Městské krematorium v Pardubicích

Na rozdíl od minulých článků o stavbách navrhovaných pro slavné filmové osobnosti se tentokráte zaměříme na budovu, která svou stávající koncepcí zaujala tvůrce české kinematografie natolik, že se rozhodli použít její exteriéry a interiéry pro natáčení. V roce 1968 se stal komplex pardubického krematoria pozadím pro řadu scén tehdy vznikajícího filmu Spalovač mrtvol natáčeného podle novely Ladislava Fuchse.

Režisér Juraj Herz využil exteriérů i interiérů tohoto jedinečného objektu k dotvoření specifické surreálné atmosféry černobílého snímku. Zvláštní charakter dodalo záběrům použití širokoúhlého objektivu kamery, tzv. „rybího oka“, které perspektivně deformuje prostory a jehož pomocí vytvořil kameraman Stanislav Milota až halucinační koncepce. Postavy snímal z neobvyklých úhlů, často právě v souvislosti s architekturou. I ta se tedy v tomto snímku dostala, vedle vynikajícího Rudolfa Hrušínského či Vlasty Chramostové, do jedné z hlavních rolí.

1922–1923

Architektura budovy

Pardubické krematorium se řadí k jedněm z prvních staveb pro tyto účely na našem území. Pardubická obec vypsala architektonickou soutěž na podobu komplexu již v roce 1919, tedy téhož roku, co byl prosazen „Lex Kvapil“, první zákon umožňující kremaci v tehdejším Československu.

Soutěž měla překvapivě velkou odezvu, své návrhy poslalo do Pardubic přes osmdesát architektů, z nichž mnozí patřili k nejvýznamnějším tvůrcům meziválečného období. Řada projektů se nesla v duchu kubistickém, což dokazuje trvající oblibu tohoto typicky českého architektonického stylu vzniklého už na začátku desátých let 20. století.

Jeden z nejpozoruhodnějších kubisujících návrhů pocházel z pera architekta Jiřího Krohy, jehož projekt se inspiroval tématem ohně. Expresivní motivy schematizovaných plamenů se objevují uvnitř stavby i na průčelí vypointovaném výrazným komínem. Od kubistických deformací se naopak oprostil návrh Bedřicha Feuersteina, jehož dominantním prvkem je motiv osmiúhelníku, výrazný zejména na oknech vkládaných do hladkých fasád. Šíři stylového rozpětí návrhů dokládá i zcela neavantgardně pojatý klasicisující projekt kopulovité stavby od architekta Emila Králíčka.

Po prostudování všech došlých návrhů přisoudila porota vítězství architektu Pavlu Janákovi, „jehož projekt se funkčním rozvrhem a objemovým uspořádáním shodoval s pozdější realizací, ale styl byl jiný“¹. V architektonickém detailu měl totiž první návrh stále blízko k předválečnému jehlancovému kubismu. Nám dnes dobře známé pojetí s plas- tickým dekorem na fasádě a folkloristicky laděnými dekoracemi vychází z pozdějšího přepracovaného návrhu z března roku 1922.

Charakteristický styl Janákova krematoria bývá označován pojmy národní sloh, rondokubismus či obloučkový kubismus. Ráz této architektury, příznačné pro dobu několika let po vzniku samostatného státu, se snažil oživit národní ideje, hledané v slovanském dávnověku, českém lidovém umění i humanismu.

Inspirace slovanskou historií je patrná ve stylizaci objektu jako staroslovanské svatyně se sedlovou střechou a trojúhelníkovými štíty. V určitých partiích stavby pak někteří historikové architektury spatřují dokonce vlivy italské renesance. Ty lze vysledovat například v pojetí fasád, které jsou tvořeny cihlově červeným podkladem a bílými výrazně plastickými prvky: kruhy, obdélníky či zubořezy.

Právě rytmické členění ploch geometrickými prvky kontrastní barevnosti připomíná princip dekorací exteriérů toskánských renesančních staveb. Toto rozčlenění fasády však nijak neubírá na celkovém monumentálním působení objektu. Majestátnost stavby ještě umocňuje velké kruhové okno v tympanonu osvětlující obřadní síň a mohutné centrální schodiště vedoucí na arkádový ochoz s kolumbáriem, který hmotu objektu obepíná ze tří stran. U paty schodů upoutají nadživotní pískovcové plastiky dvou dívek, tzv. světlonošů, střežících vstup do budovy.

Pokud vystoupáme po schodišti až na ochoz, můžeme vejít jedněmi z trojice dveří přímo do obřadní místnosti, která zabírá téměř celé první patro budovy. Z archivních materiálů lze vysledovat, že zamýšlená výzdoba jejího interiéru měla být podle původních návrhů obdobou červeno-bílé kompoziční hry kruhových a pravoúhlých prvků provedené na venkovní fasádě.

Během realizace však byla výzdoba doplněna o nástěnnou výmalbu Františka Kysely, který do červeno-bílé kombinace vnesl další barevné odstíny.

V prostoru asi nejvíce upoutá sytě modrý strop posetý žlutými hvězdami evokující nebeskou klenbu. Výrazné je rovněž pojetí mohutného vítězného oblouku nad katafalkem, kde byl původně vyveden biblický nápis připomínající nesmrtelnost duše „Já živ jsem i vy živi budete“ orámovaný na koncích lipovými listy. Text byl však po nějaké době přemalován a nyní oblouk zdobí pouze florální motivy.

Nejen malířská výzdoba byla do detailu promyšlena: speciálně pro interiér krematoria byly navrženy lampy, svícny, lavice, řečnický stolek, dveřní křídla nebo zábradlí zpěvácké tribuny a kůru. Ve výše uvedených dekoracích i výmalbě lze nalézt inspiraci prvky z lidové architektury. Odůvodněná je i domněnka „analogie klenby krematoria s malovanými dřevěnými trámovými stropy“². Je vidět, že architekt a výtvarníci působící na stavbě a výzdobě objektu pracovali s řadou inspiračních zdrojů. Výsledkem je pozoruhodná majestátní stavba, místy působící snad až mysticky.

Výstavba krematoria byla dokončena v září roku 1923. Od samého vzniku byla budova předmětem diskusí. Zprvu obdivovaná stavba se později stala terčem kritiky funkcionalistických architektů, kteří ponejvíce odsuzovali její dekorativismus. Obrat v pohledu na rondokubistickou architekturu, a dá se říci na kubistickou architekturu celkově, nastal až v padesátých letech, kdy byl tento styl rehabilitován.

Budova pardubického krematoria je dnes považována za ikonickou stavbu své doby a snad nejznámější příklad specifické rondokubistické architektury. Jedinečnost objektu dokazuje i jeho zařazení mezi nemovité kulturní památky roku 1958 a prohlášení národní kulturní památkou v roce 2010. O velkém ohlasu a vlivu Janákovy stavby v době jejího vzniku pak svědčí řada rondokubistických domů v novějších pardubických čtvrtích.³

TEXT a současné foto: Klára Brůhová

FO TO: soutěžní návrhy na stavbu krematoria – Státní okresní archiv Pardubice, Sbírka map a plánů; původní fotografie – časopis Styl IV/IX, 1923–24, s. 85–90; Bontonfilm

Poděkování: Autorka děkuje za pomoc a cenné informace Lence Kerdové. Článek vznikl za podpory SGS ČVUT č. 010-802140.

¹ Rostislav ŠVÁCHA: Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911-1923, Praha 2000, 186.
2 Markéta SVOBODOVÁ: Rondokubistický „chrám smrti“ v Pardubicích, in: http://www.asbportal.cz/architektura/nadcasova-architektura/rondokubisticky-chram-smrti-v--pardubicich-128.html, vyhledáno 5.10.2011
³ Rostislav ŠVÁCHA: Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911-1923, Praha 2000, 186.
⁴ Rostislav ŠVÁCHA: Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923, Praha 2000, 51.

Rondokubismus

Pojmem rondokubismus nebo také národní sloh, obloučkový kubismus či sloh Legiobanky bývá označován styl uplatňující se především v architektuře a užitém umění v první polovině dvacátých let 20. století. Pojem kubismus v některých z názvů však obsahu už příliš neodpovídá. Ve slohovém tvarosloví se již nepracovalo s klasickým jehlancovým pojetím předválečného architektonického kubismu. Namísto toho se začala objevovat „znalost ornamentiky lidových staveb […], náležitě ovšem stylizované a zjednodušené“⁴. Charakteristická byla spolupráce umělců z různých odvětví, kteří společně pracovali na konkrétních zakázkách, vedená snahou o vytvoření ryze českého stylu. Po skromnějších začátcích se v průběhu dvacátých let sloh začal uplatňovat i na monumentálních novostavbách reprezentujících mladý československý stát, jako je Gočárova Banka československých legií nebo Janákův Palác pojišťovny Adria v Praze.

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.