Oscar Wilde filmovým autorem

Kdykoliv je o něm řeč, vybaví se nám v mysli těžká, masitá, poněkud příliš vysoká hlava, která jakoby bez přechodu vycházela ze širokých ramen: avšak při vší výraznosti mají linie tohoto obličeje v sobě přece něco něžného, zastřeného, skrytého, tak jako to mistrovsky vyjádřil Toulouse-Lautrec na svém nezapomenutelném obraze. Cítíte skoro vůni karafiátu, který nosíval Wilde v rukou, nebo vůni orchideje, kterou později, když se stal finančně nezávislým, nikdy neodstraňoval ze své knoflíkové dírky po tak dlouho, než neúprosný osud tohoto blouznivce, pohádkáře a dandyho uvrhl do vězeňské cely v Readingu a zbavil ho tak ustavičné námahy býti nápadným a líbiti se.

Vyvržen společností, která se kdysi podrobovala i jeho nejbláznivějším rozmarům, nedovedl dáti znovu pevné základy svému životu, když byl propuštěn na svobodu. Přijal si místo svého slavného jména skromný pseudonym a zemřel jako neznámý Sebastian Melmoth, když již nemohl déle snášeti útrapy tohoto života, stár čtyřiačtyřicet let, právě na přechodu dvou století v r. 1900. Oscar Fingal O´Flahertie Wills Wilde byl typickým representantem své doby, jejím bůžkem i vyvržencem současně; jeho móda a jeho názory vytvářely módu a názory své doby. Tohoto úpadkového období, jehož byl typickým representantem.

Byl synem filantropického lékaře a matky, mající zálibu ve vlasteneckých irských hymnách, a narodil se stejně jako G. B. Shaw v Dublinu. K Shawovi pojí se svým vtipem a zálibou v paradoxech, ale i stejným rokem a místem narození. Studoval v internátu, věnoval se sportu a estetice a začal jako lyrický básník. Jeho literární debut nebyl lehký. Jeho společenská pověst a jeho dandysm mu zjednaly mnohem dříve pověst, než jeho verše, které nechtěl nikdo tisknouti a v prvé době ani nikdo čísti; elegán Wilde stal se proto vědomě také nejlepším propagátorem básníka Wildea. Úspěch, kterého dosáhl první, přenesl se po čase, ne zcela dobrovolně, také na spisy a divadelní hry: druhý nabýval bohatství a moci, ale nedovedl s nimi zacházeti. Promarnil je a s nimi i sebe.

Vždy naložen k bláznivým šprýmům, vždy připraven dámám a gentlemanům z Mayfairu, Pall Mallu a Hyde Parku naházeti do očí pepř svých aforismů, až je přecházel zrak, geniální improvisátor, dosáhl ve světě úspěchu, který ho vynesl a zničil. Stejně jako kreslíř Aubrey Beardsley a kritik Walter Pater ve svých okresech, byl i básník Wilde ve svém zatčen. Jeho zásady a jeho poznatky měly veliký vliv na vkus své doby, ale nemohou již hlouběji působiti na dnešek. Snad to do jisté míry potvrzuje správnost karakteristiky, kterou o Wildeovi pronesl jeden anglický kritik: „Nebyl žádným myslitelem, ale dělal to, nebyl žádným básníkem, ale dělal to, nebyl žádným umělcem, ale dělal to,  a právě v tom byl nejpoctivějším.“ Nedovedl otřásati, jeho vážnost byla problematická, jeho pathos a jeho morálka tím více. Dokázal po prvé dojmouti a uchvátiti své bližní-spolutrestance ve vězení v Readingu, když jim, bývalý Alkibiades a nynější trestanec číslo C 33, básnil se zmatenou výmluvností. Tak dosáhl, když přišel okamžik, kdy měl býti znovu vrácen životu, ze kterého byl vyhoštěn, pocty tak ryzí, jaké dosud nepoznal: vězňové z Readingu plakali, když se s nimi loučil, a sami jeho strážcové byli přesvědčeni, že propouštějí z věznice světce.

Bylo věcí Wildeovou v dobách jeho slávy, aby debatoval, aby bavil, aby oslňoval. Lord Illingworth, „bezvýznamný muž“ ve Wildeově „Bezvýznamné ženě“, tento nevyčerpatelný mluvčí vybroušených a oslňujících aforismů, má znaky svého duchovního otce. Tohoto Wilde naleznete ve všech jeho hrách, ve „Vějíři Lady Windermerové“, v „Ideálním manželovi“ i v „Na čem záleží“; často dokonce ve dvou postavách, při čemž je jedno, je-li to třebas i v ženské postavě. Nabíjí dialogy elektřinou, takže sálají jiskrami point, záplavami ducha, ironie a hrubšího smyslu. Stejně jako Shaw je neúnavným ve svých protestech proti měšťáctví, při tom je však méně hrubým, než on; veliké i malé zlomyslnosti a výčitky mají u něho sametový obal. Sladký jed své satiry vystřikuje Wilde ze své fioly jen v nejjemnějším prášku.

Ukázalo se, že Wildeova literární díla, zejména jeho divadelní hry a román o Dorianu Greyovi, docilují i dnes ještě úspěchu, i když jejich problémy náležejí již dávno do arsenálu vzpomínek. Není pochyb o tom, že byl Wilde kromobyčejnou básnickou osobností, že nebyl jen obratným a vtipným geniem společenských salonů, ale i kritikem společnosti své doby, že miloval jako umělec v umění vše uchvacující. Vypráví se o něm, že mu byl během procesu předložen anonymní dopis s otázkou, zdali jej považuje za nemorální. Wilde na to odpověděl: „Tento dopis je více než nemorální, je špatně napsán.“ Tolik znamenala pro něho formální stránka. Jeho život byl jedinou palčivou touhou po intelektuálním zdokonalení, nebo, mám-li užíti vhodného přirovnání, po světě jeho Doriana Greye, který však neexistoval a existovati nemohl. Byl mistrem dialektické rafinovanosti, psal slohem, který měl jasnou a zářivou mnohostrannost prismatu, a hovořil neméně skvělou řečí. Nynější nedostatek skutečně duchaplných divadelních her nechal nás znovu sahati po bezpečně konstruovaných a vybroušených hrách Wildeových, a není náhodou, že se jeho jméno zjevuje znovu a znovu na divadelních programech. „Vějíř Lady Windermerové“, „Ideální manžel“ a „Bezvýznamná žena“ docilují i dnes ještě velikých divadelních úspěchů.

Totéž se očekává nyní i od filmu.

Wilde poskytl filmu již dvě svá význačná dramata: v dobách němého filmu inscenoval Ernst Lubitsch jeho „Vějíř Lady Windermerové“ v roce 1925 a dosáhl tímto filmem jednoho ze svých největších uměleckých triumfů. Chaplinův objev diskretních náznaků psychologických pomocí různých předmětů a drobných rekvisit, jak jsme je viděli v jeho slavné „Pařížské maitresse“, zanechal svůj vliv i na Lubitsche. V tomto obraze anglické společnosti, vylíčeném s neobyčejnou jemností a bystrostí, bylo spojeno s neobyčejným zdarem evropské umělecké cítění s dokonalostí americké produkční machy. Před nedlouhou dobou, v roce 1935, byl „Vějíř“ zfilmován znovu v Německu jako zvukový film. Film tento nebylo možno ani zdaleka srovnávati s jeho vynikajícím němým vzorem. „Jak si malý Moricek představuje anglickou společnost“: takto bylo možno jej krátce a výstižně karakterisovati. Wilde se jistě obracel v hrobě při prvém promítání tohoto filmu a byl by si jistě představoval scenario svého filmu docela jinak. Nebyl by na příklad jistě uvedl Lil Dagoverovou jako dámu do trapných rozpaků, aby byla na plese v domě Lorda Windermera vedena do tiché postranní komnaty, ve které ji její gentleman po několika tupých poznámkách krátce nechá státi, což musí kvitovati přátelským úsměvem. Načež se zjeví druhý pán, který s ní jedná rovněž pramálo duchaplně. Nic jiného z jemně vybroušených Wildeových dialogů a sentencí nezbylo. Bohužel. Hanna Waagová jako Lady Windermerová projevovala zálibu v nevlídných grimasách, jako by ji bolel žaludek, a ostatní dámy společnosti, pokud otevřely ústa, nelišily se mnoho od obvyklých pavlačových klepen. Heinz Salfner mohl býti vévodou, kdyby se nemusil opíjeti whiskou. A Ilsa Mengelová musila příliš často říkati: „Ano, papá“, nebo „Ano, mamá“.

Tak se Wildeova okouzlující komedie stala ve svém německém zvukovém zpracování prázdnou a povrchní hrou, v jejímž středu stojí Lil Dagoverová. Z veliké oběti Lady Windermerové nezbylo ve filmu než nehrdinské odhodlání pokud možno nenápadně se zase ztratiti. Mohlo všechno dopadnouti mnohem hůře, nezdá se vám? Scenario a dialogy byly zpracovány s bezohlednou nešetrností.

Nyní byla tedy zpracována filmově i Wildeova „Bezvýznamná žena“. Její režisér Hans Steinhoff je opatrný ve svých předchozích úsudcích: „Úspěch je vždy tajemstvím,“ řekl při jednom rozhovoru. „Věnujete se práci s celým svým srdcem, dáte jí všechny své schopnosti, ale pak musíte čekati, jakého se jí dostane přijetí a jak dopadne její cesta. U filmu toho nelze nikdy předvídati, nejméně pak ve chvíli, kdy je již film hotov. Tréma patří i k filmovému oboru. Byl jsem si při natáčení tohoto filmu ustavičně vědom toho, že zvukový film pozůstává ze dvou částí, z obrazu a zvuku, slova a pohybu. Nelze odloučiti jedno od druhého, aniž by tím nebyl porušen celkový umělecký útvar. Zvukový film bude tím lepší, čím dokonalejší budou obě tyto složky a čím jich bude stejnoměrněji použito. Podle mého názoru nesmí býti proto ve filmu více než 50 % dialogů. Při tom musí se dialogy stejně měniti, jako fotografické záběry. Musí býti stále stoupající a hybnou silou a to tím spíše, nepřináší-li děj sám velké a strhující události, jak tomu je právě v „Bezvýznamné ženě“. Zde není v námětu ničeho, co byste mohli nazvati sensací, žádné vraždění a žádného zločinu, žádného únosu a žádného přepadení – jen lidé, kteří se míjejí a přece si ubližují, přesto se milují a přesto se nenávidí s celou vášnivostí, které jsou schopni. Vůdčí motiv tohoto filmu je totožný s motivem „Fausta“: Muž opustí svoji ženu, která chová pod srdcem dítě, a jde dále svou cestou, poněvadž je pro něho „bezvýznamnou ženou“.

V této tiché hře o důležitý lidský a tím i etický problém, a vytvoření takového filmu bylo možno svěřiti jen umělcům nadprůměrné tvůrčí síly. Krásný dům lze vystavěti jen z dobrého materiálu.“

„Bezvýznamná žena“ má se státi dokonalou wildeovskou filmovou interpretací. Stane se jí?

Zdroj: Kinorevue 29, vyšlo 10. března 1937, napsal: E.W.
Poznámka: Text je přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

FOTO: Kinorevue, wikipedie.org