Hudební režie – profese mezi uměním, technikou a obchodem I.

Téma hudební režie – profese mezi uměním, technikou a obchodem, myslím, dost přesně vystihuje o co vlastně v této profesi jde. Co je vlastně hudební režisér, jaká je jeho činnost, jaké spektrum pokrývá jeho práce a čemu se věnuje?

V současné době jsou ve studiích dva typy hudebních režisérů. Jednak producent, který – než vkročí poprvé na první nahrávací frekvenci (časový úsek několika hodin určený k nahrávání, případně střihovým úpravám záznamu zvukového snímku) – už má za sebou rozhodování o tom, jaký repertoár s jakými interprety, za jakých finančních podmínek a spolu s mistrem zvuku určí, ve kterém sále se uskuteční. Ten poté řídí i samotné nahrávání a který se pak většinou již nevěnuje postprodukční fázi, protože má kromě studiové práce ještě celou řadu dalších povinností, včetně zodpovědnosti za ekonomický výsledek celého podnikání a který pak už kontroluje závěrečný finální produkt. To je jeden typ hudebních režisérů, u kterých studiová činnost je pouze jednou součástí jejich bohaté činnosti.

Druhý typ hudebního režiséra je studiový realizátor, tj. ten, který převezme dramaturgický plán s rozhodnutím, jaký repertoár a s jakými interprety a kde většinou redakce stanovuje i prostor atd. Ten v rámci daných podmínek má v optimální podobě realizovat dané úkoly. To znamená s danými interprety nahrát jejich výkon. Poté se většinou věnuje i postprodukční fázi, to znamená dříve sestřihu, nyní počítačové postprodukci a finální stav je totožný, tj. ručí za výsledný záznam zvuku pro daný typ nosiče.

Tato dvojmost vznikla vlastně historicky, protože profese hudebního režiséra se vyvinula logicky v průběhu období mezi světovými válkami a zejména po druhé světové válce. První producentský typ se vyvinul spíše na půdě gramofonových společností, a to již po první světové válce. Tehdy se ukázalo, jak se postupně komplikoval nahrávaný repertoár, že je třeba, aby při nahrávání byl někdo, kdo nejen rozumí technické stránce věci, ale kdo zná hudební rovinu věci a umí si poradit s interakcí hudby a zvukového záznamu. U amerických nahrávacích firem se objevilo několik takovýchto universálních lidí už ve dvacátých letech, a tak vznikaly producentské osobnosti, což je také dnešní stav. Typ studiového realizátora se vyvinul spíše na půdě rozhlasových stanic. Jak známo, v Evropě začala první pravidelná vysílání kolem roku 1923 – Francie, Anglie, Německo. Tehdejší Československo bylo jedno z prvních. Do konce dvacátých let se postupně obohacoval repertoár. Také se přecházelo z velmi improvizovaných podmínek do stálých studií a bylo třeba angažovat profesionální hudebníky, kteří mají organizační schopnosti a vztah i k technické problematice příjmu zvuku a kteří mohou pro rozhlas tuto koordinační funkci zastávat.

Od roku 1930 v Československém rozhlase působil jako šéf hudebního vysílání profesor Karel Bohuslav Jirák, který byl významný skladatel a dirigent a předtím působil řadu let jako profesor na konzervatoři. Během třicátých let se mu podařilo do rozhlasu angažovat generaci svých nejlepších žáků jako hudební režiséry jak pro živé vysílání tak i pro nahrávání hudebních snímků na gramofonové desky (od července 1928 nahrával orchestr Radiojournalu – Československého rozhlasu).

Zalovil jsem ve svém rodinném archivu, neboť jeden z nich byl i můj otec Klement Slavický, který působil v rozhlase jako hudební režisér v letech 1936 až 1951. Hudební režiséři Československého rozhlasu – Iša Krejčí, Jan Kapr, Václav Trojan, Jan Fadrhonc, Klement Slavický a jako šéf Miroslav Kabeláč – představovali vlastně tehdejší československou špičku ve svém oboru. Miroslav Kabeláč byl historicky prvním československým hudebním režisérem (nastoupil do rozhlasu roku 1932). Než šel studovat skladbu na konzervatoři, měl za sebou reálné gymnázium a dva roky studia na ČVUT, a proto byl vlastně optimální osobností, která spojovala uměleckou a technickou oblast. Na tom se ani v dnešním provozu příliš mnoho nezměnilo. Gramofonové společnosti převážně preferují typ producentský, zatím co rozhlasy, které mají velkou produkci a mají svou dramaturgii, spíše typ studiového realizátora.

Postup práce při nahrávání

Fáze dramaturgická samozřejmě předchází studiovou realizaci, která pak optimálním způsobem přenáší interpretační výkon do zvukového snímku. Pokud se někdo zeptá, zda existuje nějaký optimální, nebo univerzální postup, který zvolit, lze říci že ano, ale s velkou variabilitou.

V podstatě optimálním postupem je pořídit s interprety pokud možno zkušební snímek celé věty, je-li to vícevětá skladba, nebo určitého úseku třeba operního díla a podobně, společně s dirigentem, nebo s interprety ten zkušební snímek poslechnout. To není nikdy ztráta času, naopak, při tom se vyjasní mnohé, co by se později zbytečně dohadovalo. A poté postupovat od velkých záběrů k detailům, které dělají problémy a které je třeba separovat a soustředit se na ně.

Specifičnost práce hudebního režiséra je v tom, že se musí naučit dost abstraktní myšlenkový model a to je vyhodnocovat jednotlivá provedení hudby, která slyší v čase za sebou. Jakoby si je překlopit vertikálně nad sebe a vyhodnocovat je mezi sebou, samozřejmě za pomoci poznámek jednak ve svém protokolu a jednak z poznámek v partituře. Tím si při zaznívání dalších a dalších verzí téže hudby vytvářet střihový model, jak by se optimální úseky jednotlivých verzí hudby daly zkombinovat. Než člověk získá ke své práci dostatek zkušeností, to trvá (mohu říct z vlastní zkušenosti) tak dobře dva, tři roky každodenní tvrdé studiové práce. Teprve potom se na tento vypracovaný postup může spolehnout. Ale pokud se to naučí, tak vlastně to je to hlavní, co mu potom udává přehled a čím může pozitivně přispět k vytváření konečné verze zvukového snímku. Hudební režisér sleduje a dbá spolu s interprety o naplnění notového zápisu a posuzuje interpretační stránku hudebního výkonu, ať již jako producent či realizátor.

Ve studiové praxi si klade za cíl s pomocí střihu a prolínání jednotlivých částí různých provedení snímku, vytvoření dokonalejšího či novějšího provedení skladby, než jaké je možné při koncertním provedení. V současné době při digitálním záznamu zvukových signálů do pevného disku počítače je to možné pomocí různých počítačových programů, kterých je v profesionální oblasti od konce osmdesátých let k dispozici více než jedna desítka.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ - Další díl vyjde 13. 4. 2013!

Ve sborníku Rozpravy Národního technického muzea v Praze jsme pro vás našli několik zajímavých článků, které postupně budeme zveřejňovat na našich stránkách. Děkujeme Národnímu technickému muzeu v Praze za svolení otisknout tyto odborné příspěvky. Více se o Národním technickém muzeu dozvíte na stránkách www.ntm.cz.

ZDROJ: Rozpravy NTM 212, rok 2010, autor Milan Slavický