900.110 hlasů pro Charlieho

„Zvláště mě v tomto ohledu přitahují Rusové. Vím, že je ze všeho nejméně u mne láká veselost. A to je proto, že se v Evropě na mne hledí jako na umělce skutečného života. V Německu ještě na mně pozorují hluboký intelekt. V Anglii mají na mně ze všeho nejraději clowniádu.“ Charles S. Chaplin

Když se v Americe směje americký hoch nebo děvče Chaplinovým groteskám a majitel kina má vyprodáno, není to nic divného. Chaplinovy filmy se v Americe hrají 45 let.

Je to tedy tradice a také kult hvězdy. Kromě toho Chaplinův Charlie, který je věčně bit, je „já“ mnoha Američanů, potácejících se ve světě „svobodné soutěže“.

Myslím, že to platí i třebas v Paříži.

To, že tyto grotesky a filmy jsou optimistické, protože Charlie se nikdy nedá, způsobuje, že mladá dvojice v pařížském kinu se zapomene líbat.

Tedy záruka dlouholeté tradice, záruka slavné hvězdy, záruka povzbuzení v životě, záruka i okamžitého pobavení. To platí pro Ameriku, Paříž, Amsterodam a tam okolo.

Proč ale v lidově demokratickém Československu v roce 1958 navštívilo slavného Pilgrima, česky „Poutníka“, skoro milión diváků, přesně 900.110, a byli to většinou mladí lidé, z nichž někteří šli do kina na tento film i čtyřikrát?

Pásmo grotesek „Smějeme se s Charlie Chaplinem“, vidělo u nás od srpna minulého roku 366.365 diváků, nespočítané množství krátkých Chaplinových filmů se promítá ve vojenských biografech. V jednom takovém kině musel promítač pouštět grotesku s Charliem nejméně dvakrát, jednou na začátku a po druhé na konci představení: vyžádali si to mladí hoši.

Tady jistě neplatí to, co pro Ameriku a tam okolo.

Chaplinovská tradice u nás byla přervána válkou a po válce jsme promítali raději nové Chaplinovy filmy: „Diktátora“ a „Pana Verdouxe“. Není u nás kult hvězd, ani sociální nespravedlnost „zákona džungle“, který by nutil diváka hledat ve filmu příklad, jak má „vydržet žít“, tak jak vydrží vždycky Charlie.

Možná tedy, že je to umělecký zájem?

Vyloučeno, protože ve škole se o filmu neřekne ani slovo a rodiče se filmovou výchovou určit nezabývají.

Proč tedy chodí naši mladí hoši a děvčata na Chaplina? Snad tu působí především sympatie. Sympatie mladých občanů, kteří se ve svém dosud krátce probíhajícím životě nemuseli „prodírat ranami“ a ani to neočekávají, a proto mají v oblibě toho, kdo to prožil.

V minulosti byli oblíbeni udatní rytíři a drakobijci, zbojníci, kteří se nedali pánům, nebo ti, kteří utekli z panského žaláře, dnes tedy je oblíben Charlie, který oplácí pánům a je také „nezničitelný“. Je to sympatický chlapík, který se nedá, chce to, co my už máme, chce k nám, neslevuje z toho, co chce, a proto nikdy nepodlehne.

Dá se říci, že Charlie našim mladým zároveň imponuje.

A snad dělá dobře i našemu sebevědomí?

Rozhodně svět Charlieho, který je pro Američany karikaturou skutečnosti, je pro hocha nebo děvče v Československu v roce 1959 výmyslem, který nemá, s čím by jej srovnal, leda s rovnoprávností lidí u nás, a tím právě roste to nevědomé sebevědomí. K tomu přistupuje i optimismus Chaplinových filmů, který se zase především u mladého publika nemíjí účinkem a stupňuje jeho dobrou náladu.

Čím se dělá nálada v Chaplinových filmech? Je toho dost málo, a přece to je pořád účinné: jsou to gagy, které při vší zdánlivé absurdnosti jsou nejenom logické, ale které u Chaplina nadto mají svůj smysl nebo jako satirické srovnání.

A pak je tu ještě jedna příčina, kromě chronického nedostatku veseloher, a ta ovšem platí na celém světě.

Rytmus.

Ten patří k moderní době, k rozvoji techniky a zejména k mládeži, a v Chaplinových filmech tento rytmus právě je: přesný, rychlý rytmus pohybu, jednání, vývoje situací a akcí. Je to pochopitelné, protože Chaplin se technice filmu učil od největších průkopníků, jako byl Griffith, a rytmus znal už z pantomimy.

Mr. Charlie Chaplin zvedl rukavičku, kterou mu hodila Doba – napsal Sergej Jutkevič.

V tom tkví jistě umělcova cena, že říkal, co cítil a viděl, v tom může být i jeho popularita.

Rozhodně je však v tom, že Charlie vždycky zvedl rukavičku. A Chaplinův hrdina bojoval – čím naivněji, tím statečněji. Získal si lidi na svou stranu a to mu umožnilo později říkat pravdu složitější a hlubší, i když odložil ošumělou buřinku a hůlčičku. Význam té pravdy byl o to větší, že ji říkal právě Chaplin.

Zdroj: Kino 1959, číslo 8, ročník XIV, vyšlo: 16. dubna 1959, autor: V. Bystrov

Poznámka: Text je přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.