Vlastimil Harapes, legenda na špičce

Nejznámější osobnost české taneční scény, sólový tanečník a šéf baletního souboru pražského Národního divadla, sólista a šéf baletu Laterny Magiky, hostující umělec předních tanečních scén v mnoha zemích, choreograf, představitel řady filmových a televizních rolí, zpěvák, herec, režisér, čtyřnásobný vítěz soutěže Televizní rolnička o nejpopulárnější osobnost v oboru tanec a její absolutní vítěz v r. 1985, pedagog pražské taneční konzervatoře, umělecký šéf baletu ND v Bratislavě. To všechno byl a je žijící legenda Vlastimil Harapes. Charismatický muž s výjimečným a všestranným talentem. Osobnost, která se rodí jen vzácně.

Vyrůstal jsi ve vesnici Droužkovice blízko Chomutova, kam se rodiče přestěhovali před tvým narozením z Prahy, nechodil do žádné baletní přípravky, a přesto tě přijali na pražskou konzervatoř. Jenom nevím, co to bylo za sílu, která pomohla mladému klukovi snášet řeholi klasického tance.

Ale pozor, chodil jsem do rytmiky! Oba rodiče ochotničili a měli úžasný vztah k hudbě. Všimli si, že mají muzikálně a pohybově nadaného synka, dovedli jej do chomutovské hudební školy a on se začal učit hrát na housle a později na klavír. Housle jsem volil proto, že se mi moc líbilo nosit houslový futrál. Maminka sice upřednostňovala klavír, ale já jsem si ty „housle s futrálem“ doslova vyškemral. A právě ředitel hudební školy ve mně objevil talent pro pohyb a rytmus a já šel do rytmiky. Protože můj vztah k matematickým a fyzikálním vědám byl nulový, musel jsem jít po základní škole někam, kde nebudou. Tak to nebylo gymnázium, ale Pražská taneční konzervatoř. Počátky byly krušné, chyběla volnost a příroda, otročinu klasického baletu jsem snášel velmi těžce. Vydržel jsem jenom díky svému okolí, hlavně rodině. Ujišťovali mě, že ty trojky nebudu mít pořád, že se to jednou zlomí a ono se to opravdu v posledním ročníku zlomilo.

Zajímal by mě první pocit, když konečně stojíš pevně na jednom bodě.

Ten jsem neměl dlouho, pořád jsem si nepřipadal, že je to, co umím, dobré, natož dokonalé. Naše profesorka na konzervatoři nás tak drezírovala, že jsem končil konzervatoř s komplexem neschopnosti. To víš, jsem „Lev“ a lvi se mají chválit a ne zatracovat.

Od roku 1966 jsi byl členem souboru ND v Praze, o pět let později už jeho sólistou. „Odskočil“ sis na pár měsíců na stáž do Leningradu a vrátil se zřejmě proto, abys zářil v mnoha desítkách úžasných baletních rolí….

Byla to euforie, pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho, že mi za ten můj výkon někdo platí, hraje mi k tomu orchestr a ještě dostanu zdarma kostým. Ale tančil jsem opravdu rád, s nadšením a podle odborníků hlavně dobře. A Leningrad? To byla nejlepší škola! Tam jsem zblízka viděl, jak se má balet dělat. Dva vynikající pedagogové tehdy prestižní baletní školy, M. Šamševová a A. Puškin, mi pomohli dokonale pochopit různé „fígle“, zvládnout techniku a vybrousit styl. To jsem se snažil po návratu uplatnit, z doby studií jsem měl zkušenost s herectvím, a když byly i fyzické předpoklady, začaly se hrnout právě ty kladné role princů a milovníků. A bylo jich víc než padesát.

I v baletních rolích se určitě dá ztotožnit s postavou, stávalo se ti to často?

Samozřejmě, bez toho by to ani nešlo. Měl jsem vždycky rád dramatické role, kterými byli například Macbeth, Spartakus nebo Merkucio z Romea a Julie. Nemám rád abstraktní role, tanec bez hudby. Ten je pro mne s hudbou pevně propojený a jedno se odráží v druhém.

Merkucio ti přinesl také velké mezinárodní uznání. Známá italská taneční kritička o tobě napsala v roce 1972, že právě viděla nejlepšího tanečníka Evropy do 30 let…

Však to také byla postava podle mého gusta, se smyslem pro cit a dramatičnost. Televizní film režiséra Petra Weigla „Romeo a Julie“, který viděla, byl tehdy na festivalu v Benátkách odměněn hlavní cenou Prix d´Italia.

Chvílemi to vypadalo, že od tancování a baletu utečeš k filmu, divadlu či zpěvu…

Jeden čas jsem měl takové „zaječí“ úmysly. To bylo v době, kdy se mi dařilo ve filmových a televizních rolích. Do toho přišlo zranění a nemohl jsem skoro rok tančit. Ale stále mi pohyb s hudbou chyběl, a tak po uzdravení zvítězila múza jménem Terpsichoré.

Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Panna a netvor, Operace mé dcery, apod. To byly nezapomenutelné role v rozmezí asi 10 let. Podařilo se ti něco, čím se některý herec nemůže pochlubit za celý svůj život….

To je sice pravda, ale vnímám hlavně to, že všechny filmy či televizní inscenace byly velkou propagací ve prospěch českého baletu. Filmoví a televizní diváci se chodili dívat do divadla, jak ten Harapes vlastně na pódiu vypadá. Určitě bylo hodně těch, kterým balet nic neříkal, ale přesto přišli. A možná, že se z některých stali i věrní příznivci baletu a do divadla se vraceli. A to mě těší.

Svou taneční kariéru jsi zahájil na prknech Zlaté kapličky rolí Modrého ptáka v Šípkové Růžence a zakončil po 23 letech svým posledním Romeem. Věděl jsi, co bude dál?

Romea jsem naposled zatančil v roce 1989, po víc jak dvacetiletém soužití s touto rolí. Dostal jsem nabídku na šéfování baletu ND a tu jsem přijal. Balet je snad jediné umění spojené s mládím a to když pomine, je třeba začít jinde. A já dostal příležitost uplatnit všechny svoje dosavadní praktické zkušenosti v jiné roli. Snažil jsem se širokým vrstvám diváků představit příznivý repertoár, od klasiky přes nová díla, až po dětská představení.

Co nějaké klípky, ty se hezky čtou. Nebyly by? Viděla jsem tě například na fotografii s anglickou královnou Alžbětou…

Takových významných osobností bylo daleko víc, ať už třeba japonský císař s císařovnou, Papež Jan XXIII., princ Charles, apod. Nezapomenutelnou vzpomínku mám na setkání s Fidelem Castrem, kdy jsem mu byl představen během baletního hostování na Kubě. Tam jsem pochopil, proč se mu říkalo „La Montaňa“ (hora). Najednou stál přede mnou jako obr, který s mou rukou třásl jako s třtinou….

A ctitelky?

Přicházela mi spousta dopisů, ale místo odpovědí jsem posílal fotografii. Jeden dopis mám dokonce schovaný. Dvě sestry z Brna mi napsaly, já poslal fotografie a během krátké doby mi přišel od nich další dopis. Pozdravovaly mě z nemocnice, kam se jedna z nich dostala v momentě, kdy jí pošťačka předala obálku ode mne a ona si nevšimla přijíždějícího auta. Dobře to ale dopadlo, skončila v nemocnici „jen“ se zlomenou klíční kostí a otřesem mozku. Přesto mi děkovala, chválila mou krásnou postavu, milý úsměv, zodpovědný přístup k práci. Psal se totiž ještě socialistický rok 1981. Dokonce i Dana Zátopková chodila na všechna moje představení a v jednom rozhovoru přiznala, že mě zbožňovala. Ale Emil to určitě věděl.

Máš pocit, že jsi byl někdy ve správný čas na správném místě a to ti přehodilo životní vláček na úplně jinou kolej?

Jeden takový moment byl, už jsme se ho trochu dotkli. Sice mě to úplně nevykolejilo, ale platí na to ten správný čas a... Při představení jsem si na jevišti zlomil nohu a nemohl dlouhodobě tancovat. V tu dobu mi Jan Kačer nabídl roli v divadle v Shakespearově Bouři, dokonce jsem začal chodit i na hodiny výuky řeči k pani Libuši Havelkové. Musím se smát, když jsem se jí užasle ptal, jak si mě někdo mohl vybrat na jeviště. A ona mi odpověděla, že asi proto, že tak ztepilého herce ještě nemáme. Ale to divadlo byl onen osudový moment.

Nechápu, jak šlo všechno stihnout! Ještě Laterna Magika, hlavně projekt „Odysseus“. Když jsem tě v něm viděla, nějak jsem nemohla dlouho spát a málem psala o fotku…

To byl zajímavý projekt inscenace inspirované Homérovým eposem, s hudbou G. Mahlera a M. Kocába, filmovými projekcemi. Všechno vyžadovalo bezchybný výkon, od klasiky po modernu v přesném souladu s projekcí. Bylo to náročné, ale i mezinárodně úspěšné představení. Po přijetí téhle role jsem se ještě stal šéfem baletního souboru Laterny Magiky.

Co ocenění Národní umělec, Zasloužilý umělec a Thálie?

Na to je stručná odpověď – odpovědnost.

Už se raději na nic neptám, odcházím s komplexem lenocha pryč. Ale moc děkuji za příjemné posezení s tebou a Albou, hlavně však za rozhovor. Alba byla také milá, i když nemluvila. Pán u vedlejšího stolu měl sice obavy, aby mu nechtěla upíjet pivo, ale ona to se ctí zvládla. Alba se umí chovat, je totiž psí dáma.

FOTO: archiv Vlastimila Harpese

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.