Charlie odešla navždy v květnu

Historicky „první dámou“ byla Charlotta Garrigue,  Američanka provdaná do Československa za charismatického muže jménem Tomáš Masaryk. V době, kdy se spolu seznámili, neměla ani tušení, že se jednoho dne stane on prezidentem a ona první dámou Československa. Dámou, která si svoji pětiletou pozici užila velice málo, většinou střídavým pobytem v sanatoriu nebo na zámku v Lánech.

Její postava se mi zdála vždy historicky velmi vzdálena a obestřena jakýmsi tajemnem. Historici se možná usmějí nad mou neznalostí, ale určitě nejsem sama. Ať už v dobových časopisech nebo literatuře jsem o ní nenacházela nic lidsky obyčejného. Všechno byla gloriola staré, nemocné, statečné, bělovlasé dámy, která jakoby snad nikdy nebyla dívkou a mladou ženou. Ani v množství novin a časopisů, které byly vydány v souvislosti s úmrtím T. G. Masaryka, jsem její fotografie moc nenašla.  Až do momentu, kdy se mi dostaly do ruky dva časopisy: Módní revue z r. 1928 a Hvězda z r. 1930. V obou se mísí vzpomínky na odvážnou a statečnou ženu, která si zvolila komplikovanou životní cestu z Ameriky do Československa.

Tomáš a Charlie

Poznali se v Lipsku u společných přátel. Ona studovala konzervatoř, milovala Shakespeara, Bacona a Bachovu hudbu. Proto přijela do Lipska až z Ameriky studovat konzervatoř. On byl mladý filozof, který našel v Charlottě osudovou ženu. Oba byli narozeni v roce 1850. Jejich přátelství se vyvíjelo nad knihami natolik, že na jednom z výletů v červnu 1877 se zasnoubili. Svému příteli z mládí Jakubovi Všetečkovi, profesorovi a filozofovi z Jičína, psal Tomáš krásné dopisy o Charlie a o tom, jak ji miluje a chce si ji vzít. Po zasnoubení Charlie odjela do Ameriky, Tomáš pokračoval ve studiu ve Vídni a začal na gymnáziu učit latinu a řečtinu. Na jaře 1878 se Charlie zranila pádem z vozu, Tomáš za ní jel lodí do Ameriky. Cestou zažil drama na moři a pod dojmem onoho silného zážitku požádal o její ruku. Vzali se v březnu téhož roku. I když na začátku bylo velké „faux pas“, dnes bychom řekli trapas: Tomáš požádal svého tchána, ředitele jedné z největších pojišťoven v New Yorku, o půjčku. Ten, po prvním rozčílení mladým lidem pomohl a oni se mohli vrátit zpět do Vídně, do skromného bytu o jedné místnosti a předsíňce. Tady byli šťastni a Charlie se učila pilně česky. Když přijela k rodičům Tomáše na Moravu, byla přijata jako dcera. I když …..“byl z toho rozruch v celém kraji. Brzy je navštívil sedlák Koráb, s počátku se ošíval, jako by nechtěl s pravdou ven, až konečně ze sebe vypravil, že by rád viděl tu mladou paní, prý ještě jakživ neviděl černošku.“

Až v roce 1897 získal Tomáš definitivní místo na univerzitě a stálý plat zbavil rodinu existenčních problémů. O pět let později se manželé přestěhovali do Prahy. On nerad, ona se těšila. Netušila, že jí nové působiště přinese nejen radost, ale také utrpení, pronásledování. V období l. světové války zemřel syn Hubert, manžel s dcerou Olgou odešel do emigrace, syn Jan narukoval na vojnu a dceru Alici uvěznili. Domovní prohlídky, starosti, utrpení ji přivedlo v lednu 1918 do sanatoria a až koncem roku se po dlouhé době setkala se svým mužem, nyní už prezidentem T. G. Masarykem. Na veřejnosti se objevovala málo, ale vždy byla vítána s velkým nadšením, jako například v roce 1920 na sokolském sletu v Praze.

Charlie

Americká dívka, z které se stala Češka, mravně i politicky. Tak na ni vzpomínal její muž. Vzdělaná dívka se silným sociálním cítěním. Určitě k tomu přispěla rodina s dalšími 10 sourozenci a především její matka, která patřila ke stoupencům zrušení otroctví černochů v Americe. Ačkoliv pocházela z movité rodiny s jinými zvyklostmi, dokázala se zcela přizpůsobit chudým poměrům svého muže a sama se starat o domácnost a děti. V Praze doslova šokovala veřejnost svou skromností a přitom zdravým sebevědomím. Odmítala se dát oslovovat „milostivá paní“ a nesnášela „rukulíbám“. Naučila se perfektně česky, milovala Boženu Němcovou a její knihu Babička. Zamilovala si skladby Bedřicha Smetany.  Zapojila se do ženských spolků, především do Amerického klubu dam, založeného Vojtou Náprstkem, šířícího mj. americkou kulturu v našich zemích. Začal pro ni zcela nový život.

„Věrně přilnula k českému národu, cítila se Češkou a také spojila svůj osud s národem, jehož se stala dcerou. Naučila se rychle česky, překládala z angličtiny o poddanství žen, psala však i původní cenné články do časopisů „Čas“ a „Naše doba“. O našich poměrech podávala zprávy do amerických listů. Znala celou českou literaturu. Její krajní poctivost a pravdivost jevila se např. za války tím, že nechtěla vědět, co dělá její choť za hranicemi, aby nemusila odpovídati na otázky vídeňských auditorů. Jí stačilo, že je její choť zdráv.“

Charlottu zradilo zdraví.  S manželem byli narozeni ve stejném roce, ale ona odešla s tohoto světa o celých 14 let dříve. Na jejím odchodu se podepsala všechna trápení, bolest a příkoří, kterými si prošla,  natolik, že ani šťastná životní období jí nemohla zdraví nahradit. Její manželství bylo i přese všechny skutečnosti harmonické, oba manželé se vzájemně respektovali. Stopy jejího ducha se značí v myšlenkách a pracích jejího muže. Vše co podnikal, nebylo bez jejího souhlasu a posily, kterou z ní čerpal. Jí vděčil za vše, co dokázal. Byla jasem jeho života.  Zemřela v Lánech 13. května 1923, její hrob byl zasypán bílými růžemi.

„Charlie, děkuji ti za vše, co jsi pro mne udělala! Vím a říkám ti to, že bych nemohl dosáhnout toho, čeho jsem dosáhl, že bych se byl nevyvíjel, jak jsem se vyvinul.“ Tomáš Garrigue  Masaryk

V naší fotogalerii najdete nejen snímky Charlotty Masarykové, ale i ilustrační fota módního oblečení z různých časových období jejího života.  Jen buďte laskavě shovívaví k jejich kvalitě.

Foto: archiv autorky