Jiřina Šejbalová a její skvostné recepty

„Knížka Jiřiny Šejbalové Vaříme na chatě vyšla už před časem v mém nakladatelství s ilustracemi Miloše Nesvadby. Je to vůbec první „herecká kuchařka“ a na jejích stránkách jsou skvělé recepty, ale i výborné historky ze života slavných herců jedné generace Národního divadla.“ Slávka Kopecká

Dva recepty s trochou romantické minulosti

Než se můj tatínek, jak se říká, usadil a stal se úředníkem ‚,Magistrátu královského hlavního města Prahy‘‘, aby si pak později vzal moji mamičku, měl velmi pestré mládí. Studoval malířskou Akademii v Mnichově a měl velké množství přátel.

Jednou z nich byla temperamentní Ema Mottlová, se kterou společně hodně malovali. Pokud ovšem nestálou Emu neodváděl zájem o jiná odvětví umění. Ať to však bylo ochotnické jeviště nebo sochařská dílna, vždy se vrátila.

Když přišla jednou s nápadem, že se bude věnovat studiu zpěvu, zasmál se tatínek: ‚,Zase nový sport, Emičko?‘‘

‚,Ba ne, tentokrát to myslím smrtelně vážně.‘‘

Za pár let pak oslnila svým zpěvem celý svět jako slavná Ema Destinová. Tatínkovu paletu už ale opustila nenávratně.

Dělám-li dnes pečivo podle autentického receptu Kittlovy rodiny, nemám jej z pozůstalosti svého tatínka, ale dostal se ke mně cestou docela neromantickou. Přinesl mi jej od své ženy Jan Pivec do divadla.

Pravé kittlovské býgle

Připravím si:

20 dkg hladké mouky
10 dkg másla nebo sádla jemně osolit
2 dkg droždí

Vypracuji bochánek, který nechám v teple dobře vykynout. Pak tence vyválím a nakrájím pruhy asi 15 cm dlouhé a 10 cm široké. Ty pokryji suchými nasekanými švestkami (někdy dávám jablka, ale to není v původním receptu), posypu mletými lískovými oříšky, trochu skořice a pokapu citronem. Placatě přeložím a na obou koncích zahnu. Poleji rozkvedlaným vajíčkem, všelijak zdobím půlkami mandlí a v hodně horké troubě upeču.

Vidíte, nejen knihy, ale i recepty mají své osudy!

Druhý recept má zase něco společného s minulostí manželovy maminky. Tu jako osmnáctiletou dívenku pozval k sobě na roční návštěvu babiččin bratr do Ameriky. Na zpáteční cestě se na lodi setkala s básníkem Antonínem Sovou, který snad býval jejím ctitelem už za dědečkova působení u pacovského soudu.

Nakonec pak dala maminka přednost tatínkovi, o celé episodě se nemluvilo, jenom když dělala jedno americké cukroví, vždycky mi pošeptala: ‚,To chutnalo Sovovi‘‘.

Ve své zažloutlé ručně psané knížečce nemá je však zanesené pod ‚,S‘‘, nýbrž pod ‚,F‘‘, protože se anglicky jmenuje

Fatch

1 koflík mléka
2 koflíky cukru
2 rovné lžíce kakaa
a kousek másla

se vaří tak dlouho, až se z hmoty dělá ve studené vodě kulička. Pak se přidají celé půlky vlašských ořechů a z 1 bílku pevný sníh, který se vmíchá.

Hmota se vyleje na pekáč a než úplně vychladne, se rozkrájí.

Rychlokvašené okurky Vlastiny babičky

Jednou mi přinesla Vlasta ochutnat okurky. Byly tak krásně strupaté a maličké a štíhlounké a – úžasné.

Recept! Rychle recept! Jak to děláš?

Vlasta Fabianová není sobec a tak i já myslím, že je mojí povinností nenechat si tuto dobrotu pro sebe. Tady je ten recept:

Okurky pečlivě odrhnu kartáčkem a vyperu v několika vodách a v té poslední, již absolutně čisté, je nechám koupat třeba celou noc. Vymyji a vysuším pětilitrové láhve. Oloupu spoustu česneku – tři až čtyři velké hlavičky. Každý stroužek rozpůlím. U sousedů si vyprosím kopr i se šlahouny, hodně kopru. Vinné a višňové listy. Všechno operu a dám vysušit.

Okurky vyndám z vody, nechám oschnout, u každé oba konečky odkrojím a ještě do každé několikrát jehlou píchnu.

Dám vařit vodu s celým pepřem, novým kořením, mám-li i s hořčičným semínkem, 3-4 hřebíčky, 1-2 bobkovými listy a strašně moc soli Na tom hodně záleží, říká Vlasta.

Do láhve se na stojato v pravém slova smyslu natlačí okurky, jedna vedle druhé. Čím těsněji, tím lépe. Když je dno zaplněno, vezmu hrst stroužků česneku, je-li někde místečko, vecpu i mezi okurky. Na to koprem úplně pokryji a zase stavím další okurky. A opět česnek, kopr, listí, a zase … až je láhev plná.

Vystydlou vodu s kořením vyleji na okurky, aby byly zcela potopené. Zatížím prkénkem, zavážu. Já vím, je to piplačka, říká Vlasta, ale ten výsledek, říkám já! Volám Vlastu. Okurky se totiž po dvou – třech dnech začaly kalit. Ale ta jásá. Prý výborně, lák bude hotová báseň, nech to tak ještě dva až tři dny, v teple to jde rychle.

Po pěti dnech otevřu, kleštičkami jednu…

Vlasta mě upozornila, že to nejsou okurky na výdrž. Nebyly! Jen se po nich zaprášilo.

Citováno z knihy J. Šejbalové Vaříme na chatě.