Václav Krška a jeho filmy: Řeky, životopisy a další

Václav Krška se narodil 7. října 1900 v Písku. Pojmenován po otci ovšem ve třinácti letech částečně osiřel. Rok po smrti otce se jeho matka provdala za vlastníka mlýna nacházejícího se nedaleko obce Heřmaň. Toto místo Kršku výrazně ovlivnilo. Od dětství zbožňoval divadlo, zejména to loutkové. Jak ale dospíval, začal navštěvovat představení ochotnických divadelních spolků. Taková záliba vedla Kršku k tomu, aby v roce 1920 založil v Heřmani Kroužek divadelních ochotníků Heyduk. Prvním představením, které ochotníci sehráli, byl Loupežník Karla Čapka. Kroužek fungoval po dlouhá léta. Jedním z jeho umělecky vrcholných momentů byla inscenace Král Oidipus s Eduardem Kohoutem v hlavní roli. Její představení proběhlo v roce 1936 a tehdy byl Eduard Kohout již ostříleným hercem a stálicí hereckého ansámblu Národního divadla, tudíž pro Heřmaň to byl významný okamžik.

V roce 1927 umírá Krškův otčím, a tak se Václav stává správcem mlýna. Vedle správcovství se však dokázal umělecky a intelektuálně rozvíjet či aktivně se podílet na společenském životě – organizoval například nespočetně kulturních událostí. Ovšem po smrti matky v roce 1937 Krška zdědivší mlýn prodává a následně žije střídavě v Písku a Praze. Od mládí se také věnoval spisovatelské činnosti – básně, povídky, romány. Byl obdivovatelem ‚básníka života a vzdoru‘ Fráni Šrámka, s nímž se dokonce přátelil a jehož dílo pak ovlivnilo Krškovu filmovou tvorbu. Sám Krška napsal například romány Zapomenutý rok nebo Toužení pod javorem či divadelní hru Odcházeti s podzimem.

Ale ač se v jednu chvíli zdálo, že z Kršky bude divadelní režisér, v jinou zase že bude spisovatelem, stal se nakonec filmovým režisérem a scénáristou. V roce 1939 vyšlo z produkce Lucernafilmu Ohnivé léto. Psaní scénáře a režie se ujala dvojice František Čáp a Václav Krška, pro oba to byl režijní debut. Předlohou byl Krškův román Odcházeti s podzimem. Navíc, snímek vynesl Václavu Krškovi, kameramanu Karlu Deglovi a hudebnímu skladateli Jiřímu Srnkovi národní cenu. O pět let později natáčí Jiří Slavíček film Kluci na řece (1944). Krškův podíl na tomto snímku je v úvodních titulcích charakterizován jako umělecká spolupráce, přesto ho prameny uvádějí jako rovnocenného režiséra. Film byl samozřejmě postižen dobovými událostmi, což se projevilo například dvojjazyčnými titulky.

V roce 1945 natáčí Krška Řeka čaruje podle stejnojmenné rozhlasové hry Josefa Tomana. Byla to první příležitost, kdy mohl Krška na režisérskou stoličku usednout zcela sám. A stalo se tak ještě za Protektorátu Čechy a Morava – natáčení začalo za okupace pro Nationalfilm a dokončeno bylo po válce pro Československou filmovou společnost. Dalším filmem se Václav Krška vrátil k dlouho opomíjenému žánru v naší kinematografii, a sice k životopisnému filmu. Housle a sen (1947) natočil podle svého námětu i scénáře a film vypráví o houslovém virtuosovi a skladateli Josefu Slavíkovi, kterého ztvárnil Jaromír Spal. Na tento žánr navázal Krška ještě později ve své tvorbě.

Mezitím však natočil, již pod dohledem Československého státního filmu, historické drama Revoluční rok 1848 (1949). Scénář k filmu napsal Otakar Vávra společně s Milošem Kratochvílem a Václav Krška dostal za tento film národní cenu za rok 1949 ve formě putovní ceny. Následně natáčí životopisný snímek Posel úsvitu (1950) podle románu Jaroslava R. Vávry Pára v hrnci, který vypráví o životě hodinářského mistra Josefa Božka. V sérii životopisných snímků pokračuje ještě dalšími. V roce 1951 Krška zrežíroval film Mikoláš Aleš, díky němuž společně s představitelem hlavní role Karlem Högerem získali státní cenu I. stupně za rok 1952 s čestným titulem laureát státní ceny. Následoval snímek Mladá léta o životě spisovatele Aloise Jiráska, za nějž opět tvůrci včetně Kršky, kameramana Ferdinanda Pečenky, střihače Jana Kohouta či architekta Karla Škvora získali umělecké prémie. Svou biograficky orientovanou tvůrčí epochu završil filmem o hudebním skladateli Bedřichu Smetanovi Z mého života (1955). Životopisné snímky o vybraných osobnostech byly v padesátých letech žádoucí, a tak dialogy, rekvizity či postavy a jejich typologie zcela odpovídá dobovým kulturně-politickým požadavkům. Snímky se mohou pyšnit obrovským hereckým ansámblem a mnohdy kvalitními hereckými výkony, zejména v hlavních rolích.

Než ale Václav Krška natočil tehdejší „poctu“ Bedřichu Smetanovi, stihl natočit ještě melodrama Měsíc nad řekou (1953) podle stejnojmenné divadelní hry Fráni Šrámka a Stříbrný vítr (1954) podle románu (opět) Fráni Šrámka. Druhá polovina padesátých let znamenala pro Kršku v tvůrčím pojetí mírnou změnu. V roce 1956 natočil první česko-bulharský koprodukční film Legenda o lásce, přičemž česká i bulharská (Legenda za ljubovta) verze byla natáčena souběžně se stejným štábem a stejným obsazením v menších rolích. Ve stejných dekoracích byla týmž režisérem zároveň natočena pohádka Labakan. Po bulharské odbočce se Václav Krška pustil do natočení opery Dalibor (1956) s Václavem Bednářem, Karlem Fialou a Věrou Heroldovou v hlavních rolích. Krška uzavřel padesátá léta dvěma filmy. Psychologické drama Zde jsou lvi (1958) s Karlem Högerem vyvolalo nevalný rozruch na festivalu v Banské Bystrici a Cesta zpátky (1958) o trojici chlapců, jejichž životními osudy zacloumá pokus o oloupení pokladní kina.

Krškovy filmy šedesátých let ho neřadí mezi režiséry nové vlny. V této dekádě natočil téměř o polovinu méně celovečerních filmů než v předchozím desetiletí. Byly to například komedie – Komedie s Klikou (1964), Poslední růže od Casanovy (1966) a Dívka s třemi velbloudy (1967). Některými filmy se uchyloval k vážným tematikám – psychologické drama Osení (1960), sociální drama Kde řeky mají slunce (1961) či melodrama s biografickými prvky Jarní vody (1968). Také v roce 1964 natočil společně s dalšími režiséry povídkový snímek Místo v houfu, který sestává z krátkých příběhů Jak se kalí ocel (Václav Gajer), Místo (Zbyněk Brynych) a Optimista (Václav Krška). V šedesátých letech se Krška také věnoval televizní režii: Shakespearovské monology (1964), Polka jede do světa (1965), Odcházeti s podzimem (1965), Poupě (1967) a Popel (1969).

Václav Krška na svých filmech často spolupracoval s pro něj osvědčenými lidmi. Proto si mnohdy přizval ke spolupráci kameramana Ferdinanda Pečenku, skladatele Jiřího Srnku nebo Františka Škvora či střihače Jana Kohouta. Stejně tak vždy pracoval se špičkovými herci tehdejší doby, kteří pro něj mnohdy hráli jak hlavní, tak vedlejší a i například zcela epizodní role. Byl ovlivněn Fráňou Šrámkem a k jeho dílům se neustále vracel a snažil se zprostředkovat divákům jeho dílo vlastním způsobem. Byť Krška neemigroval na konci třicátých let ani na konci čtyřicátých a ani se nehlásil k nové vlně, je memorabilním umělcem, filmařem, režisérem, scénáristou, spisovatelem, člověkem…