Břetislav Pojar: Nestor českého animovaného filmu

„Snažím se dětské filmy dělat tak trochu jako ledovec. Z něho je vidět sotva jedna desetina a dalších devět je pod vodou. Ale kdo chce, ten ho vidí celý. Je to vždycky šťastná výjimka, když se moje filmy pro děti líbí i dospělým, protože snad jediný Chaplin dokázal zaujmout všemi svými filmy jak obyčejného prostého diváka, tak i festivalové publikum.“

Břetislav Pojar se narodil 7. října 1923 v jihočeské Sušici. V té době byl animovaný film ještě na houbách a nikdo neměl sebemenší tušení, že se narodil člověk, který bude jednoho dne plně respektován, oceňován a oslavován za svou práci. Po maturitě studoval krátce na Akademii výtvarných umění v Praze a na Vysoké škole architektury. K ukončení studií byl donucen politickými okolnostmi, a sice když nacisté uzavřeli v Protektorátu Čechy a Morava vysoké školy. V roce 1942 v rámci totálního nasazení nastoupil jako fázař do studia AFIT (Ateliér filmových triků), z něhož se po válce stalo studio Bratři v triku, první studio animovaného a kresleného filmu v Československu. Ředitelem byl Jiří Trnka, který posléze velmi ovlivní profesní a tvůrčí kroky Břetislava Pojara.

Pojar nastartoval svou režisérskou kariéru loutkovým filmem Perníková chaloupka (1951), při němž jako výtvarník působil Jiří Trnka. Tato klasická lidová pohádka, jak ji všichni dobře známe, znamenala začátek tvůrčí spolupráce mezi Pojarem a Trnkou. Po Jeníčkovi a Mařence vytvořili s Trnkou velice známý film O skleničku víc (1953), který prošel schvalovacím řízením jako agitka proti alkoholu. Byť jí ve skutečnosti je, jako mnohem důležitější se jeví emoce a prostředí, skrze něž Pojar vypráví příběh, jenž se dostává od nenuceného začátku k velmi tragickému konci, kdy by se dramatická atmosféra dala krájet. Po Spjeblovi na stopě (1956), jež souvisí s Trnkovým filmem Cirkus Hurvínek (1955), se s Trnkou pouští do Paraplíčka (1957). Jako výtvarníci pracovali na filmu i Zdeněk Seydl a František Braun. Tato čtveřice pojala Paraplíčko částečně experimentálně, a tak lze film vnímat jako sled estrádních čísel, kde hlavní part hraje tvůrčí fantazie. Tandem Pojar-Trnka vytvořil dále Bombománii (1959) a Půlnoční příhodu (1960). První zmíněný byl protiválečnou groteskou postavenou na Trnkově karikaturní kresbě, naproti tomu loutková Půlnoční příhoda vypráví dojemně naivní a zároveň nenásilně edukativní příběh o odstrčeném vláčku.

Dalším, který s Pojarem nevytvořil pouze jednorázovou tvůrčí dvojici, byl již zmíněný Zdeněk Seydl. Při práci na filmu se s Pojarem poprvé sešel u Paraplíčka. Jako výtvarník působil i při dalších Pojarovo snímcích. Pro alegorii o převaze ryzího umění nad hrubou silou Lev a písnička (1959) vytvořil Seydl loutky, jež zaujmou svým robustním vzhledem a ornamentálními detaily. Lev a písnička vznikl z Pojarova čistě uměleckého popudu, a snad proto je tento film považován za nejpoetičtější z celé tvůrcovy filmografie. Na satiricky laděných Úvodní slovo pronese (1962) a Biliár (1962) se mimo Zdeňka Seydla také podílel jako spoluautor scénáře Miloš Macourek. Pro Úvodní slovo pronese vytvořil Seydl karikaturně stylizovanou loutku, jež perfektně odpovídala tématu filmu. Při Biliáru zase Pojar užívá nové technologie, a sice tzv. reliéfní loutku. Tato technologie spočívá v tom, že půlená loutka se animuje na ploše a snímá vertikální kamerou.

V roce 1960 se ustaluje tvůrčí dvojice, jež dá později vzniknout dodnes známým animovaným filmům a seriálům – k Břetislavu Pojarovi se totiž připojuje Miroslav Štěpánek. Jejich první společná práce končí kočičím triptychem – Malování pro kočku (1960), Kočičí slovo (1960) a Kočičí škola (1960). A je to právě tento kratičký seriál o neposedných koťatech, jež lze retrospektivně označit za začátek Pojarova zájmu o tvorbu pro dětského diváka. O pět let později vzniká první díl věhlasného seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát (1965). První díl, Potkali se u Kolína, zaznamenal úspěch a diváci si žádali pokračování. V takovém případě se jedná o nepsanou tvůrčí povinnost uspokojit obecenstvo. A tak Pojar se Štěpánekm začali pracovat na dalších dílech a aby se vyhnuli opakování zápletek a komických situací, vymysleli medvíďatům do každého následujícího dílu novou, třetí postavu. Dalším společným počinem je Jabloňová panna (1973), jímž se Pojar vrací k pohádkovému námětu (jako výchozí námět posloužila pohádka Karla Jaromíra Erbena) a klasické loutce. Pojar zde zpracovává typické motivy, boj dobra a zla, vítězství lásky nad zlobou a nenávistí apod., a bez jediného dialogu dokázal převyprávět příběh dramatickým způsobem. O rok později se dvojice Pojar-Štěpánek pustila do práce na známém animovaném seriálu Zahrada (1974). Volně navazující epizody – Milovník zvířat (1974), O té velké mlze (1975), Jak ulovit tygra (1976), O myších ve staniolu (1977), Velryba-Abyrlev (1977) – byly inspirovány stejnojmennou knihou Jiřího Trnky. Na konci 70. let potom Pojar se svým dvorním výtvarníkem spolupracuje naposledy, a sice na známém projektu Dášeňka, čili život štěněte (1979). Pojar přístupným způsobem kombinuje animovaný a dokumentární film. K tomu mu dopomáhal dokumentarista Jan Špáta.

V polistopadové tvorbě v České republice stojí za zmínku jeho poslední projekty. V roce 2006 spolupracoval na filmu Fimfárum 2. O režisérský post se tak dělil s Vlastou Pospíšilovou, která je proslulá například loutkovým večerníčkem Broučci (1995); Aurelem Klimtem, jenž se podílel už na prvním díle Fimfára – Fimfárum Jana Wericha (2002); a Janem Balejem známým díky animovanému seriálu Jak to chodí u hrochů (2000). Břetislav Pojar natočil pro druhé Fimfárum příběh o malém Palečkovi. O tři roky později vytvořil Pojar krátkometrážní film Psí historie (2009), v němž kombinuje klasickou loutku s kreslenou animací. Film byl distribuován pouze skrze festivaly, a tak se (zatím) nedostal k širšímu obecenstvu. V roce 2011 zasedl Pojar na režisérskou stoličku naposledy. Společně s Michalem Žabkou, Jakubem Kohákem, Františkem Vášou a Liborem Pixou natočili povídkový animovaný celovečerní film Autopohádky. Břetislav Pojar natočil s výtvarníkem Pavlem Koutským první povídku, která je inspirovaná pohádkou O princezně, která se nesmála.

Pojarovy výtvarné, animační a režisérské kvality ovšem nezůstaly známy pouze Čechoslovákům. Za hranice srdce Evropy se Pojar dostal již v 60. letech, kdy v koprodukci Kresleného a loutkového filmu Praha a Office national du film du Canada natočil přednášku profesora psychologie soustřeďující se na střety představ se skutečností. Po Ilusologii (1969) zfilmoval v kanadské produkci pouze už podobenství o lidské nesnášenlivosti, které nazval Balablok (1972). Také již zmiňovaná pohádka Jabloňová panna byla natočená v koprodukci se společností Corona Cinematografica Italy. Na přelomu 70. a 80. let vytvořil Břetislav Pojar dva krátkometrážní filmy pro Organizaci spojených národů – Bum (1979) jako vtipné varování před nebezpečím závodů ve zbrojení a Kdyby (1981) jako kritickou analýzu důsledků zbrojení. V roce 1985 natočil Pojar pro společnost UNICEF propagační film Aby všechny děti světa… (1985), jež vysvětluje vznik a význam zmíněné mezinárodní organizace. Poté po přelomovém roce 1989 se Pojar uchyluje ke spolupráci se zahraničím. Vznikly tak snímky v koprodukci s Kanadou – Motýlí čas (1990), Myšologie (1994), Proč? (1994) či Narkoblues (1997) – nebo s Japonskem – Větrné dny (2003) a Hiroshi (2005).

Že Pojarovy počiny dosahovaly vysokých kvalit a že byly oblíbené, dokazuje kvantita ocenění. Je tu řeč o tuzemských oceněních, např. z Festivalu ČS filmu Ostrava, Dnů krátkého filmu Karlovy Vary, Festivalu ČS filmu Gottwaldov, Setkání Krátkého filmu s pražskými pracujícími, Festivalu filmů pro děti a mládež Gottwaldov, Arsfilmu Kroměříž, Ekofilmu Ostrava či MFF Zlín. Naproti tomu byly Pojarovy filmy hojně oceňovány i v zahraničí, např. na MFF Cannes, MFF Montevideo, MFF Oberhausen, MFF Locarno, MFF Locarno, MFF Bergamo, MFF Annecy, MFF Paříž, MFF pro děti a mládež Benátky, MFF Melbourne, MFF pro děti Teherán, MFF Západní Berlín, Festivalu pohádkových filmů Odense či MFF Los Angeles a mnoho dalších.

V roce 1990 byl jmenován profesorem a stal se prvním vedoucím katedry animované tvorby na FAMU. Jako pedagog na akademii působil aktivně až téměř do své smrti. Respekt vůči Břetislavu Pojarovi jako osobnosti, vůči jeho tvůrčím kvalitám a vůči celoživotnímu úsilí byl na sklonku jeho života vyjádřen několikrát. A bezesporu zaslouženě. V roce 2003 byl Pojar na MFF Zlín odměněn cenou za celoživotní přínos filmu pro děti a mládež; v roce 2007 mu herečka Renée Zellweger předala cenu za celoživotní dílo na MFF Karlovy Vary; v roce 2008 mu prezident ČR udělil za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění státní vyznamenání medaili Za zásluhy II. stupně; a v roce 2010 dostal Pojar Cenu za přínos v oblasti kinematografie a audiovize od ministerstva kultury. Ovšem krátce po tom, co oslavil své osmdesáté deváté narozeniny, zemřel. Stalo se tak 12. října 2012. Jako kdyby snad „splnil“, co v životě „splnit“ měl.