Jiřina Šejbalová

Narodila se 17. září 1905 v Praze. Pocházela z úřednické rodiny s bohatým uměleckým zázemím. Jeden z jejích dědů měl sochařskou dílnu, druhý skládal písně a působil jako operní korepetitor. Otec byl absolventem mnichovské malířské akademie a maminka zpěvačkou. Od dětství sama také ráda zpívala a později na pražské konzervatoři vystudovala operní zpěv u profesorky Branbergrové (1927).

Po absolutoriu byla angažována jako sopranistka v brněnské opeře, ale angažmá se vzdala ve prospěch činoherního herectví v pražském avantgardním divadle Dada pod vedením Jiřího Frejky a E. F. Buriana, s nimiž ji spojoval cit pro poezii a hudebnost slova. Zásluhou režiséra K. H. Hilara byla v roce 1928 jako optimistická, temperamentní a krásná dívka angažována na scénu Národního divadla, kde působila až do svého odchodu na odpočinek v roce 1971.

Vytvářela postavy s bohatým vnitřním životem, ve kterých spojovala odkaz divadelní avantgardy s tradicí psychologicko-realistického herectví. Zpočátku se nejčastěji objevovala v rolích svůdných žen, postupně přebírala velké salonní role Anny Sedláčkové a vedle temperamentních humorných typů hrála i heroické a tragické postavy klasického repertoáru. Její herecké umění vyvrcholilo v rolích stárnoucích a starých žen.

Ve filmu debutovala jako čtyřiadvacetiletá, ještě na sklonku němé éry, v nenáročném snímku Oldřicha Kmínka Hanka a Jindra. O dva roky později už zazářila v roli lehkomyslné stenotypistky Nany v jednom z prvních českých zvukových filmů Ze soboty na neděli, který podle námětu Vítězslava Nezvala natočil Gustav Machatý. Na další větší filmovou příležitost po řadě nevýznamných snímků čekala až do roku 1938, kdy jí Otakar Vávra svěřil roli krásné paní Žofky v historické komedii Cech panen kutnohorských a následně ji obsadil i do svých dalších filmů Humoreska a Maskovaná milenka.

V poválečné kinematografii vytvořila vedle postavy hostinské v Grussově přepisu Poláčkova románu Hostinec „U kamenného stolu“ zpočátku drobnější, ale v jejím podání vždy výrazné role v Hubáčkových filmech Haškovy povídky ze starého mocnářství a Kavárna na hlavní třídě nebo v Krškově Stříbrném větru. Svou životní roli, paní Kláru, ztělesnila v roce 1957 ve Weissově stejnojmenné adaptaci románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma (zvláštní medaile za herecký výkon na MFF v Benátkách 1958).

Vynikající kreace stárnoucích žen vytvořila dále v Krejčíkově Morálce paní Dulské, ve Weissově snímku Romeo, Julie a tma, v Kleinově – Sobotově Místence bez návratu, ale především jako Vachová ve Vávrově Srpnové neděli a ve svém posledním filmu pro kina, jako Marie Hahnová v Matějkově Sólu pro starou dámu (herecká cena na XXIV. MFF ve Valladolidu 1979).

Jejího velkého hereckého umění často využíval rozhlas a zejména televize, kde si z mnoha inscenací a filmů připomeňme alespoň Slzy, které svět nevidí, Promiňte, omyl, Příběh dušičkový, Magdalena Dobromila Rettigová, seriál Sňatky z rozumu a vrcholné výkony v inscenacích Láska jako trám (1967) a Nezralé maliny (1981).

Působila rovněž jako pedagog na pražské Akademii múzických umění (od roku 1967, o rok později jako profesorka). Je autorkou kuchařských knih prokládaných vzpomínkami a hereckými historkami Vaříme na chatě (1969) a Abychom netloustli (1970). V roce 1958 jí byl propůjčen titul zasloužilá umělkyně, v roce 1965 titul národní umělkyně.

Její televizní medailonek natočil režisér Jaromír Borek a v roce 1961 vznikl v režii Miloše Makovce filmový střihový medailon Jiřina Šejbalová.

Zemřela v Praze 23. srpna 1981.

DO OBCHODU - KOUPIT DVD

FOTO: archiv FEX