Touha: čtyři povídky, čtyři roční období, čtyři životní etapy

Touha je prvním počinem režiséra Vojtěcha Jasného, který svým symbolickým promítnutím lidských osudů do poetického schématu čtyř ročních období napověděl, že krajinou, kde se bude autor cítit nejvíce doma, bude lyrika s jejím převážně citovým chápáním lidského údělu. Film sestává ze čtyř povídek s navzájem kontrastujícími příběhy. Krátké příběhy prostupují životem jako takovým, vracejí se k (obzvlášť) dnes již zapomenutým hodnotám, čímž se i tematicky vymezují.

Dětství: okouzlení a údiv

Povídka O chlapci, který hledal konec světa začíná úvodní sekvencí, v níž skupina malých chlapců běží na kopec, aby doběhla na konec světa a chytila vrány. Tento okamžik příznačně koresponduje s názvem a stejně tak sekvence uvozuje povídku vykreslením nálady. Děti, jež se snaží doběhnout na konec světa – to evokuje okouzlení – a po zjištění, že na konec světa nedoběhly – údiv. Zároveň i čistotu, když si uvědomíme, že dětskou starostí, ku příkladu zde znázorněnou, je najít konec světa. Když se děti vrací z kopce dolů, setkávají se se starým pánem (v této scéně výborně kontrastuje mládí a stáří), kterého se ptají, jestli existuje konec světa a zda se tam mohou dostat. Stařec je vede od fantazie k realitě, ale malý Joska, na kterého je příběh soustředěn, žije dál ve svém vlastním dětském světě. Joskovi se narodila sestra Barborka a každou chvíli ji tatínek má přivézt domů i s maminkou. Narození je pro Josku zatím nepochopená událost, a proto pokládá otázky typické pro každé dítě. Joskovi je řečeno, že sestřičku mu přinese vrána. Vrána se stává pro Josku symbolem zrození a je na ni kladen důraz a význam, jakého by dosáhla v očích dítěte, a dalo by se hovořit i o určité úctě, kterou tento pták pro Josku nabývá. Akt početí si Joska spojuje s líhnutím kuřat, o které pečuje, a narozením koťat. Joska při čekání na příjezd maminky se sestřičkou usíná a snová sekvence nám naprosto odhaluje dětskou fantazii – Barborka se vylíhne z vajíčka, tak jako to Joska zná u narození kuřat. Když maminka s Barborkou přijedou a Joska ji konečně spatří, je sice okouzlen, ale zároveň v jeho očích vidíme údiv.

Mládí: láska a iluze

Vojtěch Jasný v první povídce využívá lyrismu k navození nálady okouzlení a údivu, druhá, Lidé na zemi a hvězdy na nebi, jej zužitkovává více v duchu romantické pastiše. Ta je vytvářena prostřednictvím lásky mezi mladými lidmi stejně tak silné, jako pomíjivé. Úvod povídky, v němž se dva dospělí lidé perou na základě rozporu, divákovi představí, ač metaforicky, tematickou orientaci povídky – mládí. Onou metaforou jsou dva hospodáři ve středním věku, kteří řeší spor způsobem, jako by nebyli schopni domluvy, způsobem tolik blízkým mladým lidem. A aby byla metafora dotažena až do konce, jako řešitel sporu přichází jeden z ústřední zamilované dvojice – Jan, geolog a astronom amatér. Mezi Janem a sedmnáctiletou Lenkou vznikne milostný vztah, který s odjezdem Lenky končí. Iluze a naivita mládí je promítnutá např. v monolozích a dialozích.

Lenka: „Nikdy mě neopustíš?“

Jan: „Lidé nikdy nebudou mít všecko.“

Lenka: „Ale já chci všecko.“

Oba ví, že jejich vztah brzy skončí. Přelomová chvíle přichází po odjezdu Lenky, kdy Jan přichází za dvěma hospodáři, se kterými se divák seznámil na začátku. Scéna se může zdát jako ironická vzhledem k tomu, co úvodní sekvence ukazovala, ale radno ji spíše označit za logickou, neboť mladý Jan přichází za hospodáři pro jakousi útěchu, pro slova zkušenějších. Vzhledem k tomu, že Jan hospodářům říká, že Lenka již odjela, je Lenčin následný odjezd v syžetovém uspořádání flashbackem, prostřednictvím kterého je divákovi odhaleno, že jak pro Jana, tak pro Lenku je těžké se loučit, ale oba jsou si vědomi, že by jejich vztah nemohl fungovat.

{youtube}uVugZxvhODQ{/youtube}

Střední věk: útrapy a strádání

V pořadí třetí povídka nazvaná Anděla vypráví o ženě, Anděle, ve středních letech, která se nehodlá podrobit kolektivizaci zemědělství. Tím tento krátký příběh připomíná pozdější Jasného film Procesí k panence, který, ač je žánrově vymezen jako komedie, zobrazuje odmítání kolektivizace a její bojkot. Nicméně, Anděla a Procesí k panence se rozchází, jak jsem již naznačil, v žánrových konvencích, dále také v charakterizaci postav a hlavně v závěru, kdy se hlavní postava v povídce nepodvolí a v poslední chvíli neprojde žádnou proměnou, naproti tomu film končí úspěšným začleněním vesnice do procesu kolektivizace. Tak jako se dělo v předchozích povídkách, i zde je úvodní sekvence důležitá. Začíná bohoslužbou v kostele, kam Anděla pravidelně chodí. Ve slovech modlitby, kterou odříkává, jsou důležité informace pro diváka: „Pane Bože, děkuju ti za všecko. Neopouštěj nás v starostech a zachovej tatínka a dej mi sílu. Zbav nás trápení a křivd. Učiň, aby bylo, jak bylo. Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Slova modlitby postupně zanikají ve zvucích probíhající bohoslužby, nicméně to, co vypovídá, je stěžejní. Divák se později dozvídá, že Anděla má starého a nemocného tatínka, že má starosti s vlastním hospodářstvím, na které je sama (pouze přes léto jí pomáhá dělník Michal). Trápení a křivdy, to charakterizuje situaci, kdy jí byla v rámci kolektivizace odebrána dobrá pole a výměnou za ně dána pole špatná, a také neochotu ostatních lidí pomoci; a proto si Anděla přeje, aby bylo, jak bylo, neboť před kolektivizací byla zřejmě spokojená (nebo spokojenější). V tomto se odráží útrapy, strádání – Anděla jako žena, která je sužována procesem, který se žene kupředu, a lidmi, kteří jdou procesu vstříc; jako žena, která se nehodlá podrobit většině; jako žena, která je nepochopena a zároveň ona nechápe či snad nechce chápat. V záběrech, v nichž Anděla s Michalem tradičním způsobem žnou a za nimi se obrazí impozantní kopcovitá krajina a nebe, jsou plné lyrického stesku po pozitivním způsobu života.

Stáří: osamělost a smutek

Povídka Maminka působí na emoce snad nejvíce ze všech. Možná právě proto, že se zde prolínají témata nového života a smrti. A možná také proto, že se povídka soustřeďuje na stáří a jeho osamělost (učitelka Marie žije v domě na vesnici sama jen se psem Rekem) a smutek (stesk po rodině – oba synové ji navštěvují sporadicky a manžel je po smrti). Příjezd syna Václava a jeho oznámení, že bude mít s manželkou dítě, je pro Marii světlým okamžikem v jejím osamělém a smutném životě. Václav ovšem vzápětí zase odjíždí a s příchodem zimy Marie umírá. Oba synové, Václav a František, přijíždí do vesnice a vzpomínají na maminku a tatínka. Je pozoruhodné, že divák je se vzpomínáním konfrontován prostřednictvím hudbou podkresleného obrazu, a to nikoliv za použití flashbacků, nýbrž atmosféry filmu, přičemž dialogů a replik je v této sekvenci minimum. Ač se při sledování zdá být konec povídky, a vlastně celého filmu, značně pesimistický, jako na zavolanou přichází moment, kdy je Václavovi sdělena novina, že se mu narodilo dítě, což obrací smutné vyznění konce. Povídka tedy končí optimisticky, je dán prostor pro nový život. Vzhledem k tomu, jak Touha začíná, tedy příchodem nového člověka na svět, a jak končí, taktéž narozením jedince, tak začátek a konec společně výborně korespondují, a kruh se tím uzavírá.

KOUPIT DVD

FOTO: Filmexport