První kino v Praze

Viktor Ponrepo, král magie a „nedostižitelný magnetiseur“, byl jednou z nejpopulárnějších postav konce minulého a počátku tohoto století. Vyučenému pozlacovači, který však již od dětství lnul k eskamotáži a varietnímu kouzelnictví, se později stalo toto umění prostředkem výživy a zdrojem veliké slávy jak v nejzapadlejších českých vesničkách, tak i v hlavním městě království. A kamkoliv přijel se svým „Kouzelným divadlem s původními zjevy duchů a strašidel“, všude byl přijat s jásotem a jeho výkony byly kvitovány potleskem. Krajinské listy o nich psaly a pan Ponrepo pečlivě schovával výstřižky „na věčnou památku“.

Pak přišla léta devadesátá a přinesla nečekaný obrat. Vzdělanost venkovského lidu rychle vzrůstala – a zájem o Ponrepova kouzelnická představení ochaboval. Zejména veliké pražské výstavy přilákaly do hlavního města mnoho lidí z venkova – co jim pak bylo představení nějakého kouzelníka proti nádheře barevné fontány, kterou na výstavě instaloval pan Křižík? A tak slavná Jubilejní výstava, o rok později výstava exotických památek a afrických trofejí Emila Holuba, v roce 1895 Národopisná výstava – to byly částečky prachu, kterým zacházela Ponrepova někdejší sláva. A prostý český kouzelník poznal, že musí přijíti s něčím zcela novým.

V září 1896 se v Praze objevila francouzská společnost s divadlem „Živých fotografií“. Praha byla novým vynálezem slávy. Opatřil si kinematografický přístroj, kterým doplňoval svá kouzelnická představení, a pustil se na novou pouť po vlastech českých. Lidé se mu znovu hrnuli, všechna představení byla vyprodána a krajinské listy se opět neopominuly pochvalně zmínit o „bystré hlavě páně Ponrepy“, který vždy přináší nové vynálezy a atrakce. O svém kinematografickém aparátu, který honosně nazýval „Pravý americký biograf, přístroj na živé fotografie“, Ponrepo všude rozhlašoval, že má cenu více jak 2000 zlatých… „a není tudíž žádnou hračkou, aby porovnán býti mohl s nepatrným kosmografem neb laternou magikou k mlhavým obrázkům…“, kterýmižto přístroji se honosily některé podniky konkurenční.

Ponrepo mohl býti spokojen. Měl opět slávu, měl zase příjmy, které nebyly na tehdejší dobu nijak zlé … jen jedna věc jej pálila v duši. Byl to dovětek na licenční listině, že „…pořádání představení se mu povoluje na území království českého s výjimkou policejního rayonu král. hlavního města Prahy…“ To proto, že v Praze mělo monopol na podobné atrakce divadlo „Varieté“, které jen výjimečně připustilo nějakého konkurenta – a to ještě v době, kdy samo nemělo „živé fotografie“ ve svém programu. Tak v r. 1897 bylo na Král. Vinohradech a později v Dubově domě na Václavském náměstí „Oeserovo elektrické divadlo“, pak kinematograf bratří Lumièrů „U saského dvora“, v r. 1898 instaloval arch. J. Kříženecký stánek „Českého kinematografu“ na Výstavě architektury a inženýrství, a ještě v příštím roce se s ním produkoval ve vinohradském „Orfeu“ Karla Šindeláře. V dubnu 1901 přivezl živé fotografie cirkus Henry, který hostoval na Josefském náměstí – Ponrepo však musel vždy zarazit před pražskými branami. Předváděl své „Divadlo živých fotografií“ v sále „U koruny“ v Holešovicích, v Bezovce na Žižkově, „I Deutschů“ v Libni, na Klamovce, v sále smíchovského pivovaru, „U města Petrohradu“ v Libni a jinde. V roce 1904 konečně lstí prorazil pražskou blokádu divadla Varieté. Tím, že přeměnil své divadlov „Ponrepův nový, velice působivý reklamní podnik – okrasu král. hlavního města Prahy – Reklamo-kinetograf“, který promítá reklamní diapositivy a mezi nimi některé kinematografické snímky na plošinu domu c. k. stavebního rady pana Vratislava Pasovského na Perštýně. Zde se Ponrepovi podařilo získati srdce Pražanů – a jeho další žádosti o povolení představení ve městě byly vyřízeny kladně. Nějaký čas hrál v sále Ústřední jednoty českých hospodářských společenstev v Hybernské ulici, později v kavárně Orient, v Národní kavárně ve Vodičkově ulici, v domě „Na košíku“ Ve smečkách a konečně, bylo to 15. Září 1907, tedy právě před 40 lety – otevřel svůj „ryze český podnik živých fotografií“ v místnostech bývalého šantánu „U modré štiky“ v Karlově ulici čp. 180 na Starém městě pražském. Je zajímavé, že nikdo, ba ani pan Ponrepo sám, si tehdy neuvědomil, že tímto dnem bylo otevřeno první stálé kino v Praze.

Hned příštím rokem se objevilo několik dalších podobných podniků.  A od té doby konkurence malého kina v Karlově ulici vzrůstala téměř lavinovitě. Ohromné moderní sály s pozlacenými stěnami i stropy, nejnovější promítací přístroje, kolosální reklama – to byly bomby, kterými měl býti Ponrepův podnik ubit a znemožněn. Avšak jakýmsi záhadným procesem se udržel a existuje dodnes. Nejdéle ze všech pražských kin se bránil zvukovému filmu a až do moderní doby se stal jediným kinem, které nehraje v pátek. To proto, aby i personál měl svou neděli – alespoň jediný den v týdnu volno. Tak to zavedl rozšafný pan Ponrepo a jeho ustanovení respektují i jeho nástupci – manželé Fišerovi, kteří vedou podnik v duchu svého velkého příznivce a průkopníka české kinematografie.

V těchto dnech se dožívá kino Ponrepo svých čtyřiceti let. Je jediným z nejmenších pražských biografů. Vlastně již jen biografickou kuriositou. Ale stále má ještě „své“ obecenstvo. Obecenstvo, které před přepychem kožených křesel, nepřímého osvětlení moderních vestibulů a jiných vymožeností desítek ostatních pražských kin dává přednost tiché a omšelé intimitě někdejšího Ponrepova „rodinného podniku“. A každý Pražen, jemuž se návštěva biografu stala životní nutností, by měl alespoň jednou v životě vystoupit po úzkých a příkrých železných schodech starého domu proti vchodu do Klementina, aby poznal, v jakém prostředí začínala nejlidovější podívaná v Praze před čtyřiceti lety.

Zdroj: Kino číslo 40, ročník II, vyšlo 3. října 1947
Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.