První kroky československé kinematografie

Jako téměř ve všech evropských zemích uskutečnila se prvá veřejná předvádění kinematografu v Praze a Bratislavě roku 1896. Tímto rokem začíná éra putovních kin, která je charakteristická pro vývoj naší kinofikace převážně až do konce prvé světové války. V celém tomto období je film považován většinou za pouťovou atrakci.

I když ve výrobě hraných filmů máme mezi malými a středními zeměmi světový primát, přece prvý snímek na naší půdě nenatočili čeští filmaři. V roce 1896 zachytili totiž francouzští kameramani část představení pašijových her v šumavských Hořicích. A dva a půl roku po prvé veřejné projekci bratří Lumièrů vznikly v Praze vedle řady snímků dokumentárních i prvé tři české filmové veselohry. Jsme tedy po Francii, Anglii, Itálii a USA spolu se Španělskem pátou zemí na světě, kde se už v roce 1898 natáčely hrané filmy. Jejich tvůrce architekt Kříženecký, který realizoval své pokusy jako atrakci pro Výstavu architektury a inženýrství, zachytil dokonce ve snímku Pláč a smích i jeden z prvních detailů v dějinách kinematografie. Byl to záběr tváře populárního písničkáře a kabaretního komika J. Švába-Malostranského, který hrál ve všech těchto kratičkých žertech. První krůčky české kinematografie nevytvořily předpoklady k další systematické profesionální výrobě.

Teprve vznik stálých biografů i půjčoven podnítil novou průkopnickou činnost ve výrobní oblasti. Když tedy iluzionista Dismas Šlambor, uměleckým jménem Viktor Ponrepo, zakládá roku 1907 v Praze první stálé kino, zahajuje tím vlastně nové období ve vývoji naší kinematografie. A skutečně ještě téhož roku si podává českobudějovický fotograf A. Pech na pražský magistrát žádost, aby mohl provozovat „živnost promítání světelných obrazů kinematografem“. Tímto právním aktem byla založena naše první filmová výrobna Kinofa, která během své pětileté existence realizovala asi 200 filmů v rozsahu od několika metrů do střední metráže. O několik let později jí začne konkurovat První český a křesťanský závod kinematografický Illusion, jehož zakladatelem byl spolu s F. Tichým „táta českého filmu“ A. Jalovec. Říkalo se mu tak pro jeho laskavost a ochotu, s jakou pomáhal všem začínajícím filmařům. Všude, kde se něco dělo, objevila se jeho kulaťoučká postavička za těžkopádnou kamerou a ještě téhož  večera mohli Pražané zhlédnout natočenou aktualitu v jeho biografu Illusion na Václavském náměstí. Třetí společností, která vznikla v předválečném období, byl ASUM-film, jehož název byl složen z iniciálek jmen obou jeho zakladatelů – první „hvězdy“ české kinematografie Národního divadla A. Sedláčkové a jejího tehdejšího manžela M. Urbana. Tato firma natočila během dvou let už 17 hraných snímků, z nichž víc než polovina byla středometrážních.

Všichni naši první filmaři zápasili neustále s finančními obtížemi, které je nutily natáčet v rekordních lhůtách a často jen s nejprimitivnějším technickým vybavením. Ateliéry ještě neexistovaly. Interiérové scény se natáčely buď v nevyhovujících fotografických nebo ještě častěji v divadelních dekoracích přímo pod širým nebem, kde byly vydány na pospas rozmarům počasí.

První úspěchy se projevily v dokumentární kinematografii. Snímek Svatojánské proudy získal na Mezinárodní fotografické a filmové výstavě ve Vídni zlatou medaili  a reportáž o VI. všesokolském sletu byla prodána do 26 států. Hraná kinematografie navázala na tradici anekdotických příběhů, jejichž rejstřík sahal od napodobování zahraničních grotesek až k maloměšťácky nevkusným fraškám s pivním humorem domácí výroby. Veselohry s E. A. Longenem, které se zhlédly v groteskní nadsázce Maxe Lindera, nebyly pro naši produkci tak typické jako prvé projevy „kondelíkovštiny“, jejímž výrazným představitelem se stal J. Šváb-Malostranský (Pět smyslů člověka a zejména za války vzniklé Zlaté srdíčko). Mohli jsme se však pochlubit i zdařilejšími pokusy. K. Hašler vytvořil v snímku České hrady a zámky jakýsi předobraz Laterny magiky (honička ve filmu končí příchodem udýchaného herce na jeviště). Některé veselohry čerpají náměty z klasických předloh. Malíř O. Štáfl se odvážil dokonce ve filmu Šaty dělají člověka volně zpracovat předehru k Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic a M. Urban učinil pokus se záznamem několika scén Prodané nevěsty, inscenované Národním divadlem na přírodním jevišti v Šárce. Nástup filmového dramatu byl ve znamení dobrodružného žánru. Nezačíná v Čechách, ale na Slovensku. Roku 1910, kdy v Praze vznikla prvá veselohra Kinofy, natáčí v Lednické Rovné nadšený fotograf E. Schreiber prvý slovenský hraný film Únos. I když podobné snímky vznikají též v Praze, je pro českou produkci typičtější žánr melodramatu s věčnou tematikou osudem stíhané nešťastné lásky. Již tehdy se vytvářela tradice šťastných konců, která jen výjimečně byla narušována kopírováním módních filmových tragédií, importovaných hlavně  z Dánska. K nejhodnotnějším dramatickým pokusům patřily filmové adaptace literárních předloh. Jedna z nich se odvážila zpracovat dokonce goethovskou tematiku. Byla to scéna z Gounodovy opery Faust a Markéta. Režisér S. Hlavsa se zde pokusil nejen o uplatnění zajímavých triků, ale také o vytvoření „zvukového“ filmu. Árii Mefista i Fausta zpíval jako doprovod filmového obrazu pod projekčním plátnem. Největším přínosem celého tohoto období je však filmový převod dramatu L. Stroupežnického Zkažená krev, který zakládá pro dějiny čs. filmu nejvýznamnější tradici, k níž patří právě filmy inspirované dílem našich národních klasiků.

Závěrečné období v první kapitole naší filmové historie vytvořila světová válka, která přerušila rozvoj české kinematografie. Naše první tři výrobny likvidovaly. Teprve na konci války došlo k nové výrobní konjunktuře, která už měla charakter kapitalistického podnikání. V. Havel, majitel obchodního domu a největšího kina v Praze, zahájil výrobu hraných snímků filmem, který devótně propagoval c. k. rakousko-uherskou armádu. Lucerna-film natočil i náš první dlouhometrážní film Pražští adamité. Vznikl tu také náš první veseloherní seriál. Anekdotu nazvanou Ahasvér financovalo sociálně demokratické Lido bio. Pod režijním vedením J. Kvapila vytvořili zde hlavní role Růžena Nasková a Karel Hašler. A parodie na hrůzostrašné krváky se sugestivním názvem Noční děs vznikla jako poslední práce likvidujícího Asum-filmu. Tato nejlepší veselohra z celé první epochy naší filmové historie byla natočena J. A. Paloušem podle původního námětu F. Langra jako svépomocná akce herců Vinohradského divadla, mezi nimiž byli i Václav Vydra starší a Růžena Šlemrová.

Až do konce rakousko-uherské monarchie byla veselohra ve  značné převaze nad dramatem. Teprve v roce 1918 se situace obrátila a jako předzvěst budoucího vývoje vznikla ještě do konce války tři filmová dramata, z nichž Praha roku 1549 je sice naivním, přece však pokusem o film historický. Nejvýznamnějším dílem této epochy je však náš druhý celovečerní snímek O děvčicu, který formou folkloristické studie zachycuje v prostičkém ději život lidu na Moravském Slovensku. Jeho inspirátorem byl národopisec dr. J. Folprecht, který byl s K. Deglem i spolurežisérem filmu. Výtvarně výrazná kompozice obrazu je dílem kameramana J. Brichty. Tímto sociálně kritickým dílem, které bylo realizováno v posledních dnech před osvobozením, důstojně vrcholí první kapitola české a slovenské filmové historie, jež spadá do posledních let existence rakousko-uherské monarchie.

Zdroj: Jaromír Kučera, Kino 1963

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.