Vzpomínáme na mistry grotesky

Více než sto tisíc diváků shlédlo už výstavu „50 let kinematografu“ a tisíce denně jich nyní navštěvuje pražské retrospektivní kino Olympic, první stálé kino, kde je možno se přesvědčit „jak ten čas utíká…“ Staří si sem přicházejí osvěžit vzpomínky na zlaté zašlé časy, mladí naproti tomu touží na vlastní oči spatřit, o čem věděli jen z doslechu. A nezapomínejme ani na filmové labužníky, kteří v podívané, jakou jim skýtají zažloutlé a odřené kopie starodávných veseloher, tragédií a dobrodružství, nacházejí požitek, jaký jim žádné jiné umění poskytnout nemůže. Článek je věnován veseloherní části těchto programů, neboť tato část se těší největšímu zájmu našich diváků.

Groteska, zejména americká, dokázala obepnout celý kulturní svět a všude zvítězit. Diplomaté, ministři, političtí vládcové, ti všichni se měnili, ale neměnil se Charlie Chaplin s botami tak uboze sešmaťhanými, Harold Lloyd s rozevlátou kravatou a brýlemi bez skel, a Buster Keaton – Frigo se svou ledově nehybnou quijotovskou a tragikomickou tváří.

Tito tři velikáni americké grotesky nebyli ovšem ani prvními ani jedinými, kdož dosáhli nejvyšších met, ale všichni jejich soupeři dříve či později obecenstvo omrzeli anebo se nedovedli tak uplatnit, aby jejich jméno zůstalo navždy spjato s vrcholy světové kinematografie, jako tomu bylo u třech jmenovaných.

Francouz Max Linder a před ním naturalisovaný Američan a proslulý režisér Ernst Lubitsch spolu s Mauricem Princem, toť ještě předváleční groteskní filmoví herci, s nimiž soutěžil v přízni obecenstva také Lehmann.

To už Amerika posílala do Evropy první krátké jednoaktové grotesky, v nichž dominoval jednak Chaplinův dvojník Billy Wesst, dnes již zapomenutý (vzpomeňte však jeho slavné grotesky „Blizzard“), potom sám Chaplin, Harold Lloyd, Roscoe Arbuckle (známý tlouštík Fatty), dále jejich pováleční soupeři v oblibě, Buster Keaton-Frigo, Harry Langdon, Monty Banksy, nosatý Larry Semon, Clyde Coock-Dodo, Lupino Lane, Charlie Chasse a po nich dlouhá, nepřehlédnutelná řada dalších mezi nimiž nad průměr vyrostli pouze Stan Laurel a Oliver Hardy, nezapomenutelná dvojice, která ovšem v motivech byla skoro neměnná a později až do omrzení stále stejná.

Pak náhle filmová groteska ztratila dech. Bylo třeba nových injekcí, nových uspořádání a hlavně nových námětů a nových tváří. Na čas se objevuje Ben Turpin, pak přichází éra salónních groteskních komiků, jako byli Reginald Denny, Wallace Reed, William Boyd, Allan Halle, kteří byli vystřídáni ještě elegantnějšími a mladšími: Franchotem Tonem, Robertem Montgomerym, Robertem Taylorem a mnoha jinými, zdaleka ne tak známými. V mezidobích vidíme bratry Marxovy, kteří u nás nebyli příliš oblíbeni, a jsme také svědky dohasínající slávy komiček amerického filmu, Coolen Moorové, Laury la Planteové, Constancie Talmadgeové (sestry tragédky Normy Talmadgeové), oblíbené předchůdkyně Shirley Templeové Babby Peggy, dále Bebe Danielsové, staré Fitzgeraldové, výstřední Zasu Pitsové a jiných a jiných.

Ti všichni utvářeli americkou filmovou grotesku, která pak měla nemalý vliv na kinomatografii celého světa, nevyjímaje SSSR, který první a jediný ze všech zemí posílá v letech 1932-1936 do světa přímo virtuosní groteskní díla, z nichž některá (Celý svět se směje a j.) dodnes probíhají kinematografy celého světa jako nedostižné ukázky ruské groteskní filmové práce, která je neobyčejně vnímavá a citlivá a dovede nejen způsobem nám bližším, ale zejména jasnějším a citovějším ukázat na výstřednosti, kotrmelce a výstřelky lidství i všeho toho, co zasluhuje výsměchu a odsouzení. Po SSSR pak přichází též Francie, ale dociluje v oboru grotesky pouze průměrných výkonů, nad něž vyniká toliko režisér René Clair, ihned ostatně odlákaný do Ameriky, kde natočil nejeden groteskní úspěšný film.

Vzpomínáme-li právě  dnes mistrů filmové grotesky, z nichž mnozí upadli v zapomenutí, děje se tak jen proto, že nyní po ukončení jedné z nejstrašnějších válek, byl dán nový signál k znovunastolení grotesky. Důvod? Je prostý. Bylo to všecko příliš hrůzné, než abychom se nesnažili rozptýlit, pobavit a rozveselit. Smích, smích a zase smích, toť jeden z nejlepších léků na prožitou hrůzu.

Zdroj: Kino ročník I, číslo 10, vyšlo 19. dubna 1946, napsal Petr Hal.

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.