Hanzelka a Zikmund: Cesta kolem světa za 1290 dní

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se na cestu kolem světa vydali 22. dubna 1947 – z Československa napříč celou Afrikou pokračujíc do Latinské Ameriky a odtud severním směrem až do Mexika. Během tohoto tří a půlletého verneovského dobrodružství napsali Hanzelka a Zikmund (H+Z) 702 rozhlasových a 293 novinových reportáží, natočili 10 dokumentárních filmů a také tři celovečerní snímky: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1953), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1953) a Z Argentiny do Mexika (1953).

Jiří Hanzelka se s Miroslavem Zikmundem poprvé setkávají v roce 1938 na Vysoké škole obchodní v Praze. Okamžitě spolu začínají uvažovat o cestě kolem světa po skončení studií. Ale protože během druhé světové války jsou v Protektorátu Čechy a Morava uzavřeny vysoké školy, jsou oba nuceni pracovat. Hanzelka jako zemědělský dělník a poté jako úředník, Zikmund jako úředník a bilanční účetní. Po skončení války ale oba absolvují vysokou školu a získávají inženýrský titul.

Ani vypuknutí války a posléze ani uzavření vysokých škol nedonutilo H+Z, aby ukončili přípravy na vysněnou cestu kolem světa. Během osmi let, tedy od doby, kdy se seznámili, do chvíle, kdy projížděli hranicemi Československé republiky, studovali v Univerzitní knihovně, překreslovali mapy, učili se jazyky a vypracovávali hospodářské rozbory. Zároveň také absolvovali tří měsíční praxi v kopřivnické výrobní lince Tatry a tehdy dojednali, že na cestu kolem světa pojedou Tatrou T 87, tzv. ministerskou osmičkou. Stávají se obchodními zástupci firmy Tatra a po jednáních s ministerstvem školství, které tehdy přislíbilo uhradit až třetinu nákladů, se vydávají na cestu kolem světa, aby propagovali československý průmysl a československou myšlenku a aby natočili filmy, jež mohly být užitečné pro školství, osvětu a propagaci.

A konečně 22. dubna 1947 odjíždějí od pražského Autoklubu vstříc černému kontinentu. A proč právě Afrika? „Jednak to byl kontinent plný exotiky, na který jsme se těšili. Kdybychom jeli na východ, tak bychom museli přes Blízký východ a ten nebyl v té době příliš klidný. Ale nás lákala Afrika, to byl prostě vysněný světadíl plný exotiky, černochů, černošek, různých národností. A taky druhá věc, byla to pořád jakási doména cizích velmocí, takže Afrika zvítězila.“

Z cest posílali H+Z nespočet rozhlasových a novinových reportáží. Natáčeli filmy, nejprve na 16 mm materiál, posléze i na 35 mm – tím mělo být dosaženo větší profesionality, ale vzhledem k složitější manipulaci s kamerou a časté nutnosti stativu, nebylo možné používat takovou techniku. Mimo několika krátkých dokumentárních filmů byly z natočených záběrů sestříhány tři celovečerní snímky. K finálnímu střihu došlo až po příjezdu H+Z, do té doby byl materiál pouze kontrolován. Jaroslav Novotný, který byl pověřen technickou spoluprací, na dálku de facto režíroval dvojici cestovatelů. Ač se z H+Z za tu dobu nestali profesionálové-filmaři, bylo evidentní, že korespondence H+Z s Novotným zapříčinila, že se naprosto amatérské snímání vyvinulo v poloprofesionální natáčení. K natočenému materiálu byl zvuk dodán až v postsynchronech, přičemž hudbu zkomponoval hudební skladatel Zdeněk Liška. Voice-over komentář byl namluven Karlem Pechem a Jaromírem Spalem. Autory těchto komentářů byli H+Z, ale s namlouváním nechtěli mít nic společného, a tak tuto práci přenechali zkušenějším.

Po automobilové havárii v Sirte, po noci strávené na Cheopsově pyramidě, po vztyčení československé vlajky na vrcholku Kilimandžára, po plavbě přes Atlantský oceán, po návštěvě kmene lovců lebek, po osmi dnech strávených ve vězení v Kostarice končí jejich cesta v Mexiku. „Důvodů bylo několik, především politické. V roce 1950 vypukla ta nešťastná Korejská válka, takže jsme nedostali transitní vízum do Spojených států. No a pak druhý důvod, ten byl asi stejně důležitý, a to byla opotřebovanost té naší tatřičky. Ona si užila jako málokterý jiný vůz. Byl zvyklý na asfalt a dostal zatraceně na frak už v Africe a potom ho dorazily Kordillery. Když jsme dojeli do Mexika, tak jsme říkali ‚dál to nejde, končíme, vrátíme se domů a, až dá-li pán bůh, budeme pokračovat dál na východ.‘“

Když H+Z přijeli do Československa (oficiálním datem návratu byl 1. listopad 1950), vítali je davy. Jejich rozhlasové a novinové reportáže znal každý, a jelikož bylo známo, kdy se vrátí, všichni chtěli vidět na vlastní oči, jak vypadají slavní cestovatelé. Lidé jim vyjadřovali náklonnost a zájem o jejich dobrodružství, znali je, chtěli je vidět na živo. H+Z byli zváni na mnoho přednášek, byli zaplaveni nejrůznějšími – pochvalnými, pokornými, empatickými, ale i kritickými – dopisy. Od Domažlic až po Košice.

Jejich celovečerní filmy měl přímo obří úspěch. Afrika I. měla slavnostní premiéru v Gottwaldově 5. června 1953, druhý díl měl premiéru 23. října téhož roku a 15. října 1954 měl premiéru třetí film Z Argentiny do Mexika. Do roku 1970 navštívilo všechny tři filmy celkem 5 065 000 diváků, přičemž první dva díly dosáhly do konce svého premiérového roku 1953 návštěvnosti 2 361 000 diváků. Oblíbenost těchto cestopisných dokumentárních filmů byla enormní. Zaprvé to bylo proto, že při dokumentech se mísila jistá míra prožívaného napětí, to díky narativizaci filmů, se znalostí rozhlasových a novinových reportáží. To, že lidé mnohokrát četli a slyšeli o H+Z od roku 1947 podpořilo samozřejmě jejich zájem jít do kina. Za druhé proto, že lidé měli možnost díky jejich filmům „cestovat“. Tehdejší nemožnost vycestovat za hranice podporovala diváckou touhu vidět tyto filmy v kině. S H+Z měli lidé možnost se na hodinu a půl odpoutat od socialistické skutečnosti hospodářské bídy a limitované zbožní konzumpce. A za třetí proto, že filmy byly spektakulární podívanou. Úžasné záběry na Viktoriiny vodopády, „setkání“ se s domorodými kmeny či na obecnější úrovni poznávání exotického světa dělali z filmů audiovizuální imerzní zážitek.

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se stali mediálními hvězdami, což se zdá být v souladu s komunistickým režimem zcela paradoxní. Jenže právě noviny a rozhlas oba cestovatele proslavily. Ač se říká, že výjimka potvrzuje pravidlo, za úvahu by stálo, zda komunistické straně v rámci její protizápadní politiky nezbylo nic jiného, než H+Z na jejich cestě kolem světa podporovat. Možná ano, možná ne. Nelze však popřít fakt, že H+Z odcestovali ze země s demokratickým státním zřízením a vraceli se do vlasti ovládané totalitním režimem. V době, kdy probíhal komunistický převrat, byli cestovatelé v africkém Kongu. Několik dní po 25. únoru 1948 vybuchla Hanzelkovi se Zikmundem téměř před nosem sopka. Následky výbuchu sice netrvaly čtyřicet jedna let, ale cosi symbolického v této situační shodě náhod hledat můžeme.

Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro, Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře a Z Argentiny do Mexika patří do Zlatého fondu české kinematografie. Řadí se tak mezi tituly jako Bílá nemoc (1937, Hugo Haas), Bláznova kronika (1964, Karel Zeman) nebo Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964, Oldřich Lipský). Navíc, nejenže filmy neupadly v zapomnění, ale ani Hanzelka se Zikmundem. Po předčasně ukončené cestě kolem světa cestovali znovu a znovu, psali knihy, přednášeli, natáčeli filmy, a ač se je snažila normalizační politika 70. a 80. let 20. století umlčet a upozadit, stal se z Hanzelky a Zikmunda pojem a fenomén a věcný ekvivalent cestování a objevování.

FOTO: Filmexport