Procházka světem ztřeštěností Harolda Lloyda

S výjimkou několika klasických děl světové kinematografie zůstávají bezpočetné stovky filmů, které v uplynulých padesáti letech zaplňovaly kina, dnešním divákům zcela neznámé. Všechny slavné kostýmní podívané, tklivá dramata lásky a žárlivosti či společenské komedie jsou nanejvýše uloženy v trezorech filmových archívů. Jen jeden žánr filmové produkce starých dob neztratil působivosti a kouzlu.

Jsou to filmové grotesky a některé veselohry, které na tradici těchto klaunerií navazovaly. Jedním z důvodů, proč si tyto filmy, vázané rovněž na dobu svého vzniku, zachovaly životnost, aktuálnost a působivost, je skutečnost, že v uplynulých třiceti letech tento specifický žánr podívané prostě vymizel. Filmová groteka v té podobě, jakou jí dali její americký otec Mack Sennett a jeho odchovanci v čele s Chaplinem, Frigem, Laurelem a Hardym a také Haroldem Lloydem, zanikla prakticky s příchodem zvukového filmu. Všechny pozdější pokusy o obnovení tohoto žánru ztroskotaly na nedostatku živelnosti a bezprostřednosti těch, kteří se o to – většinou právě jen z intelektuálských pozic – pokoušeli.

Po sérii Chaplinových grotesek z druhé poloviny desátých let, po takřka 40 let starém filmu Bustera Keatona Frigo na mašině a veselohrách Laurela a Hardyho připomene nyní našim mladším divákům střihový film ze starých veseloher Harolda Lloyda tvorbu dalšího velkého mistra filmového humoru. Harold Lloyd slaví letos v dubnu sedmdesátiny a téměř všechny filmy, ze kterých sám vybral vhodné úryvky pro tuto přehlídku své tvorby, natočil mezi svým třicátým a čtyřicátým rokem. Lloyd je o čtyři roky a čtyři dny mladší než Charlie Chaplin, ale oba začínali u filmu ve stejné době. V roce 1914. Zatímco Chaplin získal tehdy takřka naráz přízeň širokých mas diváků, musil Lloyd několik let tvrdě pracovat jako anonymní, špatně placený komparzista a představitel stylově nevyhraněných komických postav. Teprve když se rozhodl pro onen typ jelimánka, spojujícího ve svém vystupování plachost a zakřiknutost s vytrvalostí a pevnou vůlí za každou cenu se prosadit, nabyl jeho filmový charakter pevných forem a jeho filmová kariéra se začala rychle rozvíjet.

{youtube}QEcTjhUN_7U{/youtube}

Na počátku dvacátých let byl už tento mládenec v příliš těsných kalhotách a sáčku s nezbytným slamáčkem a brýlemi s nápadnou kostěnou obrubou všude ve světě dobře znám stejně jako jeho největší veseloherní konkurenti té doby. Ale zatímco Chaplinovy grotesky byly u nás vždy uváděny s jeho jménem v názvu (Chaplin v kabaretu, Chaplin na kolečkových bruslích, Chaplin honí dolary) a grotesky Bustera Keatona s jeho všude známou přezdívkou (Frigo na mašině, Frigo a kráva, Frigo hrdina university), figuroval Harold Lloyd v názvech svých filmů prostě jen jako „On“ (On se žení, On v pravěku či On a mrakodrap).

Harold Lloyd se narodil v malém venkovském městě ve státě Nebraska. Ve svých filmových začátcích se pokoušel prosadit u diváků v rolích tehdy tak oblíbeného komického světáka, jehož prototypem byl nedostižný Francouz Max Linder. Ale jako Osamělý Luke, jak nazval svého filmového hrdinu, se Lloyd neuplatnil. Proto brzy odložil cylindr, žaket a knírek a vrátil se ke konfekčním oděvům průměrného Američana. Vytvořil veseloherní typ poněkud rozpačitého nažehleného venkovského frajírka a záhy neměl rovnocenného soka. Za své první úspěchy vděčil spolupráci se svým dlouholetým přítelem Halem Roachem, který kdysi začínal u Macka Sennetta.

Roach věděl, že základem úspěchu je tu dokonale sehraný herecký soubor; a projevil v tomto směru vzácný smysl pro objevování veseloherních talentů. Lloydovi vybral jako partnerku bývalou komparzistku ze Sennettova souboru „koupajících se krásek“ Bébé Danielsovou a jako protihráče mu našel chlapíka s nápadným mrožím knírem – „Snuba“ Pollarda. V tomto hereckém sestavní vyrobil hal Roach mnoho desítek groteskních výstupů, jejichž popularita u diváků nezůstávala příliš pozadu za Chaplinovými filmy. Na Lloydových groteskách založil Hal Roach celou svou další producentskou dráhu, která v průběhu dvacátých let vedla k objevení slavné dvojice Stana Laurela a Olivera Hardyho a dodnes nedoceněného Harryho Langdona, právě tak jako veseloherního režiséra Franka Capry.

Práce Harolda Lloyda v krátkých groteskách, kterých natočil asi sto padesát, nikdy plně neuspokojovala. Měl vždy vyšší herecké ambice, chtěl svůj komický talent uplatnit v příbězích s rozvinutějším dějem, a proto od roku 1921 již hrál jen v dlouhometrážních filmech, kterých vytvořil celkem osmnáct. Z osmi nejúspěšnějších jsou vybrány typické scény a výstupy pro střihový film, který se nyní pod názvem Harold Lloyd dostává do našich kin. Původní názvy, pod kterými byly kdysi u nás promítány, nikomu již nic neříkaji: On zázračným studentem, On přenešťastným mužíčkem, On si léčí nervy či On po 3000 letech.

Tato montáž groteskních výstupů však dává diváku dosti ucelenou představu o velmi osobitém a do nejmenšího detailu propracovaném stylu Lloydovy komiky. Vděčil za to spolupráci s početným štábem „gagmenů“, angažovaných právě jen pro vymýšlení a rozvíjení veseloherních nápadů. Jednou ze specialit Harolda Lloyda bylo vzrušující zlézání fasád mrakodrapů. Zabíralo téměř dvě třetiny jeho slavného filmu z roku 1923 O patro výš a znovu se k němu vrátil na počátku zvukové éry ve filmu Harold, boty, mrakodrap (1930).  Trikové záběry natáčené ve výškách nad živým uličním ruchem působily neobyčejně sugestivně a patří již dávno ke klasickým scénám z dějin americké grotesky. Stejně bezprostředně působí i záběry z přeplněného vozu pouliční dráhy ve filmu On přenešťastným mužíčkem.

Jako pro většinu ostatních slavných amerických komiků znamenal i pro Harolda Lloyda nástup zvukového filmu zlom v další umělecké dráze. Zprvu se pokoušel pokračovat potaru ve filmech Harold, boty, mrakodrap, Filmový fanoušek, Mléčná dráha a On po 3000 letech. Nakonec však rezignoval. Jen jednou, v roce 1949, se dal přemluvit známým hollywoodským veseloherním režisérem Prestonem Sturgesem k sehrání hlavní role ve filmu z cirkusového prostředí Bláznivá středa. Avšak podruhé již štěstí před kamerou nenašel. Dnes se zabývá jen výběrem a úpravou svých starých filmů pro televizní vysílání a po úspěchu svého prvního střihového filmu hodlá pro distribuci v kinech připravit další. Zajímavý je jeho názor na poslání filmu, který kdysi vyslovil těmito slovy:

„Těžké chyby se dopouští ten, kdo podceňuje inteligenci diváků. Každý film je promítán v nejrůznějších krajích všech zemí. Jeho promítání sledují obyvatelé měst i venkova, intelektuálové i dělníci, bohatí i chudí, staří i mladí. A jsem přesvědčen, že nejsou mezi nimi takové rozdíly v chápání, jak se mnozí domnívají. Jestliže to, co činíme, obráží realitu, diváci bez obtíží „pochopí“. Jestliže nám nerozumějí, je třeba hledat chybu v nás, a ne v nich. Může to být jen proto, že jsme nepostupovali dosti uváženě a že jsme se pokoušeli prosadit něco, co je pouze výplodem ryzí spekulace a diváku nic neříká…“

Zdroj: Kino 1963, autor: Jaroslav Brož

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálu s ponecháním původního jazyka a stylistiky.