Slávka Kopecká - nakladatelka a novinářka

„Ráda se směju a fór dávám dál!" - říká Slávka Kopecká, nakladatelka a novinářka. Slávka je majitelkou nakladatelství Sláfka, které vydává kuchařky slavných osobností, memoárovou literaturu, ale i povídky Oty Pavla. Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu na UK (obor TV a český jazyk a literatura na FF UK). Krátce žila ve Francii a po návratu pracovala ve Večerní Praze. Poté v kulturní rubrice časopisu Květy, a to až do roku 1989, kdy se rozhodla využít svých dobrých kontaktů z novinařiny. S Jiřinou Bohdalovou připravila tři knížky, které vyšly v jednom soukromém nakladatelství, teprve až v roce 1991 založila Slávka své vlastní nakladatelství, které úspěšně dovedla až do 21. století. Poznejte i vy, prostřednictvím rozhovoru, tuto úžasnou ženu.

Jak vzpomínáte na své nakladatelské začátky?

Nemám moc času na nějaké sentimentální vzpomínání, ale odpovím vám. Já jsem nakladatelkou tak trochu proti své vůli, cítila jsem se jako ryba ve vodě ve své profesi novinářky. Hned po studiích a krátkém pobytu v emigraci (po roce 1968) jsem pracovala v novinách, nejdéle v Květech, v kulturní rubrice. Třebaže doba byla svázaná kdejakým omezením, já jsem svou práci měla moc ráda. Seznámila jsem se s mnoha opravdu zajímavými lidmi a psala jsem rozhovory, fejetony, recenze… Získala jsem neuvěřitelně pestré zázemí mezi umělci všech oborů – mezi herci především, ale také mezi výtvarníky, muzikanty, literáty. Tenkrát se všechny rozhovory autorizovaly – i to byla vynikající škola. Ještě před rokem 1989 jsem s Jiřinou Bohdalovou připravila pro jedno státní nakladatelství kuchařskou knížku s názvem Hádej, kam půjdeme na večeři? V ní jsme se nechaly (my dvě) zvát do rodin Jiřininých kolegů a přátel. Oni nám vystrojili hostinu a laskavě nám poskytli fungující rodinné recepty. Moc pěkná knížka to byla. Jenže než jsme se dočkaly vydání, přišla revoluce – a s ní změna poměrů. Knížku jsme pak s velkým úspěchem vydaly v prvním soukromém nakladatelství. Nicméně nikoliv v nakladatelství mém. V té době mi ještě nedošlo, že nakladatelská práce je vlastně jen odnož práce redakční a že mi nedá moc práce novou profesi zvládnout. Tak jsem ještě – dost naivně – poskytla i dvě další pokračování cyklu kuchařek (Hádej, kam půjdeme na oběd? Hádej, kam půjdeme na flám?) jinému nakladateli. Teprve pak se mi rozsvítilo v hlavě. Knížky totiž měly opravdu velký úspěch a při práci na nich jsem se dala dohromady s Jiřím Sovákem. Pyšně musím říct, že si mě tento velký český herec vybral sám. A já knížky s ním (byly nakonec čtyři) nejen sepsala, ale i sama ve svém soukromém nakladatelství vydala. Tak jsem se stala nakladatelkou. Nakládala jsem tedy nejdřív jen sama sebe. Po Jiřím Sovákovi pak i skvělého herce Vlastimila Brodského a … dnes už víc než stovku dalších velkých jmen naší kultury. Mám na co vzpomínat. Knížky z mého nakladatelství byly většinou úspěšné, klidně můžu říct, že jsem za dvacet let vybudovala prestižní – ale jistě nejmenší – soukromé nakladatelství. Pozor: jsem jeho jediným zaměstnancem! Což znamená, že od nápadu po vydání, distribuci a prodej knížek dělám všechno sama. (S ověřenými, spolehlivými a skvělými externími spolupracovníky.) No – a to je všechno… Vzhledem k tomu, že první kuchařka mi vyšla v roce 1990… a první Sovák v roce 1991, můžu slavit (kdybych chtěla) dvacet let nakladatelské práce.

Stala jste se nakladatelkou a profesi novinářky jste tedy definitivně pověsila na hřebík?

Nikoliv. Využila jsem všeho, co mi novinařina poskytla, a svým nakladatelským dílům jsem dala veškerý novinářský servis. Což je pro život díla, prvotiny především, velmi důležité. Knížka potřebuje, aby o ní čtenáři věděli co nejvíc. A já tak ke každé knížce přidávala jako bonus všechno, co bylo novinářsky dostupné. Rozhovory, recenze, pořádala jsem autorská čtení, autogramiády… Pro každé nové dílo jsem se zkrátka přetrhla. A nemuselo jít nutně jen o dílo, na němž jsem se podepisovala jako spoluautorka či autorka.

Na vašich webových stránkách (www.slafka.cz) lze najít mnoho skvělých tvůrců zvučných jmen. Jaká s nimi byla spolupráce?

Odpověděla jsem vám už tím, že jsem využila všech dobrých kontaktů z novinařiny. A pak jsem si mohla vybrat. Před dvaceti lety byl doslova hlad po memoárové literatuře a já měla „v rukávu“ opravdová esa. Práce s velkými umělci není nikdy úplně snadná. Čím větší umělec, tím větší zádrhele mohou nastat. I když také platí, že skutečný velikán bývá skromný a fajn. Poznala jsem na své kůži, vlastní i nakladatelské, obojí slast. Zádrhele i skromnost… A ověřila si pravidlo, že úspěch není všechno… a že žádné stromy nerostou do nebe.

Koho z těch všech jmen jste měla lidsky nejradši?

Jiřího Sováka. Tak vtipného, chytrého a rovného mužského jsem potkala v životě jen dvakrát. Toho prvního jsem si vzala za muže (profesí byl projektant) a ten druhý byl herec Jiří Sovák. Fajn mi bylo i s Vlastimilem Brodským, třebaže právě s ním nám vztah častokrát velmi haproval. Nebylo to s ním vůbec lehké, ale knížku jsme nakonec dali dohromady. A sklidili jsme úspěch.

Jakým způsobem probíhá výběr knih k vydáni?

To je vůbec nejtěžší věc. Vydat kvalitní knížku v pravý čas a v odpovídajícím nákladu. Vydat a dobře prodat. To patří k sobě. Chce to dobrý, rozumný odhad… a pak také potřebné štěstí. A lze vsadit i na začínajícího autora. Tak jsem před deseti lety vsadila na Aleše Cibulku, tenkrát celkem málo známého rozhlasového moderátora. Dnes hvězdu. Jsme už dávno kamarádi a mě těší, že naše knížky o Nataše Gollové patří dnes už do zlatého fondu memoárových knížek. Jistě, jsou i autoři, o jejichž knížkách nepochybuju a oni mi stále unikají. Takový Luděk Munzar, například. Vydala jsem mu jednu knížku, píše druhou. A víte jak dlouho?… Patnáct let. A máme asi šedesát stránek. A já pořád doufám, že knížku vzpomínek dáme dohromady. Podobně je to se vzpomínkami pana doktora Zdeňka Mahlera. Pracuje na nich celý život, píše deníkové záznamy. A já to z něj ne a ne vyrazit!

Máte svou zamilovanou knížku či autora?

Chcete-li jen jednu jedinou, nemůžu váhat. Válí se na mém nočním stolku důsledně celý můj život. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka… Jsou kapitoly, které umím zpaměti. Čtu tu knížku opravdu celý život, zepředu, zezadu, jakkoli. Směju se a pláču. Hašek je velký muž!

Cítíte svou profesi nakladatelky jako své životní poslání?

Pozor na silná slova! Životní poslání mezi ně patří. Řeknu to takhle: vychovala jsem – a zdá se, že dobře – dvě dcery. Žila jsem v jednom manželství 40 let a kdyby mi muž nezemřel, žili bychom spolu dál. Vědomě jsem nikomu neubližovala a poctivě jsem se snažila a nadále se snažím lidi (čtenáře) bavit. Mám v tomto směru šťastnou povahu… ráda se směju a fór si nenechávám pro sebe. Ale poslání? To nevím… Jo, vydala jsem už víc než 160 knížek a když je beru do ruky, říkám si, že se nemám za co stydět. A hřeje mě vědomí, že ty moje knížky stále čtou noví čtenáři.

FOTO: archiv Slávky Kopecké