Herci před tabulí i za katedrou

Den učitelů, který slavíme 28. března na výročí narození Jana Amose Komenského, jsme si nenechali vzít, třebaže od roku 1994 je z rozhodnutí UNESCO přiřčen Mezinárodnímu dni učitelů jiný den - 5. říjen. Snad, že se narodil jako učitel národů ve stejný den a měsíc, ovšem o tři sta čtyřicet čtyři roků později, stal se Zdeněk Svěrák také učitelem. A vzdal hold Komenskému tím, že ho představuje v poslední objevené hře Járy Cimrmana, která se jmenuje České nebe. Až do své smrti alternoval v této roli Ladislav Smoljak, který rovněž nejprve působil jako pedagog, dokonce vysokoškolský.

Študáci a kantoři

Oba cimrmanologové napsali scénář ke komedii „Marečku, podejte mi pero!“ a zahráli si v ní dálkově studující. Autoři zužitkovali příhody, které zažili právě jako pedagogové. Žák Mareček vyrušoval a zlobil, proto ho jednou ztrestal Zdeněk Svěrák výchovným pohlavkem. A za trest ho nezapsal do třídní knihy, nýbrž do filmového titulu.

Ladislav Smoljak učil na večerní škole v Brandýse nad Labem dva studenty, kteří seděli v první lavici a podávali mu tabulky a pero. Jako představitel studenta Tučka použil i autentickou větu jednoho z nich: „Pero dávám já, ty půjčuješ tabulky!“

Herců i hereček, s nimiž se nejprve bavili žáčci školou povinní, je ovšem víc: Karel Höger (učitele si zahrál ve filmech Škola otců a Honzíkova cesta), Jiřina Bohdalová (Anička jde do školy, tak příznačně se jmenuje film, v němž se objevila jako učitelka), Libuše Geprtová, Věra Galatíková, Iva Janžurová, Miloslav Šimek. Josef Pinkava, než začal točit filmy pro malé a mladé diváky, rovněž nejprve učil.

Kantory si zahrál, a to velice přísné, také Hugo Haas v komediích Děvčata nedejte se!, Mravnost nade vše a Poslední muž. Přitom jako žák nepatřil mezi premianty. Na závěr jednoho školního roku byl kárán pro nedostatečný prospěch v dějepise, zeměpise, chemii, v deskriptivní geometrii a napomínán ve franštině, matematice i v přírodopise. Písemný doklad z porady profesorského sboru si vozil světem a vystavil ho i ve svém posledním vídeňském bytě.

Žákovské komedie profesora Žáka

To gymnazista František Filipovský propadl hned v primě, což není výkon hodný budoucího představitele šprtů Krhounka a Mazánka.

Když začal režisér Martin Frič natáčet podle předlohy Jaroslava Žáka film Škola základ života, usilovalo ministerstvo školství spolu se školskou správou jeho realizaci zakázat. Naštěstí marně.

Na úspěch filmu navázali tvůrci dalším společným dílem obdobného ladění, komedií Cesta do hlubin študákovy duše. Jaroslav Žák použil i příhody z vlastní pedagogické praxe (byl profesorem latiny, jako filmový kolega Petr Voříšek, a také francouzštiny).

Když řádil v obou komediích Ladislav Pešek coby student, měl už přes třicet roků. Jaroslav Marvan, který si zahrál jeho přísné profesory, byl jen o pouhých pět let starší. Představitel Ády Čuřila a Vojtěcha Kulíka vlastně popřel pověru, údajně mezi filmaři rozšířenou, že když se baví herci se štábem při filmování komedie, tak potom se prý nudí diváci v kinech: „Na place bylo hodně legrace. Mac Frič rád pracoval v noci, protože producent obyčejně nebyl v ateliéru, a tak mu do toho nemohl mluvit. A měli jsme obecenstvo! Technici, osvětlovači a šatnáři byli při zkouškách a dělali nám publikum, reagovali na to, co jsme vyváděli. Tak například dobrá polovina scén a špílců z filmů Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše je moje.“

Jaroslav Žák posbíral během svého učitelování slovník výrazů, které používali studenti (čili kosové, kamarádíčkové, též i mamelukové). Podle této žargonové klasifikace má Plachtův profesor Matulka z Cesty do hlubin študákovy duše hned několik titulů: fiakrista (kantor v pláštěnce), hadži (suplující prófa, jenž každoročně putuje do Prahy ke zkouškám), hóďa (hodný profesor), křemičitan (přírodopisec), či přesněji narcis (něžný přírodopisec), ale též makarón (vytáhlý prófa) nebo také minaret (dlouhý profouš).

Pochopitelně, že tehdejší studenti měli trefné výrazy i pro ostatní kantory a také pedagožky: Eusebie z Pernštejna (kantorka s dlouhými copy – vzácná hříčka přírody), mumie či mumča (suchá učitelka), opiová gejša (kantorka, která kouří).

Sboru velel ředitel neboli dalajláma, hosudar, jasné slunéčko (plešatý říďa), joviš, komodor, neguš, Olympan, plantážník, sáhib.

Pěknici (pěkná kantorka), pro mnohé přímo Putifarku (svůdná profesorka) si zahrála v komedii Studujeme za školou Nataša Gollová, která ovšem debutovala roličkou studentky v jiné školní taškařici nazvané Kantor Ideál. Až se budete dívat, tak sedí v první lavici u dveří a přispěje do debaty spolužaček o novém třídním větou: „Jen aby měl tmavé vlasy a modré oči, to je můj ideál.“ O pětapadesát roků později řekla: „My, septimánky tehdejšího dívčího reálného gymnázia ve Vojtěšské ulici, jsme tam hrály sice s nadšením, ale zcela bez honoráře. Pro mne to však byly skutečné herecké začátky a první později významná spolupráce s režisérem Martinem Fričem.“

Oblíbená herečka získala velkou popularitu také díky filmu Pohádka máje. Příběh romantické Helenky, která se zamiluje do lehkomyslného studenta Ríši (Svatopluk Beneš), se odehrává v čase, který študáci i kantoři mají shodně nejraději – o prázdninách.

FOTO: archiv FEX