Alfréd Radok - úžasný tvůrce pohyblivých obrázků

Když zemřel 22. dubna 1976 ve Vídni Alfréd Radok, vyštvaný po internacionální pomoci pěti spřátelených armád z vlasti, želel jeho předčasného skonu veškerý divadelní svět. U nás se zavile mlčelo nejen o jeho úmrtí, ale taktéž o veškerém díle, které vytvořil navzdory protivenství mocných.

Alfréd Radok nebyl pouze divadelním režisérem, tvůrcem legendárních inscenací Komik, Ďábelský kruh, Zlatý kočár či Hra o lásce a smrti; přitahován vábením výrazových možností „pohyblivých obrázků“ vytvořil tři filmová díla, jimiž se naše kinematografie může trvale pyšnit.

O vzájemném vztahu a inspirativním působení obou dramatických umění ve vlastní tvorbě umělec řekl: „Z divadla jsem si přinesl pro film metodiku práce s hercem. A film mě naučil určitému dynamičtějšímu myšlení. Ukázal mi, co je to zkratka a jak je možno využít času a prostoru.“

Spojením tvůrčích postupů divadla i filmu dal Alfréd Radok vzniknout Laterně magice.

První světový úspěch

Žánrově lze označit Radokův debut z roku 1949, Dalekou cestu, jako melodrama, ovšem obohacené o výrazné baladické prvky. Příhody mladé židovské lékařky (Blanka Waleská), její rodiny i jejího árijského manžela (Otomar Krejča) v protektorátním čase jsou neustále doplňovány dokumentárními záběry a záběry z válečných týdeníků, čímž vzniká působivá konfrontace, která je zvýrazněna tónem mluveného komentáře: proti halasnému řvaní nacistických pohlavárů zní komentátorův hlas unaveně, smutně. Většina scén Radokova filmu má silné expresívní ladění. Předměty mají často symbolickou funkci, doprovodná hudební složka není popisná.

Činžovním domem, v němž bydlí několik židovských rodin, útrpně zní klavírní etudy vyťukávané ještě neohebnými prsty. Starý profesor (Eduard Kohout) se rozhodne raději spáchat sebevraždu, než by podstoupil transport do Terezína. Když se přiblíží pomalu k otevřenému oknu s vlajícími záclonami, klavír náhle zmlkne - a diváky „ohluší“ zlověstné ticho, do něhož po chvíli zazní reálné zvuky z ulice.

Zbědovaní vězni z terezínského ghetta, často již jen lidské stíny, živoří vecpáni v těsném prostoru a ztrácejí vlastní identitu i důstojnost. Fantastičnost pekelného prostředí, v němž se davy obětí formovaly k závěrečné etapě daleké cesty, vedoucí do spalovacích pecí vyhlazovacích táborů, je zdůrazněna sugestivním vyobrazením přeludů a vizí některých blouznících odsouzenců.

Magický realismus Radokova díla vyděsil ideology. Zatímco v zahraničí byla Daleká cesta oslavována, doma za ní museli diváci putovat do okrajových kin; řádného distribučního uvedení se dočkala až v roce 1956.

Divotvorné filmy

Když nemohl prosadit vlastní náměty, přijal Alfréd Radok nabídku na zfilmování Klicperovy divadelní veselohry Divotvorný klobouk. I díky skladateli Jiřímu Sternwaldovi vznikl film muzikálového ladění. Obrazy malostranských uliček, střech domů, ale i jihočeské krajiny s mlýnskými náhony, božími mukami a kapličkami vytvářejí působivý český charakter tohoto v době vzniku neobvyklého díla.

Režisér však byl napaden, že netvoří v duchu socialistického realismu a že podléhá stylu západních kinematografií. Otakar Vávra, člen barrandovského kolektivního vedení, na hodnotící konferenci, kdy nejprve ocenil filmy Anna proletářka a Zítra se bude tančit všude, hřímal: „Režisér upadl do formalismu a křečovitosti, nevytvořil obraz českého malého městečka, ale jakéhosi beznárodního-operetního podle měšťanských vzorů. Film bude po střihových úpravách puštěn do kin, nemůže se však podstatně zbavit těchto vad.“ Otakar Vávra splnil, čím vyhrožoval: z filmu bylo vystřiženo téměř šest set metrů.

Ale Alfréd Radok se ještě nenechal vypudit z kinematografie. V roce 1956 vytvořil svůj poslední film, přepis Branaldovy knihy Dědeček automobil. A opět nevznikla pouhá filmová ilustrace předlohy, ale svébytné dílo, v němž znovu používá dobové dokumenty, nebo je dokáže tak věrně napodobit, že je diváci nerozeznají od původních.

Kamil Lhoták dodal filmu poezii a nostalgii z časů rané techniky, jak je známe z jeho obrazů. Slavný malíř a nadšený sběratel starých motocyklů vypátral další jezdící veterány, které se před kamerou utkaly v opravdových a velmi napínavých závodech.

Z Francie přijelo několik hereckých představitelů. Vedoucího stáje Griffon si zahrál slavný Raymond Bussières, který byl partnerem legendárního Gérarda Phillipa ve filmu Krásky noci.

Alfréd Radok se svěřil s neskrývaným smutkem o rok později: „Ve filmu jsem vždycky zápasil s tím, co bych chtěl dělat, a mezi tím, co se po schvalování smělo dělat. A přece jsem stále přesvědčen, že filmové umění je nejvhodnější prostředek, jak postihnout pravdu života.“

Kdyby se byl tak tenkrát nadál, že už žádný film nebude moci vytvořit.

Filmy Alfréda Radoka

1947: Parohy
1949: Daleká cesta
1952: Divotvorný klobouk
1956: Dědeček automobil

Tučně zvýrazněné filmy si můžete zakoupit na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

DO OBCHODU - KOUPIT DVD

FOTO: archiv FEX