Líčení ve starověku

Líčení, jak ho definoval satirický román, tedy proces „namalování si tváře na přední stranu hlavy“, je skutečně staré jako lidstvo samo. I když důvody, proč se lidé kdysi líčili, byly jiné než dnes. Líčení mělo především praktický význam. Při lovu si pravěcí lovci pokrývali obličej barvami, ať již proto, aby se mohli při stopování zvěře lépe ukrýt v podrostech, nebo aby si naklonili mocné božské síly přírody. Od nejstarších časů patřila k magickým barvám při líčení červená (obvykle různé okrové hlinky). Líčení tedy původně sloužilo k maskování a jako náboženský rituál, i když nelze vyloučit, že i pravěké ženy byly marnivé a líčily se proto, aby se líbily mužům. Lze tak soudit podle pozorování přírodních národů v tropických krajích, které téměř neznají oděvy. Parádivé ženy chodí sice prakticky nahé, ale svědomitě nalíčené.

I ve starověku si líčení udrželo dlouho především praktickou funkci, i když pomalu začala převládat role estetická, tedy touha zvýraznit obličej a zkrášlit se. Zprávy o zálibě v líčení máme doložené na vyobrazení, v písemných pramenech i archeologicky prakticky ze všech známých civilizací tehdejší doby.

Ve starověkém Egyptě se od nejstarších dob líčila obě pohlaví. Již v jedné z nejstarších předdynastických kultur jižního Egypta (označované jako badárská, období 4300 až 3800 př. n. l.) používali lidé zvláštní kosmetické palety. Na nich se pomocí plochého oblázku roztíral malachitový prášek a míchal se s tukem nebo olejem. Jím se pak malovaly stíny kolem očí. Malachitové líčidlo sloužilo k ochraně očí a teprve pak bylo považováno i za ozdobu. Mělo hned dvojí praktickou funkci. V písečnatých oblastech Egypta poletují ve vzduchu při sebemenším závanu větru zrnka písku a prach. Právě tyto drobné nečistoty zachycovalo líčidlo (hlavní substancí byl tuk). Kromě toho zelená kovově lesklá malachitová barva odrážela sluneční paprsky a na sítnici oka dopadalo světlo s nižší intenzitou.

Staroegyptské kosmetické palety, staré více než šest tisíc let, jsou nejstarším hmotným dokladem o zkrášlování obličeje v lidských dějinách (pokud nepočítáme nálezy červené hlinky, kterou archeologové označují jako rituální líčidla pravěkých lovců).

V průběhu 4. dynastie se ve starověkém Egyptě přestal malachit užívat a nahradil ho galenit (leštěnec olovnatý) a stibnit (sirník amonný). Od té doby se charakteristickými očními stíny starého Egypta stala četná barva (mesdemet). Používala se celá tisíciletí, dokonce ještě po obsazení Egypta Římany a za muslimské éry. Pod názvem kohl se líčidla z prachu tmavých nerostů vyskytují na egyptském venkově dodnes.

Líčení a kultivaci těla věnovali lidé nesmírnou péči i ve starověkém Řecku. Jako voňavky se dovážely rostlinné esence z Fénicie, ale byly drahé a kupovali je jen ti nejbohatší. Většina Řeků používala raději kosmetiku domácí. O vonných olejích vypráví již Homér v Iliadě. I když Řekové bojovali pod hradbami Tróje, nezapomínali na péči o tělo. Už v 7. stol. př. n. l. se Athény staly centrem výroby a prodeje nejrůznějších parfémů. Na agoře stály stovky krámků s vonnými látkami. Výroba parfémů se považovala za umění, stejně jako výroba šperků či soch. Z Athén známe jméno vůbec prvního doloženého výrobce parfémů Megalla.

Veškeré kosmetické prostředky používali jak muži, tak i ženy. Vonné oleje však nesloužily jen k péči o tělo (před koupelí či po ní a také po sportovním cvičení), ale také ke skutečnému zkrášlení. Výběr parfému a jeho vhodné použití bylo povýšeno na umění. Řekové v průběhu roku parfémy dokonce měnili podle období a také podle aktuální módy. Aromatickou vodou dokonce omývali i nábytek, aby vonělo jejich obydlí. Spotřeba vonných esencí byla ve velkých řeckých městech časem tak obrovská, že městské rady přikročily k omezování používání parfémů, aby se nevyčerpaly domácí zásoby vhodných rostlin a zůstal dostatek pro chrámové kultovní účely. O mimořádné oblibě parfémů svědčí fakt, že se již ve 4. století př. n. l. začaly na městských akropolích stavět jednoduché automaty, z nichž po vhození drachmy vyteklo malé množství vody s vonnou esencí.

Starořecké ženy si rády líčily obličej, někdy poměrně křiklavě. Podle egyptského vzoru si černily obočí a řasy. Kromě toho si červenými rostlinnými barvivy potíraly rty a křídou a bělobou si bělily tváře a pleť. Protože ideálem krásy bylo hladké pružné tělo bez ochlupení, používaly také speciální depilační pastu (psílothron) na odstraňování chloupků.

Staří Římané nebyli zpočátku tak marniví. Tradiční římské mravy zakazovaly vše, co podporovalo změkčilost, považovanou ze stejně odsouzeníhodnou jako zbabělost a slabost. Proto původně Římané odmítali parfémy. Už v 1. století př. n. l. se však líčení a parfémování stalo nezbytnou součástí každodenní péče o těla žen i mužů. Římané se učili od porobených národů rychle.

Ze starověkého Říma je doložena široká škála kosmetických prostředků. Kromě vonných olejů a mastí se užívaly rostlinné voňavky (z růže, máty, lilií a fialek). K nejznámějším parfémům starověkého Říma patřilo Rhodium (z růží), Metopium (z hořkých mandlí) a drahá a luxusní voňavka Nardium (směs dvaceti sedmi substancí).

Důležité místo v ženské kosmetice hrál pudr. Římanky používaly stejně jako ve starém Řecku pinzetu (vosella) na odstraňování chloupků z těla a znaly depilační pastu (psilotrum). Běžné byly rovněž pleťové masky. Nejčastěji se užívaly kašovité obklady z těsta nebo speciální náplasti.

Způsob líčení byl podobný jako v Řecku. Na tváře a rty se nanášelo červené líčidlo (fucus, purpuriscum či rubrica), ale používalo se i bílé (creta). K podmalování očí sloužilo sinavé líčidlo (cerussa). Obočí i řasy se černily pomocí zvláštní tuše (fuligo). Rozmařilé Římanky prý dokázaly v době císařství utratit za líčidla a parfémy celé jmění. Ty, kterým se peněz nedostávalo, si proto přivydělávaly v nevěstincích (a to i vdané ženy z vysoce postavených rodin).

Již v 1. století př. n. l. se ve starověkém Římě objevila nařízení omezující spotřebu parfémů. Obliba voňavek vzrostla do té míry, že se v prvních stoletích císařství ve vilách boháčů parfémovalo téměř vše. V té době bylo zvykem, že se parfémovali i otroci, pokud měli předstoupit před svého pána a někteří senátoři si parfémovali nosítka, než se nechali odnést do senátu. Starověký Řím se oddával ušlechtilým vůním tak dlouho, až ho rozvrátili Germáni, kteří sice netušili, co je parfém, ale v boji byli silnější.

FOTO: archiv autora