazatelů hříchem. 

Z této dikce je tedy zřejmé, že církev požadovala, aby muž a žena měli schopnost zplodit potomky, jinak nemělo manželství křesťanský smysl. Pokud žena během několika let neobtěžkala, mohla být prohlášena za neplodnou a to byl legitimní důvod pro rozvod. Zatímco u ženy se neplodnost poznala až po delší době, u muže bylo klíčové, aby byl vůbec milostného aktu schopen. To se samozřejmě pozná ihned. Právě proto musel muž během svatební noci tuto schopnost prokázat. Pokud se nedokázal se svou ženou spojit, manželství mohlo být prohlášeno za neplatné. Existoval právní termín, že manželství nabývá platnosti až jeho konzumací v manželském loži.

Tato norma byla tak významná, že se v některých vysoce postavených rodech, kde svatbu provázely významné politické a majetkové smlouvy, na průběh svatební noci dohlíželo, aby nemohl nikdo v budoucnosti její platnost zpochybnit. U lože sedělo několik rytířů a šlechtičen a společně sledovali, zda skutečně k naplnění došlo. V rodu francouzských vévodů orleánských se dohled nad svatební nocí udržel až do poloviny 16. století, a dokonce se o něm později pořizovaly písemné zápisy.

Svatební nebo též první noc měla tedy mimořádný význam, a proto představa, že by s nevěstou nestrávil první noc její legitimní manžel, ale někdo jiný, byla téměř nemyslitelná. Přesto všichni znají pojem „právo první noci“. Toto právo měl mít majitel panství a prý ho uplatňoval vůči nevěstám svých poddaných. I když se o tomto právu v literatuře hodně mluví, ve středověku není v Evropě nikde fakticky doloženo.

Počátek práva první noci kladou někteří autoři už do starověku. Uvádí se, že bylo symbolickým potvrzením nadvlády krále nad panovníky okolních měst. O podobné praxi se zmiňuje sumerský epos o Gilgamešovi z 3. tisíciletí př. n. l. Ve skutečnosti však šlo o něco trochu jiného. Pokud král zvítězil nad sousedním panovníkem, na znamení své převahy znásilnil jeho dcery a tím symbolicky dovršil svou nadvládu nad jeho rodem. Tento rituál neměl nic společného se svatební nocí. Podobnou praxi známe i z prostředí germánských kmenů a víme, že ji na mnoha územích uplatňovali i Římané.

Právo první noci zachytil starořecký historik Herodotos, když popisoval život kmenů na území dnešní Lybie. Prokazatelně do nedávné doby existovalo mezi kurdskými kmeny v západní Arménii, kde musela nevěsta strávit první noc s náčelníkem. Vystopovat ho lze také v tradičních zvycích některých kmenů v bývalé Osmanské říši.

V prostředí středověké křesťanské Evropy však neexistuje jediný věrohodný dobový doklad.  O právech, spojených s prožitím milostné noci, se zmiňují velice vzácně nejstarší francké zákoníky. Zde se uvádí tzv. „droit du seigneur“, jehož obsahem bylo údajné právo feudálního pána, aby si vzal panenství dívek, které sloužily jeho dcerám. Jde však o nesprávnou interpretaci. Smyslem zákona bylo ve skutečnosti jen právo ohledat, zda dívky jsou pannami (tzv. „droit de jambage“ nebo „droit de cuissage“). To byla praxe celkem obvyklá, ale neznamenala, že feudál mohl služebnou o panenství připravit (v jiných ustanoveních zákoníků na to bylo dokonce pamatováno přísnými tresty).

Na některých feudálních panstvích v západní Evropě se v průběhu středověku rozšiřovala pravomoc feudálního pána nad poddanými. Jednou z forem bylo omezování osobní svobody, zvláště u nájemců. Ti museli žádat o povolení prakticky na každý svůj krok, a tedy také o povolení k sňatku. Dostávali je za drobný peněžní poplatek, který se později začal vykládat jako výkupné za to, aby pán nestrávil s poddanou nevěstou první noc. Jde ovšem o výklad naprosto mylný, protože bylo technicky nemožné, aby pán tohle právo uplatňoval, i kdyby existovalo. Většinu roku trávili rytíři mimo své panství, buď ve válce, nebo na dvoře svého pána. Pokud měl velmož několik desítek vesnic, pak by po návratu domů nedělal nic jiného, než připravoval nevěsty o panenství.

Právo první noci se v lidovém podání a také v satirické renesanční literatuře stalo symbolem feudální nespravedlnosti. Šlo o propagandistickou pomluvu, kterou si vymysleli měšťané v době, kdy bojovali proti privilegované šlechtě. Její vznik má na svědomí zřejmě francouzský právník Jean Papon, který roku 1556 vydal spis, v němž kritizuje sociální dopady feudálního práva.

Je samozřejmé, že se tohoto mýtu s potěšením zmocnili spisovatelé a také politici. Je motivem Schillerova zpracování legendy o švýcarském hrdinovi Vilému Tellovi, objevuje se v Mozartově opeře Figarova svatba. Boj proti právu první noci se také stal jedním z hlavních politických hesel Velké francouzské revoluce, i když ve skutečnosti tohle právo neexistovalo.

FOTO: Vlastimil Vondruška