Jindřich Šimon Baar - kněz, básník a beletrista, který oslavil selskou práci

Pocházel ze starého selského rodu a na českém venkově také prožil vlastně celý svůj život. Básník a spisovatel realisticky pojatých románů a povídek, sběratel pohádek a národopisec Jindřich Šimon Baar se narodil 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem nedaleko Domažlic. V první polovině minulého století byl pravděpodobně nejpopulárnějším knězem – beletristou české literatury. Jako autor, který se snažil zobrazit běžný život na venkově, si získal nesmírnou oblibu právě u vesnických čtenářů. Jeho dílo souborně vycházelo v letech 1923 – 1934 a čítá třicet svazků. Ačkoliv svou literární dráhu započal verši, které nepřestal psát ani později, proslul především prózou. K té nejznámější, která nalézá své čtenáře podnes, patří rozsáhlá trilogie Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy, román Jan Cimbura nebo povídky Pro kravičku, Hanče či Skřivánek.

Baar už během studia na gymnáziu v Domažlicích psal do studentských časopisů a jeho další literární dráhu měla nasměrovat filozofická fakulta. Osud ale rozhodl jinak. Ještě před maturitou se rodina dostala do tíživé finanční situace, a tak syn splnil matčino přání a vstoupil do pražského semináře, aby se stal knězem. Vysvěcen na kněze byl v roce 1892 a jako kaplan a později farář působil v Přimdě, Spáleném Poříčí, Ořechu, Úněticích, Klobukách a nakonec znovu v Ořechu. V 90. letech se Baar připojil k literárnímu hnutí Katolická moderna, které si kladlo za cíl mimo jiné také reformu církevních řádů. Zároveň patřil i k aktivním členům Zemské jednoty duchovenstva (1902-1907), která byla pro obdobné snahy  posléze rozpuštěna. V roce 1906 své vztahy k Moderně zpřetrhal a vstoupil do sdružení spisovatelů Máj, spjatém se širším okruhem českých spisovatelů.

Už po vzniku samostatného státu se Baar stal předsedou obnovené Jednoty československého duchovenstva. Jeho naděje na uskutečnění v minulosti plánovaných církevních reforem i tentokrát narazily na odpor vysokých církevních hodnostářů a vzaly zasvé. Baar se ocitl v nepřízni církevních úřadů a v roce 1919 se znechucen poměry nechal předčasně penzionovat. Odešel do rodného Klenčí, kde potom strávil poslední léta svého života. Zde také napsal své vrcholné dílo, již zmíněnou chodskou trilogii z Chodska 40. let 19. století - Paní komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy. Ve svém díle, v němž se věnoval i životu a poslání drobných venkovských kněží, často kritizoval poměry v církvi. A právě to bylo také důvodem, proč celý život zůstal jen nemajetným vesnickým farářem.

Vlastenecký katolický kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar zemřel 24. října 1925 v rodném Klenčí na Chodsku ve věku pouhých 56 let a byl pohřben na místním hřbitově k rodičům a sestře.

Z filmařů se k Baarově tvrobě jako první přihlásil Jiří Slavíček, syn malíře Antonína Slavíčka. Třebaže byl absoloventem strojního inženýrství, film ho natolik zaujal, že odcestoval v roce 1929 na studijní pobyt do Hollywoodu, kde si osvojil profesi střihače. Po návratu se uplatňoval v českém filmu také jako scenárista a od roku 1937 jako režisér. A právě pro svůj samostatný režijní debut si zvolil Baarovu prozaickou prvotinu, román Cestou křížovou. Ve srovnání s jinými českými filmy běžné produkce 30. let upoutalo toto drama především hereckými výkony. Do hlavní role dramatického příběhu venkovského kněze, který přes odpor vesničanů dopomůže ke štěstí mladé dvojici a sám raději odchází na nové působiště, obsadil Zdeňka Štěpánka, dvojici vesnických milenců sehráli Hana Vítová a Vladimír Šmeral. Avšak film, jehož premiéra se uskutečnila 15. dubna 1938, prošel v kinech vzhledem k aktuálním událostem téměř bez povšimnutí. Národ právě prožíval vzrušené období mezi připojením Rakouska k Říši a květnovou mobilizací.

K čtenářsky nejoblíbenějším Baarovým prózám patří bezesporu Jan Cimbura. Postava tohoto poctivého a zbožného jihočeského venkovana je autentická. Baar se s Janem Cimburou, tehdy již výměnkářem, skutečně setkal osobně v roce 1886, když pobýval u svého strýce Josefa Baara, putimského faráře. Na filmovém plátně se adaptace tohoto románu objevila až za nacistické okupace, v roce 1941. Rok po úspěchu své filmové Babičky k jeho adaptaci se stejnou pietou přistoupil režisér František Čáp. Jeho přepis kroniky života tohoto pracovitého, moudrého a citem pro spravedlnost obdařeného sedláka se ale ve filmu omezil jen na několik epizod. Titulní postavu vytvořil Gustav Nezval, který tehdy po sérii v nenáročných veselohrách získal příležitost ukázat se ve vážné roli. Výraznou postavou vesnického starosty tu  zaujal i Jaroslav Průcha. Čápovu vesnickou idylu zašlých časů, která  je filmovou oslavou selské práce, lze přiřadit k těm českým filmům, natočeným za okupace, ve kterých obecenstvo pochopilo a aklamovalo protinacistické jinotaje, narážky a symboly. K posílení národního cítění přispěly nejen působivé záběry jihočeské krajiny, jak je zachytila kamera Karla Degla, ale zejména výjevy z Cimburovy návštěvy Prahy a svatovítského chrámu.

V poválečné kinematografii se již k dílu J. Š. Baara filmaři vraceli jen spoře. Ve Studiu FAMU natočil ještě jako student pod názvem Muzikanti v roce 1954 etudu podle románu Paní komisarka budoucí režisér Václav Vorlíček. Na motivy téhož románu potom v roce 1975 natočil černobílou televizní inscenaci Vlčí halíř režisér Jaroslav Novotný. Inscenace zaznamenávající chodské období života spisovatelky Boženy Němcové vypráví o manželském svazku s Josefem Němcem (Radoslav Brzobohatý), který jako finanční úředník zůstával vždy ve stínu své slavné ženy. Hlavní role se ve zdařilé inscenaci zhostila Jana Březinová.

Později v pozůstalosti spisovatele a scenáristy Jana Procházky objevil Karel Kachyňa námět velmi volně inspirovaný známou povídkou J. Š. Baara Pro kravičku. Procházkova filmová povídka se potom stala předlohou pro jeden z Kachyňových nejlepších filmů. V České televizi natočený snímek Kráva (1992), baladický příběh z  horské samoty, se odehrává na začátku minulého století. Ačkoliv byl v kinech uveden zprvu jen krátce, získal poté řadu mezinárodních i domácích cen.

Bez zajímavosti jistě také není, že pro filmové plátno si zvolila svůj umělecký pseudonym právě po otcově příteli, spisovateli J. Š. Baarovi, jedna z největších hvězd naší předválečné a válečné kinematografie, herečka Lída Baarová. Ve svých memoárech Života sladké hořkosti na to vzpomíná: „V Peci pod Čerchovem, kam jsme někdy v létě jezdili, byl zámeček Daliborka – a tam se scházeli umělci, spisovatelé. Jezdil tam, bylo to začátkem devadesátých let, také spisovatel J. Š. Baar, tehdy asi padesátiletý. Otec se s ním seznámil, rád četl jeho knihy a také já jsem znala Jana Cimburu. - Vezmi si jeho jméno, radil mi otec. - To přece bude znít hezky... Ludmila Baarová“.

Film Jan Cimbura režiséra Františka Čápa vydal ve své edici Zlatý fond české kinematografie Filmexport Home Video a na DVD najdete i Kachyňův prestižními cenami ověnčený snímek Kráva.

FOTO: Filmexport