Potence

Lidská společnost, zvláště v pravěku a starověku, uplatňovala přirozené přírodní principy. Potence byla stejně důležitá u chovného dobytka jako u lidí. Ztrátou potence přicházel muž automaticky o vedoucí postavení v rodině a byl nahrazen mladším (dnešní představy o tom, jak si rodina cenila zkušeností starších, je romantickou fikcí spisovatelů).

Ve starověku platil princip potence dokonce i v systému vlády. Od pravěku se spojoval rituál probouzení přírody, symbolizovaný osetím polí a očekávanou úrodou, s rozmanitými erotickými obřady (neboť sex nebyl v očích lidí ničím jiným než obnovou života). Panovník, který by byl impotentní, nemohl podobné obřady vykonávat a hrozilo, že svůj lid uvrhne do hladu a bídy. Potence (stejně jako schopnost bojovat) byla nejdůležitějším předpokladem osoby panovníka. Ostatně i slovo potence je odvozeno z latinského slova „potestas“, které označovalo vládní nebo úřední moc.

Prakticky všechny starověké civilizace přikládaly mimořádný význam kultu bohyně plodnosti. Jejím předobrazem byla mezopotamská bohyně Ištar. Jednou ročně měl panovník povinnost navštívit její chrám a pod přísným dohledem poddaných musel prokázat svou mužnou sílu, vstoupit do lůna kněžky a zasít zde symbolické sémě. Tomuto rituálu se říkalo „svatá svatba“ a soudí se, že vznikl nejméně v 7. tisíciletí př. n. l. Panovník, který by rituál nezvládl, by dramaticky ohrozil své vladařské postavení a pokud by udeřila neúroda, hrozilo dokonce, že mohl být zabit.

Mužská potence byla rovněž ikonou pradávných autorů, kteří sepsali Starý zákon. Židé, stejně jako ostatní národy, obdivovali vitální sílu, protože jen co největší počet potomků zajišťoval rodině prosperitu. Proto se hrdinům v bibli připisuje neuvěřitelné množství dětí, které mají dokázat jejich mužskou výjimečnost a současně boží milost, jíž se jim dostalo.

Zobrazení ztopořeného mužského údu je motivem, který se objevuje ve výtvarném umění přírodních národů po celém světě. A byl rovněž důležitým symbolem antického umění (slovo fallos pochází z řečtiny). Veliký fallos se nosíval ve starověkém Řecku v čele průvodů na počest boha plodnosti Dionýsa (i zde byl spojován se zdarem budoucí zemědělské úrody). Mladíci, kteří nesli na nosítkách veliký fallos, zpívali neobyčejně necudné, tzv. fallické písně. Další, kteří je doprovázeli, předváděli mimické scénky, zobrazující tělesný styk mezi mužem a ženou.

V antickém divadle hráli jen muži a celý umělecký soubor sestával ze dvou či tří herců. Proto si herci brali masky, aby mohli představovat různé osoby. Současně si k pasu přivazovali vztyčený fallos. Čím odvážnějšího hrdinu hráli, tím byl větší (ale nikdy přehnaně obrovský, neboť to by uráželo řecký cit pro jemnost a symetrii). Pokud představoval herec zápornou osobu, byl fallos malý a někdy svěšený k zemi. Obrovité fallosy (které představovaly spíše karikaturu) hrály důležitou roli v oblečení sboru satyrů v satyrském dramatu.

Hrdosti na mužskou potenci udělalo přítrž křesťanství. Což ovšem neznamená, že by se sexuální potřeba mužů snížila. Pouze již nebyla věcí veřejného obdivu. A protože církevní otcové sami niterně cítili, jak těžké je přirozené potřebě odolávat, začali propagovat umrtvování a spoustu postních praktik, které měly společný jmenovatel – „zabránit hříšným myšlenkám“.

I když velice neradi a neochotně, vzdali se služebníci církve sexuálního života. Pro přesnost je však třeba říci, že se celibát (tedy odmítnutí života po boku ženy) podařilo v křesťanské církvi prosadit po více než tisíci letech od Kristova ukřižování. Striktně se začal vyžadovat až od 4. lateránského koncilu (tady na počátku 13. století). Ještě v 14. a 15. století však nebylo řídkým jevem, že kněží celibát porušovali a měli tajné manželky či placené konkubíny.

Díky celibátu se začal odmítavý pohled na potenci objevovat v učených spisech (neboť všichni učenci středověku byli duchovního stavu). Základní ideou byl postulát, že duševní zdraví je nepřímo úměrné pohlavní zdrženlivosti, jinými slovy, nejzdravější je ten, kdo nemá potřebu sexu. V některých spisech se dokonce tvrdilo, že přemíra pohlavního styku zkracuje lidský věk. Jako důkaz se uváděl fakt, že eunuši se prý dožívali vyššího věku než muži ženatí.

Lékaři přišli s teorií, že sperma je extrakt krve. Pokud odchází z těla, oslabuje se tím mužský organismus. Častá ejakulace oslabuje mozek, kazí zrak a dokonce působí hloupnutí. A protože se učenci nespokojili jen se zjištěním škodlivosti sexu, pokusili se také stanovit přiměřené množství tělesného styku, který by neohrožoval život křesťanů.

Nakonec se shodli na počtu dvou, nejvýše tří „milostných styků“ týdně. To potvrzuje spis Arnolda z Villanovy ze 14. století, stejně jako verše z počátku 16. století, jejichž autorem není nikdo jiný, než otec evangelické reformace Martin Luther. V naučení novomanželům radí ženichovi: „Dvakrát týdně se svou paní, oddávej se milování, stočtyřikrát v roční době, neuškodí jí ni tobě“.

Jak je však ze zmínek v kronikách, naučeních a v nejstarší beletrii zřejmé, realita byla značně odlišná (směrem nahoru). Všichni autoři, pokud chtěli zdůraznit, že muž miluje paní svého srdce, vypočítávali, kolikrát během noci s ní dokázal prožít rozkoše milování. V Boccacciově Dekameronu se nezřídka objevuje i počet desetkrát za noc. V Aretinových Rozpravách o mravech hříšných kurtizán (vydaných 1534 – 1539) se píše o tom, jak má kurtizána podněcovat muže, aby prožil v její náruči co nejvíce rozkoší. Uváděný počet „milostných vzplanutí“ přesahuje obvykle pět za noc.

Většina středověkých předsudků však přetrvávala velice dlouho. Ještě na počátku 20. století se běžně věřilo, že přemíra erotického života škodí zdraví a onanie vede k nevyléčitelné slabomyslnosti (neboť ejakulace odebírá živiny mozku).