MIROSLAV ZIKMUND - muž, který prožil život snů a skutečnosti

Legendární cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, celoživotní přátelé, které osud spojil od vysokoškolských studií. Jejich Afrika snů a skutečnosti se stala počátkem 50. let minulého století okamžitě knižním bestsellerem a ozdobou knihoven mnoha domácností. Fronty se tenkrát nestály jen na zmíněný titul, ale také před pokladnami kin na jejich celovečerní dokumenty. Během svých cest nasbírali velké množství cenného materiálu, který potom společně zpracovali ve stovkách reportáží pro české i zahraniční noviny a časopisy, pro rozhlas a televizi. A protože v těchto dnech oslaví Miroslav Zikmund významné životní jubileum, připomeňme si osobnost tohoto  muže, který prožil život snů a skutečnosti.

Narodil se 14. února v Plzni v rodině strojvůdce. V rodném městě vystudoval reálné gymnázium a od roku 1938 začal studovat na tehdejší Vysoké škole obchodní v Praze, kde se potkal s Jiřím Hanzelkou. Tehdy se začíná datovat celoživotní přátelství nerozlučné dvojice, která už na škole začala plánovat své zahraniční cesty. Po uzavření vysokých škol za nacistické okupace se Miroslav Zikmund vrátil do rodné Plzně, kde většinou pracoval jako úředník, později odešel zpět do Prahy. Jiří Hanzelka byl v té době nasazen nejprve jako zemědělský dělník a od roku 1942 až do konce války jako úředník Kooperativy. Přerušená studia potom společně dokončili v roce 1946, kdy oba získali titul komerční inženýr.

Ještě za války pokračovali v přípravách realizace svých cestovatelských záměrů – hodiny trávili v Univerzitní knihovně, v Orientálním ústavu, pořizovali si výpisky z National Geographic, překreslovali mapy, studovali jazyky a opisovali hospodářské rozbory. Už s inženýrským diplomem se poté Miroslav Zikmund přihlásil na praxi u kopřivnické výrobní linky a společně s Jiřím Hanzelkou přesvědčili vedení kopřivnického podniku Tatra, aby jim dalo k dispozici tehdy nejdokonalejší vůz Tatru 87 na jejich naplánovanou propagačně studijní cestu kolem světa. Její první část se uskutečnila v letech 1947 až 1950 a vedla Afrikou a Jižní Amerikou. Když potom v roce 1950 nedostali víza do Spojených států amerických, byli nuceni přerušit cestu a triumfálně se vrátili do vlasti. Během cesty napsali stovky novinových a rozhlasových reportáží, natočili desítku dokumentárních filmů a v tehdejším Studiu populárně vědeckých a naučných filmů v Gottwaldově i tři celovečerní snímky (1953-54). Nebyli filmaři a základy filmové řeči se učili během cesty. Filmové pásy posílali režiséru Jaroslavu Novotnému do gottwaldovského studia, který je na dálku vedl a podílel se na dokončovacích pracích.

První z nich, Afrika – Z Maroka na Kilimandžáro, zachycuje, jak se oba cestovatelé připravili na svou první cestu kolem světa a v dokumentárních záběrech líčí jejich zážitky z první poloviny cesty Afrikou. Divák se přesvědčí, jaké překážky museli zdolávat na zpustošených cestách Habeše a v jakém nebezpečí byl osud výpravy při odvážném průjezdu Núbijskou pouší. Film vrcholí výstupem na nejvyšší horu Afriky, vyhaslou sopku Kilimandžáro (letos je tomu právě 66 let!), jejíž temeno je po celý rok pokryto ledem.

Druhý díl, Afrika – Od rovníku ke Stolové hoře, začíná putováním v rovníkové oblasti, kde se cestovatelům podařilo zachytit nejtypičtější obrazy původní Afriky. Cesta pokračuje do pralesů Belgického Konga, kde nafilmovali nejmenší lidi světa, černošské trpaslíky. Ze střední Afriky se vydávají kjihu přes Viktoriiny vodopády a tajemné zříceniny středověkého sídliště v Zimbabwe. V Johanesburgu se stávají svědky slavnosti černošských zlatokopů a jejich cesta končí v nejjižnějším cípu Afriky pod Stolovou horou v Kapském městě. Závěr filmu zachycuje zrození sopky natočené v bezprostřední blízkosti.

Ve třetím dokumentu, nazvaném Z Argentiny do Mexika, cestovatelé připlouvají z Afriky do Jižní Ameriky. Na své pouti na filmový pás zachycují mračna kobylek na rovinách argentinského Čaka, hadí farmu v Butantanu, mrakodrapy v Buenos Aires a v Rio de Janeiru, návštěvu malomocných v Paraguayi, vodopády v Iguazú, odvážnou výpravu do pralesů v povodí řeky Maraňonu za pověstnými lovci lebek nebo indiánskou osadu v Panamě. Jejich cesta předčasně končí v Mexiku uprostřed trosek starobylých indiánských chrámů a pyramid.

Všechny tři celovečerní dokumenty vydal Filmexport Home Video na třech dvd discích jako jedenáctý titul edice Zlatý fond české kinematografie. Navíc je k filmům natočený nový komentář v  podobě rozhovoru Miroslava Zikmunda a redaktora ČRo 1 – Radiožurnálu Vladimíra Kroce, ve kterém je řečeno i to, co nebylo možné uvést v původním komentáři v době vzniku filmu.

Na počátku 50. let se Miroslav Zikmund za účelem spolupráce s místními ateliéry přestěhoval do Zlína (tehdejšího Gottwaldova). V  roce 1953 mu byl udělen, společně s Jiřím Hanzelkou, Řád republiky. A v průběhu 50. let se také na knižních pultech objevily jejich společně psané cestopisy Afrika snů a skutečnosti I-III, Afrika ve fotografii (1952), S čs. vlajkou na Kilimandžáru, Přemožení pouště (1954), Afrika kolem Tatry, Tam za řekou je Argentina (1956), Přes Kordillery, Velké vody Iguazú (1957), Za lovci lebek (1958), Mezi dvěma oceány a Jižní Amerikou (1959).

V letech 1959 až 1964 následovala druhá velká cesta, tentokrát do Asie, Austrálie a Oceánie. Usutečnili ji pod záštitou Čs. akademie věd dvěma Tatrami 805, už s dvoučlenným doprovodným týmem. Také během této cesty nasbírali bohatý fotografický a filmový matetriál, na jehož podkladě vznikla řada filmových dokumentů, např. Je-li kde na světě ráj ...(1962) o Kašmíru. Oba autoři také uspořádali knihy fotografií (Minarety, fíky, popelky – o Turecku, nebo Údolí u nebe – o Kašmíru, obě 1962), vyšly další cestopisy – Obrácený půlměsíc (1961), Sýrie, od královny Zenobie ke královně naftě (1963), Tisíc a dvě noci (1967). Z jejich druhé cesty vznikla i přísně tajná Zvláštní zpráva č.4, analýza stavu hospodářství a společnosti na sovětském Dálném východě. Tato objektivně a kriticky napsaná zpráva vznikla na přímý popud Leonida Brežněva.a vzhledem ke zmíněnému množství negativních skutečností o fungování totalitní moci mohla být zveřejněna až v roce 1990.

Druhá polovina 60. let potom významně poznamenala osudy obou cestovatelů. V roce 1965 obdrželi Zlatou plaketu ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo, dále pracovali jako autorská dvojice a v dalších letech obohatili řady reformních komunistů. Během srpnových událostí roku 1968 inženýr Miroslav Zikmund vystoupil v rozhlase proti sovětské okupaci Československa, později  také podepsal manifest Dva tisíce slov. Pro svou angažovanost v demokratizačním procesu 1968-1969 nesměli potom oba od roku 1970 až do roku1989 publikovat, bylo jim zakázáno veřejně vystupovat.. Některé jejich knihy zůstaly v rukopise nebo vyšly v samizdatové edici Petlice (Ceylon, ráj bez andělů,1975, oficiálně až v roce 1991; Sumatra – naděje bez obrysů, 1976). Hned na počátku normalizace byl Miroslav Zikmund vyloučen z KSČ i ze Svazu čs. spisovatelů. Po dobu zákazu se věnoval genealogii a pořádání obsáhlého archivu z cest.

Cestovatelská vášeň Miroslava Zikmunda neopustila ani v nových podmínkách po sametové revoluci. Už v roce 1992 podnikl samostatně cestu po Austrálii a Novém Zélandu a o dva roky později po jihovýchodní Asii a znovu po Austrálii. Z australských pobytů vznikl dokumentární film Poslední kontinent aneb S Krakonošem do pravěku (1995) a cestopis Modrý Mauritius...a přece Austrále (1999). Ještě v roce 2000 navštívil také Cejlon a Maledivy.

Devadesátá léta přinesla Miroslavu Zikmundovi řadu ocenění. Byla to Cena E. E. Kische (1993), Cena města Zlína (1994), historická pečeť města Plzně (1995), výroční cena nadace Pangea „Za nápravu věcí lidských“, Zlatá medaile Slezské univerzity v Opavě (1999). 28. září 1999 byla planetka č. 10173 pojmenována HANZELKAZIKMUND. Společně s Jiřím Hanzelkou obdrželi 28. října 1999 z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II.stupně. Tímto aktem bylo oceněno jejich celoživotní dílo, kterým obohatili a rozšířili mnoho oblastí lidského vědění.

Svůj bohatý archiv věnovali oba cestovatelé Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Zde také byla otevřena stálá expozice pod názvem S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly.  Společnou literární tvorbu potom završila v roce 1997 vzpomínková kniha Život snů a skutečnosti, napsaná ve spolupráci s J. Slomkem. Samostatně (ve spolupráci s P. Horkým a M. Náplavou) napsal knížku Sloni žijí do sta let (2002). Celkem osmnáct cestopisů Hanzelky a Zikmundy bylo vydáno v jedenácti jazycích v nákladu šest a půl milionu svazků.

A co se chystá na počest blížících se pětadevadesátin legendárního cestovatele? Jako muže, který byl v Africe, když končil koloniální systém, který se setkal s prezidenty i lidojedy, s Gagarinem i Hillarym, jako muže, který psal sovětské vládě kritiku socialismu a který si v osmašedesátém oficiálně stěžoval na vládních místech SSSR i Československa, představí letošního jubilanta celovečerní dokument scenáristy a režiséra Petra Horkého Století Miroslava Zikmunda, který bude uveden do kin koncem dubna.

Sebrat někomu dvacet let života, ničit ho, společensky zlikvidovat, pak se třeba i formálně omluvit a mít to za odbyté, to zaslouženou slávu a lesk, komu byly odňaty, nevrátí. O tom zase vypráví hra Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, kterou napsal Vladimír Fekar a nastudovalo ji Městské divadlo Zlín. To také hru uvede na počest jubilanta a za jeho účasti ve Velkém divadle v Plzni 28. ledna. V únoru potom udělí zlínská Univerzita Tomáše Bati inženýru Zikmundovi čestný doktorát.

Filmy Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky si můžete zakoupit na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

FOTO: Filmexport