Nejsou parohy jako parohy

Po válce se utvářela nejen struktura zestátněné kinematografie, ale klopotně se sestavoval nový dramaturgický plán. Autoři byli vyzýváni, aby psali scénáře s okupační a odbojovou tematikou (Hrdinové mlčí, Muži bez křídel, V horách duní, Uloupená hranice), bylo natočeno několik historických a životopisných dramat – prvním barevným filmem se stal Jan Roháč z Dubé; tradičně se adaptovaly literární předlohy (Čapkovy povídky, Nikola Šuhaj, Předtucha, Siréna – náš jediný vítěz na benátském festivalu).

Pochopitelně nemohly chybět ani veselohry, právě na nich chtělo vedení státní kinematografie demonstrovat, že nastala nová doba. Než se nové urodily, bylo nutné dokončit ty, které se začaly točit ještě „postaru“ (Řeka čaruje a Pancho se žení).

Hvězdy nově zářící

Žádoucím představitelem byl po řád Jaroslav Marvan, který vytvořil dvojici s Jindřichem Plachtou (Právě začínáme), pak s Františkem Filipovským (Nikdo nic neví); nakonec mu upravili předlohu Poslední muž do podoby Posledního mohykána a v ní si zahrál dvě role.

Oldřich Nový dostal hlavní roli ve veselohře Parohy z roku 1947 (na DVD ji vydala společnost Filmexport Home Video). Scenárista Mirko Pašek v ní rozvíjí komickou zápletku kolem skutečného paroží a posměšného úsloví, že klamaný manžel nosí parohy. Autor podle slavného Slaměného klobouku vrátil děj do počátku století, kdy vládl styl zdobné secese. Ve filmu Parohy je to patrné ve výběru prostředí a v dekoraci, ale ještě výrazněji na kostýmech. Navrhoval je Jan Kropáček, v pozici odborného poradce pomáhal Jiří Brdečka.

Tato doba konvenovala i jednomu z režisérů, Alfrédu Radokovi, který rovněž ve své divadelní tvorbě využil jejího půvabu a pro soudobého diváka již také nechtěné komičnosti. Druhým režisérem, ale psaným na první pozici, byl František Sádek. Poznal filmové prostředí před válkou, jako herec epizodista a asistent režie. Po svém režijním debutu natočil o rok později, už sám, veselohru Červená ještěrka, v kombinovaném snímku Hermíny Týrlové Vzpoura hraček režíroval hru živého herce. Pozdější ambice musel odložit, protože byl kvůli své odbojové činnosti v padesátých letech vězněn.

Oldřich Nový toužil navázat na své předchozí úspěchy, ale po veselohře Parohy, která je dost podobná jeho dřívějším salónním veselohrám, následovala parodie právě na tento veseloherní typ, Pytlákova schovanka – a pak už veselohry s přívlastkem budovatelské (Slovo dělá ženu a Hudba z Marsu). Nastala doba, kdy smíchu i v našich kinech pronikavě ubylo.

{youtube}7HLq0QRBvyw{/youtube}

FOTO: archiv FEX