Kmochovo vítězství ve filmu

A. M. Brousil se ve své hezké studii „Film a národnost“ zmiňuje také o tom, jak zasáhl ve filmu i zvuk do problému národnosti a jak hudební skladba může ještě stupňovati průkaznost prostředí a látky. „Slabé filmy využívají dokonce jen hudby, aby vynikla typičnost tam, kde toho herci a režisér sami nedovedli,“ praví tu autor.

Filmem, postaveným zcela na hudbě a touto hudbou vítězícím, je nové dílo režiséra Vladimíra Slavínského „To byl český muzikant“, vyrobené Elektafilmem nákladem, převyšujícím prý výrobní náklady „Cechu panen kutnohorských“ a jiných nejdražších a nejvýznačnějších českých filmů. Jeho námět napsal si režisér za spolupráce se Sašou Razovem, Jaroslavem Mottlem a Václavem Wassermannem; pojednává o Františku Kmochovi, kterého jeho muzikantská vášeň odvedla od učitelské katedry na hospodské podium, s kterého dobyl svou tak dokonale českou muzikou srdce celého svého národa a dosáhl i nejčestnějších mezinárodních úspěchů.

Autoři nesnažili se však vykresliti ve filmu nově a zajímavě psychologii svého hrdiny, vylíčiti pravdivě a přesvědčivě prostředí, ze kterého vyrostl, a zachytiti motivy, ze kterých vzniklo jeho dílo. Neusilovali o filmové vyjádření svého tématu, ale (se značnou měrou pohodlnost) nechali prostě mluvit samu Kmochovu hudbu, kterou film začíná v prologu, který tvoří most od současnosti na zpět, pokračuje v příliš dlouhé exposici, trvající až do přestávky, a potom zcela zaplňuje film až do samého konce. Ale je to hudba tak strhující ve své břesknosti, radostnosti, v hlomoznosti svých plechů a kvílivosti klarinetů, a tak česká v národním duchu, v němž je vytvořena, že popadne i v tomto filmu v jeho druhé části každého českého diváka mocně za srdce, dojme a uchvátí ho víc, než leckteré umělecké filmové dílo, vytvořené cestou chladného intelektu.

Touto hudbou se dostává filmu významu a účelu a když to ta kmochovská kapela na plátně „zmáčkne od podlahy“, zapomene divák okamžitě na některé technické nedostatky filmu, zejména se zřetelem k jeho stavbě, v níž stále a stále je uplatňována hudba na úkor ostatních filmových složek. A bude pak odcházet z biografu dojat a vzrušen, se srdcem zcela naplněným melodiemi této české muziky, radostnými i tklivými, melancholickými i jásavými, vděčen Vladimíru Slavínskému za to, že ačkoliv (jak pravil v kterémsi interviewu) tu „nevytvořil pomník muzikantskému geniu národa“, přee jen dal formou přístupnou všem lidem, znovu hlasitě a nekompromisně zazníti Kmochově muzice a promluviti jí k národu tím smyslem, který měla před padesáti lety.

Otomar Korbelář zahrál ve filmu „To byl český muzikant“ úlohu skladatele Kmocha svým usměvavým, milým a jemným způsobem. Přátelství, které pociťujeme k tomuto sympatickému umělci, nám však přikazuje přiznati, že bychom od něho rádi již vidli výkon, v němž by konvenční úsměvnost byla nahrazena skutečnou hereckou tvořivostí. Role Kmocha mu k tomu jistě poskytovala určité (byť ne přílišné) možnosti, neboť Kmoch byl spíše vším jiným, než unylým filmovým milovníkem, a nenosil puky ani na svých kalhotech, ani ve svém nitru. Je povinností herce tak význačného a potřebného, jako je Korbelář, aby si nepřestával být vědom toho, že jako nositel filmové ceny minulého roku má tím větší odpovědnost před veřejností, a že proto musí mít i sám nároky na úlohy, které mu jsou svěřovány ve filmu.

TEXT: Dr. B. Rádl

ZDROJ: Kinorevue čís. 27, roč. VI.

Pozn.: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.