Prostituce ve starověku

Nejde o literární nadsázku, kterou by autoři používali, aby upoutali čtenáře, nebo aby popudili genderové odbornice, ale je to holý fakt – prostituce je jedním z nejstarších ženských řemesel. To dokládá i nejstarší dochované literární dílo v lidských dějinách, v němž se objevuje vyprávění o šikovné nevěstce. Aby měl Gilgameš přítele, stvoří bohové Enkidua, napůl člověka a napůl zvíře s duší barbara. Gilgameš ho chce polidštit, a proto mu posílá chrámovou kněžku (tedy nevěstku) z Uruku.

Ta se s Enkiduem sedm dní miluje a učí ho něze, lásce i orgiím, až z něho udělá civilizovaného člověka. Pro úplnost nutno dodat, že ho také učí, jak správně jíst a mýt se. V tomto eposu se objevuje nejstarší popis soulože v literatuře, starý téměř pět tisíce let: „Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš vzal, nezdráhala se, ale dech mu vzala. Rozhrnula svůj šat, on lehl si na ni, učinila s ním, s divochem, jak dělá žena.“

Toto vyprávění odráží věrně realitu starověké Mezopotamie, v níž existovalo cosi, co se dá nazvat „božskou prostitucí“. V sumerských, babylonských i asyrských chrámech sloužily kněžky, jejichž povinností bylo neustále opakovat rituál, zajišťující dobrou úrodu a plodnost. Proto přicházeli muži do chrámů, odevzdávali peněžní dary, dobytek či obilí, olivový olej, víno a někdy i otroky jako milodary bohyni, a poté provozovali s kněžkami předepsaný rituál tělesného styku. Na základě tohoto obřadu je pak bohyně obdařila novu silou a jejich polím zajistila dobrou úrodu.

V jednom babylonském textu se dochovalo vyprávění o zbožné manželce, která přesvědčuje svého bezbožného manžela, aby se choval slušně a častěji navštěvoval chrám – nevěstinec.

Na hliněné destičce je klínopisem zapsáno, že mocná Ištarta je ochránkyní svých kněžek, které pracují v jejím chrámu, stejně jako těch, které sedí u vchodu a nabízejí se příchozím a pak s nimi odcházejí do hostinců. Většina autorů proto šmahem označuje kněžky bohyně Ištarty za nejstarší profesionální nevěstky, jenže takové zjednodušení je přece jen trochu zavádějící, protože nemůžeme pominout faktor náboženské víry. Ženy sloužily v chrámu sice za mzdu, ale často se mezi kněžkami bohyni Aštarty objevují i dívky z neobyčejně zámožných rodin, které nepotřebovaly vydělávat peníze podobným způsobem. Lze proto celkem oprávněně tvrdit, že primární motivací žen a dívek byla víra.  

Jiné to samozřejmě bylo s pouličními nevěstkami, které, jak se píše v klínopisných textech, sedávaly před chrámem a nabízely erotické služby. Početné byly zvláště v mladších dobách babylonské a asyrské říše. V té době se již profese nevěstek institucionalizovala a prodejné ženy neměly (na rozdíl od kněžek v chrámu) zdaleka taková práva. Staly se osobami sníženými na cti, jak dokazují některá ustanovení Chammurabiho zákoníku a zákonů mladších. Závoje směly nosit jen vdané assyrské ženy. Pokud byla se závojem přistižena prostitutka, dostala padesát ran holí a hlavu jí polili asfaltem. Pokud by někdo věděl, že prostitutka nosí závoj a neohlásil to, byl potrestán rovněž padesáti ranami holí, odnětím oděvu, propíchnutím uší a ještě měsícem nucených prací. Staré mezopotamské zákony znaly také instituci „dlužního otroctví“. Žena mohla odejít sloužit do chrámu (charimtu byly kněžky nejnižší kategorie, zřejmě bez dalšího vysvěcení), kde pracovala jako nevěstka tak dlouho, dokud dluh nesplatila.

Hérodotos zase píše o zvyku běžném v některých středomořských fénických a židovských městech, odkud odcházely dobrovolně sloužit do nevěstinců nemajetné dívky a pobývaly tam tak dlouho, dokud si nevydělaly na věno, aby se mohly provdat.

Ve starověkém Egyptě neměla prostituce náboženský smysl, ale byla rozšířená stejně jako jinde. V některých větších sídlištích nalezli archeologové celé čtvrti domů nevěstek, oddělené hradbou z hliněných nepálených cihel od ostatních lidí. Muži za nevěstkami chodívali sami, ale běžné bylo i to, že si nevěstky samy hledaly zákazníky v Domech piva (tedy ve výčepech). V jednom z mnoha naučení, dochovaných na dávných papyrech, varuje autor: „Střez se cizí ženy, kterou v jejím městě lidé neznají. Nedívej se na ni upřeně, když jde kolem, a nesnaž se ji poznat důvěrně“. O zkušenostech egyptských nevěstek vypráví názorně unikátní papyrus uložený v Turíně.

V tomto pojednání se nevěstka označuje slovem „heset“, tedy jako zpěvačka bohyně lásky Hathory (což je svým způsobem analogie k označení babylonských nevěstek jako kněžek bohyně Aštarty). Tento papyrus je bez přehánění nejstarší pornografický obrázkový komiks v lidských dějinách. Pochází nejspíše z doby faraóna Ramsesse III. (12. století př. n. l.). Hlavním hrdinou je trochu zanedbaný muž s vyholeným temenem hlavy a neoholeným obličejem, který navštíví nevěstinec. Mladá nevěstka je nahá, pouze pas obepíná pásek s obrubou a je ověšená šperky (náhrdelník, náušnice, náramky). Má krásně formované tělo s pevnými prsy, výraznými hýžděmi a dlouhýma nohama. Na jednotlivých obrázcích jsou zobrazeny rozmanité sexuální polohy (jak je z nich zřejmé, měly staré Egypťanky neobyčejnou fantazii), proložené scénami, kdy muž vyčerpaně odpočívá a nevěstka ho hladí a svádí, aby se mohl znovu milovat. Vyobrazení doprovázejí útržky textů, jimiž nevěstka podněcuje muže slovy jako „udělám ti práci příjemnou“. Podle značky na papyru se egyptologové domnívají, že papyrus v mnoha opisech obíhal (jak jinak) především mezi vojáky.

Staří Egypťané milovali tělesné rozkoše, erotika byla častým námětem výtvarného umění, prolíná se i náboženskou mytologií, ale přesto je zpráv o nevěstkách ve srovnání s Mezopotámií méně. Jedním z důvodů by snad mohla být skutečnost, že svobodné dívky měly větší volnost a předmanželský sex nebyl zdaleka tak přísně hlídán a trestán jako v Babylónii a především v Asýrii.

FOTO: wikipedia.org