Středověká prostituce v českých zemích

Zprávy z českých zemí jsou pro období středověku skromné, ale i tak víme, že někteří preláti provozovali nevěstince, zvláště ve 14. století. Jedním z nich byl známý prostopášník v kutně Ludvík Kojata, který přímo ve svém domě proti novoměstské škole u svatého Apolináře nabízel až osm nevěstek. Jeden z farářů kostela u svatého Jiljí měl nevěstinec pod Vyšehradem a o dalších se zmiňuje vizitace pražského arcibiskupství, stejně jako prameny z doby vlády Václava IV.

V rámci spravedlnosti je však třeba dodat, že tučné příjmy z prostituce plynuly i do městských pokladnic. V roce 1353 vydala rada města Brna zvláštní řád pro nevěstince na svém území. Za provozování nevěstinců a prostituci se odváděly poplatky, které lze najít pečlivě zapsané v knihách městských příjmů i v následujících desetiletích.

Staročeské právo zakazovalo ubližovat nevěstkám a případné potrestání jejich hříchů mělo být šalamounsky ponecháno na vyšší moci boží. Nevěstky musely na veřejnosti chodit ve žlutých šlojířích, aby se odlišily od počestných měšťanek (podobná ustanovení o závazných oděvních doplňcích prostitutek platila ve většině velkých evropských měst). Víme také, že směly během Vánoc chodit po domech koledovat (stejně jako jiní městští služebníci). V roce 1390 však rada Starého Města pražského nevěstkám koledu zakázala a vyslala dva biřice ke svým sousedům na Nové Město pražské se žádostí, aby se zachovali stejně (zda poslechli, netušíme).

Kromě oficiálního práva existovaly ve světě prostituce i vnitřní nepsané zvyklosti, které nemají daleko k metodám moderních pasáků. Nevěstince obvykle řídila a většinou i vlastnila žena, která odváděla poplatky ze živnosti do městské pokladnice. Nevěstky si různým způsobem zavazovala, aby její podnik neopustily. Často půjčovala nevěstkám peníze na lichvářský úrok, který nemohly splatit. V takovém případě se pak musely zadlužené nevěstky zavázat své paní, že ji neopustí. Pokud by slib porušily, hrozily jim přísné tresty, dokonce i ztráta hrdla. Protože majitelky nevěstinců vždy dokázaly získat přízeň úředníků pomocí úplatků či poskytováním služeb svého podniku zdarma, stáli zástupci radnice téměř vždy na jejich straně. V roce 1398 na Novém Městě pražském popravili nevěstku jménem Dorota, která měla dluhy a pokusila se z hampejzu uprchnout.

Nevěstky v Praze se většinou nabízely také v hostincích a lázních, ale bylo je možno navštívit i v hampejzech. Pokud bychom přišli do Prahy na konci 14. století, mohli bychom si vybrat hned dvě předměstské čtvrti, pokud by nám ovšem nevadilo, že to byla místa té nejhorší pověsti a kromě prostitutek zde sídlila městská spodina a také kat se svými pacholky. Tím jedním byly rozlehlý dvorec s řadou malých domků na staroměstském předměstí, označovaný jako Benátky, druhým čtvrť nazývaná Krakov u hradeb Nového Města pražského.

Staropražské nevěstince bychom ale marně hledali pod označením bordel (označení vycházející z italštiny bylo ve středověku běžné v Itálii, Francii i Anglii, ale k nám proniklo mnohem později). V předhusitské Praze se užívaly názvy hampejz, dům kurevný či stydká chalupa. Nevěstkám se běžně říkalo kurvy, ale také hanlivými přezdívkami – báryně, harapanny, helmrechntice, láryně, mandeleny, prázdné ženky aj. Jan Hus je ve svém listu radě královského města Plzně z roku 1411 nazýval „kněžské ženy“. V něm radí svým stoupencům, aby je vypudili z města i se svými kuplíři (tím zřejmě mínil nemravné preláty).

Těžké časy přinesla husitská revoluce nejen církvi, ale také nevěstkám. Pověstný nevěstinec Benátky zrušil kazatel Jan Milíč z Kroměříže a na jeho místě dal vybudovat útulek pro napravené poběhlice. To, že se jeho záměr zdařil, považoval letopisec za zázrak. Proti nevěstkám brojili všichni kališničtí kazatelé. Jako jeden ze smrtelných hříchů požadovaly vymýcení prostituce Čtyři artikuly pražské. Ještě roku 1435 podmiňovaly pražské obce přijetí císaře Zikmunda za českého krále slibem, že nedopustí návrat nevěstek do města.

Zápas o legalizaci prostituce trval i ve druhé polovině 15. století. Pro myšlení středověku je charakteristické, že se na stranu českých nevěstek postavila církev. Roku 1462 vytýkal kališníkům papež Pius II. (který jako kardinál Piccolomini české země navštívil a velice dobře je znal), že se snaží prostituci potlačovat. Hlavním argumentem mu bylo tvrzení, že ji římská církev považuje za menší zlo, neboť již svatý Augustin řekl: „Odejmi nevěstky a naplníš všecko cizoložstvem“. Jeden z rádců husitského krále Jiřího z Poděbrad žádal, aby „podle starých práv nevěstkám opět svobodu propustil“.

O tom, že se v renesanci řemeslu nevěstek v českých zemích dařil,o svědčí řada zpráv. Již koncem 15. století si povzdechl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, že „téměř všichni současníci vyhledávají nevěstky“. V roce 1531 zaslal vyslanec mantovského vévody svému pánovi zprávu, že v Praze je „síla kuběn náramná“.

Prostituce byla rozšířená i v dalších velkých královských městech, zvláště takových, která stála poblíž důležitých zemských stezek a také v hornických městech, kde žily početné skupiny nádeníků, často svobodných lidí s relativně slušnými příjmy. Přesto se její rozsah nedal zdaleka srovnat s pražskými poměry. Také svoboda nevěstek bývala na venkově více omezována. Nevěstky obvykle žily jen na předměstí nebo se ukrývaly za službu v šenku. Činnost veřejných hampjezů bývala povolena jen výjimečně. Čas od času městské rady s ohledem na veřejné mínění nevěstky dokonce trestaly. Tak bylo ve druhé polovině 16. století postupně vymrskáno z Kutné Hory více než pětadvacet prostitutek. Časem se však do města zase vrátily.

Postavení nevěstek sice bylo nejisté, ale v některých městech se jim mohlo dařit poměrně slušně. V roce 1506 dorazilo do Jindřichova Hradce několik nevěstek, aby byly k dispozici skupině Italů, kteří zde pracovali na přestavbě zámku, ale také místním mužům. Městská rada souhlasila, aby zde „pěkné ženy“ působily pod podmínkou, že budou platit daně. Nevěstky berní povinnosti plnily a v knize městských počtů se objevují zápisy o slušných platbách, které odváděly.

V Praze existovalo několik kategorií nevěstek.  Nejchudšími byly ty, které získávaly zákazníky na ulicích, ale protože neměly vlastní obydlí, vodily si je nejčastěji za hradby na vltavské nábřeží, kde se s nimi ukrývaly mezi haldami dřeva, které sem dopravovali voraři. Proto se jim posměšně říkalo „haldecké“. O něco výše stály „věnečnice“, nevěstky, které provozovaly podomní prostituci. Chodily za zákazníky do jejich domů pod záminkou, že nabízejí na prodej pečivo nebo květinové věnečky. Další skupinou byly ty, které sloužily v malých domcích, někdy sdružených kolem jednoho dvora. Urážkou mezi počestnými měšťankami v té době bylo osočení: „Tys horší nežli ta z domku“. Prostitucí se přes opakované zákazy městské rady živily také sklepnice a šenkýřky.

Nejlepší nevěstince, často velice dobře zařízené a nabízející služby nejhezčích nevěstek, byly jen pro zámožné měšťany, královské úředníky a šlechtice. V době renesance stály v Celetné ulici a na Františku, ale nejvyhlášenější bývaly tradičně za městskými hradbami pod vyšehradskou skálou v Podskalí.

FOTO: wikipedie