Nerozluční se rozcházejí

V některých věcech je filmový divák člověkem pevných zásad. Ovšem, že se zásady mohou měnit, ale to trvá dosti dlouho a vyžaduje to určité dávky sebezapření. Hrál-li William Powell dlouho role intrikánů a Myrna Loyová vampy, trvá nějaký čas, než si na ně divák znovu zvykne v rolích veselého detektiva a jeho ženy, trochu blaseované paničky z vysokých kruhů. Horší je, když se rozcházejí dva druzi, které jejich dosavadní způsob filmové práce spjal, v níž jeden bez druhého jako by nemohl existovat.

Je velký rozdíl mezi komikou, produkovanou jednotlivcem, a zásobou veselosti, podávanou komickou dvojicí či trojicí. Charlie Chaplin, Larry Semon, Frigo, Fatty, Raymond Griffith, Monty Banks, Harold Lloyd, Eddie Cantor a Harry Langdon či Fernandel vytvořili si každý svůj vlastní způsob, jak působit na divákovu bránici. Procházeli životem plným nečekaných náhod a prodírali se situacemi, v nichž smůla a nehody se vyskytovaly nejčastěji. Nikdo jim nepomohl a čím byla jejich smůla větší, tím více se obecenstvo bavilo. To je již v povaze člověka, že se směje smůle druhého. Ale protože má každá groteska dobrý konce, divákovo svědomí bývá tím uklidněno.

Hlavním prvkem veselosti komických skupin je jejich souhra, ačkoli o nehody a smůlu tu také nebývá nouze. Ritzové jsou zběsilí, plni bouřlivého temperamentu, a každý předmět, který vezmou do ruky, je jim dostatečným důvodem k sehrání divokého skeče s tancem a zpěvem, ať je to krejčovská míra, baseballový míč nebo telefonický aparát. Jsou si na vlas podobni a i když by se našel bedlivý pozorovatel, který by je dovedl na fotografii rozlišit, nebylo by mu to nic platno při posuzování jejich hry. Chovají se tak nepříčetně a pohybují se tak rychle, že se v pohybu stávají jedinou duší o třech tělech.

Jaký je to velký rozdíl proti bratrům Marxům! Ti se zase od sebe liší pokud možno co nejvíce. Nemají v sobě ničeho bratrského. Jsou to tři nanejvýš odlišné charaktery, hrající tři neznámé lidi, které pouze náhoda svedla dohromady, aby pomohli čtvrtému, ať už je to nadaný zpěvák nebo hezká majitelka ztroskotávajícího sanatoria. Grauchoje drzý, nafoukaný, hrubý, plný laciné elegance, vychloubačnosti a špatně hraného velikášství. Chico naivní, udivený, upřímný, ze všech tří nejprimitivnější, mluvící hodně a zbytečně. Zato Harpo nemluví nic, ale z jeho udivených očí zírá okouzlující dobrota a dětská prostomyslnost. Na rozdíl od Ritzů spočívá jejich komika v kolisi charakterové různosti.

Taková souhra je daleko patrnější u komických dvojic. Oba členové dvojice se od sebe hodně liší a přece mají ještě více společného. George Arthur a Karl Dane, dnes již skoro zapomenutí američtí komikové, vzbuzovali dříve salvy smíchu samorostlým způsobem, jakým se dostávali z napínavých situací. Arthur byl menší a Dane větší. Ten větší ve dvojici bývá také o něco hloupější. Právě tak tomu bylo u Pata a Patachona, komiků mizivého nadání a mizivé inteligence.

Superlativu oblíbenosti jistě dosáhli Laurel a Hardy, clowni zvláštního půvabu a osobité přitažlivosti. Je zajímavé sledovat jejich vývoj na starých groteskách, které se občas objeví na nočních představeních. Malý Laurel vystupuje jako pán domu a přijímá hosty. Jedním z anonymních hostů je docela vážný pán, jeho budoucí partner Hardy. Teprve za dlouhý čas stali se dvojicí smolařů, z nichž menší vše skope, aby to větší svým rozšafným způsobem napravil, ale jehož náprava bývá vždy horší, než chyba prvního. Hardy je vznešený, rozšafný a nervosní z hloupostí Laurelových. Laurel ubrečený, utrápený, nevinný v své nechápavosti. Oba stejní v nemožných způsobech, jak vyřizovat svěřené úkoly, jak si pomoci z nouze a jak se dostat na výši situace. Ať to byly jejich klasické němé grotesky, jako "Prodavači stromečků", "Detektivové", "Podařená kapela" a všecky ostatní, které vyvolávaly záchvaty smíchu ještě potom, když již běžel hlavní film, či jejich veselohry celovečerní, jejich komika měla stejný ráz: Obecenstvo Laurela a Hardyho vždy přesně vědělo, jak budou na danou situaci reagovat. Ať hledali v desetimilionovém městě podle telefonního seznamu pana Smithe, ať vystupovali na dvakrát jako dvojčata ve "Veselém příbuzenstvu", či ať měli dodat sirotečkovi do ruky dědický úpis o vlastnictví zlatého dolu, vždy věděl divák, že to provedou špatně a jak špatně to provedou. V tom bylo jejich kouzlo.

U Laurela a Hardyho neplatila zásada, že co se opakuje, nebývá hezké. Laurel a Hardy nedělali během své společné činnosti ničeho jiného, než že se opakovali, jejich obecenstvo by asi bylo nepříjemně překvapeno, kdyby se někdy zachovali jinak, než očekávalo. Bylo to asi tak, jako když si znovu a znovu pustí oblíbenou desku. Jen s tím rozdílem, že mu zahráli známou melodii vždy v jiné tónině.

Nyní se má obecenstvo s dvojicí Laurel a Hardy rozloučit. Velký Hardy se spojil s Harrym Langdonem, který měl pronikavý úspěch ze éry němého filmu, ale když se chopil výroby svých veseloher ve vlastní produkci, zkrachoval a upadl v zapomenutí. Jaký bude jejich osud a jaký bude osud Stana Laurela, nedá se předpovídat, Je možno jen vzpomínat na příjemné chvíle povolení nervů, když jsme na dvě hodiny zapomněli na všecky starosti a dali se unášet kouzlem jejich rafinované hlouposti.

Komikové zkrášlují svět, neboť smích je na něm jednou z nejhezčích věcí.

Díky, Stane Laurele, díky, Olivere Hardy za všecky, kdo se vám smáli. Za malé děti, jež rozuměly vašemu humoru právě tak, jako staré babičky.

Ale i když je divákova vděčnost sebevětší, i když nezapomene na chvilky největšího veselí, nebude jim moci odpustit, že se rozcházejí. Při jejich poslední veselohře se smál, ale měl již pocit smutku nad něčím, co se ztrácí. Ne, to není spravedlivé. Od těchhle dvou to není spravedlivé. Nejdříve donutili diváka, aby si na ně zvykl jako na nerozlučnou dvojici. A pak se loučí navzdory všem tradicím.

ZDROJ: Kinorevue čís. 26, roč. V, autor: O. Kautský

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.