Slabých chvilek bylo bezpočet

Expedice Lambarene byla výprava osmi studentů a absolventů pražských vysokých škol, která ve stříbřité Tatře 138 transportovala přes pět evropských a třináct afrických zemí léčiva a zdravotnický materiál do věhlasné nemocnice dr. Alberta Schweitzera v Lambaréné v Gabonu. Odstartovala 1. ledna 1968 ze Staroměstského náměstí a za 256 dní urazila oblouk dlouhý přes 35 000 km.

Do Lambaréné však nikdy nedorazila, protože rozhodnutím místní vlády nebyla vpuštěna na území Gabonu. Krátké setkání se zástupci nemocnice nakonec proběhlo na lodi. Po návratu vznikl z natočeného filmového materiálu 18ti dílný seriál pro Českou televizi.

Společnost Filmexport home video ho vydala na 3 DVD. Samotný seriál je doplněný četnými bonusy, mimo jiné i dokumentem ČT z roku 2005 Zapomenuté výpravy, který se věnuje právě této cestě a mapuje osudy účastníků expedice – většina z nich dosáhla ve svém profesním životě velkých úspěchů a stali se osobami veřejně známými. Popovídali jsme si s jedním z nich, panem Doc. MUDr. Petrem Bartůňkem, CSc.

Jak jste se cítil před samotným startem? Byl jste nervózní? Neměl jste obavy, zda se expedice vydaří?

Pochopitelně. V napětí jsme žili řadu měsíců. Ale nejhorší v tomto kontextu byla zkušenost jednoho listopadového dne v roce 1967. Tehdy si mne pozval rektor Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Oldřich Starý, DrSc., který převzal nad naší výpravou záštitu. Sdělil mi, že byl pozván na ÚV KSČ, neboť soudruzi z oddělení pro vysoké školy byli zásadně proti našemu odjezdu. Jako garant našeho projektu byl podrobně informován o obrovském úsilí, které bylo třeba vynaložit v přípravě cesty a uvědomoval si, co pro nás hrozící zákaz cesty znamená. Řekl doslova: „Oni si myslí, že někteří z vás tam zůstanou a mají na mysli především vás a Josefa Vavrouška. Očekávám od vás proto slib čestného slova, že se za vás mohu stoprocentně zaručit“. Asi po více než hodině se vrátil (po celou dobu jsem čekal v předpokoji jeho pracovny na rektorátu UK) a řekl: „Bylo to horší, než jsem očekával, ale souhlas máme.“

{youtube}Gm9Kxt_KYXU{/youtube}

Musím vysvětlit proč zrovna Josefa Vavrouška a mě. Oba jsme redigovali na svých fakultách studentský časopis. On na ČVUT „Buchar“ a já na lékařské fakultě „Reflex“.

Ohlas cyklostylovaného „Reflexu“ byl takový, že jsem s každým číslem ještě v rukopise musel na Hlavní správu tiskového dohledu v Opatovické ulici, což byl oficiální název pro cenzuru. Že se to neobešlo bez „ideových“ střetů, je zřejmé, a zpětná vazba na fakultu pak znamenala další záznam v mém osobním spise na děkanátu.

Neměl jste během výpravy slabou chvilku? Nepřepadl vás stesk po domově?

Slabých chvilek bylo bezpočet, zpravidla v reakci na svízelnou situaci či interpersonální konflikt a samozřejmě stesk. U mne umocněný skutečností i výčitkami, že jsem doma zanechal 4letého syna Petra a ženu, která studovala medicínu.

Co bylo takovou nejtěžší zkouškou?

Fyzicky i psychicky náročných situací byla celá řada, nicméně nepochybně nejtěžší byla událost, jejímiž jsme byli nechtěnými aktéry v povodí řeky Lubilash v Kongu. Několik hodin jsme byli vystaveni nevybíravému chování konžských vojáků vyzbrojených automatickými zbraněmi, kteří nás měli za bílé žoldnéře, s nimiž měli v oné době ty nejhorší zkušenosti. Jen náhoda nám pravděpodobně zachránila život.

V gabonském přístavu jste se setkali s dcerou Alberta Schweitzera. Jak na vás působila?

Paní Rhenu Eckertovou, dceru starého pána, a dr.Waltera Munze, nástupce prof. Schweitzera, jsme přijali na zaoceánském parníku General Mangin na rejdě přístavu Libreville, kam za námi přijeli na člunu. Při listování životopisem svého otce z pera olomouckého chirurga a historika lékařství prof. Wondráka živě glosovala téměř všechny fotografie v knize obsažené. Připomněla rovněž otcovy varhanní koncerty v Praze, na jejichž ohlas byl prof. Schweitzer pyšný. Stejně jako dr. Munz vyjádřila i ona vděčnost za vše, co jsme pro nemocnici učinili. Bylo to významné a jistě milé setkání, ale sotva mohlo nahradit naši návštěvu a pobyt v nemocnici v Lambaréné.

Co vám tato mise dala do života?

Byla to neocenitelná zkušenost. Už při vlastní přípravě jsme prošli neuvěřitelným počtem složitých jednání na všech úrovních počínaje rektorátem Univerzity Karlovy, přes několik ministerstev, výrobních závodů, továren a v neposlední řadě podniků zahraničního obchodu. I to byla svým způsobem expedice sui generis, která byla současně školou obratnosti a přesvědčivých argumentací v oblasti, která se dnes vyučuje jako obor komunikace. Zkušenosti z vlastní cesty nás ovlivnily na celý život. Teprve v Africe jsem si uvědomil plný obsah a význam slova bída.

Když se dnes podíváte na automobil, se kterým jste již před více než 40 lety jako mladí muži pokořili přes 35 000 km, jaký to ve vás vyvolává pocit?

Drobečka, jak Damián něžně pokřtil naši Tatru 138, jsem viděl naposledy asi před 30 lety v muzeu v Kopřivnici. Byla to směs stesku a nostalgie. Už tehdy jsem si uvědomil, že nikdy nenaplníme sen, který jsme vytvořili během cesty, totiž opakovat ji ve věku mužné zralosti….