Michal Jagelka, hlas mnoha tváří

Herec, moderátor a především zkušený dabér Michal Jagelka je rodilým Pražanem, který zde vystudoval hudebně-dramatický obor na konzervatoři. Před 18 lety se objevil poprvé v České televizi jako moderátor, postupně vystřídal televize Primu i Novu. Jako kluk začal s dabingem, kterému se věnuje intenzivně dodnes. Pokud vám jeho jméno moc neříká, hlas znáte určitě. Propůjčuje ho tvářím Leonarda di Capria, Matta Damona, Orlanda Blooma a mnoha jiným. Nadaboval víc jak tři tisíce filmů a seriálů. Působí v divadelním spolku Háta a měl odvahu vstoupit i do politiky.

Není to dlouho, co jsem viděla tvou fotografii z pohádky “O modrém ptáčku“. To byla asi tvoje první herecká role před kamerou. Co ty a divadelní herectví?

První role před kamerou to rozhodně nebyla, ale musím přiznat, že to byla moje první (a zároveň poslední) role prince. Dodnes se tomu směji, když tuhle pohádku v televizi reprízují. Ve druhé polovině devadesátých let jsem točil relativně hodně, bylo to plodné období. Televizní inscenace, Bakaláři, Nováci, Hospoda, pohádky a spousta dalších pěkných televizních příležitostí. Nejraději ale asi vzpomínám na Sjezd abiturientů režiséra Viktora Polesného. Tam jsem hrál jednu z hlavních rolí. Byla to „dobovka“, točená na klasický film, příběh přátelství a zrady, obraz souboje cti a morálky na jedné straně a zrady lásky a přátelství na straně druhé. To vše za tónů brilantního Gustava Mahlera… Nádherné téma. Ale co se týče herectví divadelního, kromě zájezdových představení s divadelním spolkem Háta mám za sebou třeba hostování v Národním divadle, kde jsem si zahrál v melodramatu Smrt Hipodamie syna titulní představitelky Thyesta. A to po boku takových divadelních bardů jako je Hana Maciuchová, Radovan Lukavský nebo Bořivoj Navrátil. Nádherná záležitost!

Nádherné téma. Ale týče herectví zájezdových představení spolkem Háta mám za sebou třeba v kde jsem v Smrt Hippodamie Thyesta. A to po boku takových divadelních bardů Maciuchová, Radovan Lukavský Navrátil. Setkal ses někdy na scéně s některým ze svých učitelů z Pražské konzervatoře?

Měl jsem obrovské štěstí a dva skvělé profesory herectví – Hanu Maciuchovou a Ladislava Freje. Hlavně v případě Hanky to bylo setkání vpravdě osudové. Dnes jsme, troufám si říct, přáteli, a jenom setkání s ní v době studia herectví vydalo ve výsledku za desítky hodin strávených na mnohdy zbytečných hodinách jevištní řeči, uměleckého přednesu nebo baletu. Škola života, řekl bych. Toto setkání pro mě hodně znamenalo a stále znamená.

Jsi jedním z našich nejlepších dabérů, dokonce že jsi byl v Sedlnicích korunován na prince. Pro mne jsi především Leonardo di Caprio, i když tvůj gestapák Herr Flick z britského ´Allo ´Allo! mně přiřkl roli seriálového diváka. Jaký musí být tvůj přístup k tak odlišným postavám?

Herectví je profese. Úžasná. Ke každé postavě člověk musí přistupovat jinak, a to je na tom to vzrušující. Ať je to gestapák z Haló, Haló!, nebo zamilovaný Jack z Titanicu, herec musí tu postavu „chytit“, dýchat s ní, posloužit jí. Největší odměnou je pak to, že si váš hlas divák se zahraničním kolegou tak spojí, že ani nepozná, že je to dabing. A také to, že vyžaduje, abyste toho daného herce příště daboval opět vy a ne někdo jiný.

Vím, že máš spoustu zájmů od cestování po fotografování. Co je teď poslední dobou u tebe dominantní? Doufám, že to není opět politika!? Jsi narozený ve znamení berana, minulý měsíc jsi oslavil pětatřicetiny. To je pro ni dobré znamení i věk.

V politice jsem se hodně angažoval a dneska vím, že to bylo snad možná i hloupé a naivní. Utěšuje mě ale, že jsem k tomu přistupoval poctivě. V politice jsem strávil několik let a myslím si, že o ní dost vím. Bohužel: s naší politikou a vlastně společností vůbec je to horší, než si všichni myslíme. Politické kauzy a skandály posledních měsíců slušného člověka nutí k odplivnutí, snad i k pozvracení. A ryba páchne od hlavy, jak víme. Dnes se kupříkladu stydím za svého prezidenta. A to už je hodně pochmurné. Začínám se chovat tak, jak se chovali lidé během normalizace. Utíkám i se svým přítelem na naši milovanou roubenku, kterou jsme si vysnili a pořídili před třemi lety. Je to pro nás to poslední místo, kde – snad – můžeme rozhodovat o tom, kde bude růst jaká kytka a kde se budeme my a naši hosté chovat tak nebo tak. Zkrátka jak uznáme za vhodné. Je to dobře? Či špatně? To už nechám na posouzení laskavého čtenáře…

Je mi jasné, že po těchto zkušenostech jsi dospěl do stádia, ve kterém se budeš věnovat především tomu, co tě baví a co děláš rád. Vypadá to stále na dabing a divadlo?

To určitě, ale také chci mít čas na své přátele, rodinu a užívat si všeho, co nám život nabízí. Třeba i posezení u dobrého jídla a pití… prostě pohody.

To mi mluvíš z duše, mám pocit, že se v dnešní době tyhle zdánlivě jednoduché věci podceňují a všichni si stavíme nějaké vzdušné zámky, ve kterých potom stejně spokojeni nejsme. Děkuji ti za rozhovor a ať ti vše vychází.

Přeji hodně dobrých rolí a dabing ať tě nepřestává bavit. Bez tebe si ho totiž neumím vůbec představit!

FOTO: archiv autorky, Bontonfilm