Prostituce v antice

Starořecké ženy bývaly vychovány především k poslušnosti vůči manželovi a k životu zasvěcenému péči o rodinu. Kromě nich ovšem existovala i vrstva nevěstek. Výstižně charakterizoval starořeckou společnost Demosthenes, který napsal, že „muži mají hetéry pro radost, prosté nevěstky pro potěšení těla a manželky, aby zajistily řádný chod domácnosti“. Z dikce jiných pramenů se zdá, že nijak nepřeháněl.

Řecká společnost si zakládala na tom, že se odlišuje od barbarů (kam počítala vlastně všechny ostatní národy, především nepřátelské Peršany). Proto existovaly pro prostituce jasné předpisy a jejím smyslem bylo kultivované uspokojování mužské tělesné touhy. V řeckých městech působily nejen zástupy obyčejných prostitutek, ale také tanečnice, hudebnice a akrobatky, které rovněž provozovaly prostituci. Špičkou mezi nimi byly vzdělané hetéry. Mívaly hluboké znalosti literatury, filozofie, rétoriky a umění. Být dobrou hetérou znamenalo dlouhou přípravu. Existovalo dokonce cosi, co bychom mohli nazvat „školou sexu“. Demosthenes popisuje příběh ženy jménem Nikareta, která na trzích otroků kupovala mladé dívky, které vyškolila a prodala za dvojnásobnou cenu.
Ve společnosti požívaly vzdělané hetéry neobyčejné vážnosti a bývaly vyhledávanými společnicemi vzdělanějších a zámožných Řeků. Dochovalo se Demosthenovo vyprávění ze 4. století př. n. l., když chtěl navštívit proslulou hetéru z Korintu Lais. Řekla si mnohem vyšší cenu, než předpokládal, a proto se ohradil: „Nejsem ochoten zaplatit cenu tak vysokou za něco, čím může utrpět má pověst.“ Lais se prý pousmála a odpověděla: „A já nejsem ochotna prodat se levněji. Neboť v takovém případě by utrpěla má pověst“.
Bez nadsázky lze říci, že sebevědomé starořecké hetéry byly prvními emancipovanými ženami lidských dějin. To potvrzuje i pozdější římská zábavná literatury. Snad nejznámějším dílem tohoto žánru jsou Hovory hétér z 2. stol. n. l., jejichž autorem byl „Voltaire starověku“ Lukiános. Známým literárním dílem jsou i fiktivní Listy hetér.
Starověké Řecko bylo první civilizací starověku, která podřídila prostituci státní kontrole a vytvořila mechanizmus, aby z ní plynuly příjmy do obecní pokladnice. Známým athénským státníkem 6. století př. n. l. byl Solón, o němž učednice politologie hovoří jako o „otci západní demokracie“. Když stanul v čele athénské obce, byla pokladnice prázdná a město hrozivě zadlužené. Díky reformám se mu podařilo postupně veřejné dluhy splatit. Jedním z opatření byla i reforma prostituce, proto je Solón také označován za „otce pornografického průmyslu“.

Zbavil výkon prostituce dosavadního spojení s rituály v chrámu a přeměnil ji v ryze světskou zábavu. Nechal vystavět komplex budov, později označovaných „porneia“ (odtud pornografie), tedy „dům, do něhož vstupuje člověk nahý“. Nakoupil otrokyně, zralé ženy a sotva odrostlé dívky, ty sem umístil a všechny nechal vyškolit. Protože každá reforma vyžadovala souhlas obce (tedy všech plnoprávných mužů ve městě), stanovil nesmírně nízké vstupné, aby získal jejich podporu.  Následovalo jednomyslné přijetí.
Podobná byla i situace ve starověkém Římě. Podle jedné z římských verzí legendy o založení věčného města vychovala dvojčata Romula a Rema vlčice. Našel je pastýř a odnesl domů své ženě Larentii, která si vydělávala prostitucí.  Protože dokázala uspokojit mnoho milenců, přezdívali ji ostatní pastýři jako vlčici (což je ironická reminiscence na původní legendu o zvířeti vlčici, s níž se Romulus a Rémus zobrazovali). Podle vlčice se ve starověkém Římě nazývaly nevěstince lupanar (lupus znamená latinsky vlk).
Výmluvná je i odpověď mistra rétoriky Cicera ve starořímském senátu (dnes bychom řekli, že šlo o odpověď na interpelaci): „Kdo požaduje po mladém muži, aby neměl vztah s prostitutkou, nejenže je zatvrzelý a nechápe svobodu naší doby, ale nezná ani zvyky a způsoby našich předků. Bylo to snad někdy jiné? Koho za to kdy haněli? Kdy to bylo zakázáno? Prostituce byla vždy zákonným privilegiem.“ Za svůj projev sklidil bouřlivý potlesk senátorů (lze předpokládat, že i od opozice).
Sex mohli mít Římané s každým, kdo ho přitahoval a byl svolný se milovat. Je známo, že nezávazné sexuální vztahy považovali Římané za společensky přijatelnější než zamilovanost, neboť byla iracionální a pro společnost nebezpečná. V tom, že je tento názor správný, utvrzovali občany básníci a umělci. Starořímská literatura je plná děl, která líčí milostné vzplanutí umělců k ženám (často vzdělaným nevěstkám) a nešťastný konec podobné lásky. Pragmatickému římskému občanovi lépe vyhovovala tělesnost oproštěná citů.
Známé rčení „chléb a hry“ neznamenal jen zábavy gladiátorů v cirku, ale také dostatek sexu jako prostředek proti nudě a formu přijatelné politické korupce. Zdarma poskytovaly sex ženy (a také mladí muži) v rámci provozu zařízení, hrazených z městských prostředků nebo z prostředků některého zámožného Římana, který si chtěl naklonit občany. Sex zdarma bylo možno získat v lázních, někdy také v cirku.
V otevřených kolonádách pod cirkem existovaly malé stánky nazývané fornices. Šlo o jakési „sexuální budky“, podobné zařízením v dnešních uličkách lásky, kde je do ulice otevřená místnost, v níž prostitutka láká zákazníky. V Římě také existovala otevřená prostranství (nazývaná stabula), jež si bylo možno pronajmout i s dívkami a pořádat zde orgie. Služby nabízela i síť prostitutek na objednávku, jakýchsi antických „callgirls“. Soustřeďovaly se kolem ulice Via Sacra. Šlo obvykle o elegantní ženy, většinou polonahé, zahalené jen průhlednými bleděmodrými závoji. Seděly v nosítkách a oplzlými gesty a pokřikem lákaly zákazníky. Pokud si některou muž vybral, nechal ji donést v nosítkách do svého domu, nebo si domluvil schůzku na jiném místě.
Do lepších nevěstinců chodívaly pracovat i vdané a urozené Římanky, mnohé jen pro zábavu, jiné proto, aby si vydělaly peníze. Je znám případ vdané patricijky, která si takto přivydělávala na módní šaty a líčidla, protože její manžel byl lakomý. Dělala to řadu let, až si ji jednou v nevěstinci koupil právě její manžel. Údajně se prý zaradoval, když zjistil, co jeho žena dělá, protože jí mohl od té chvíle dávat peněz ještě méně, když se o sebe uměla tak dobře postarat.

Komentáře   

0 #2 Kitty 2014-03-24 02:13

Adina Mandlová v baretu toka, ale nevím, jestli je z roku 1934

http://blog.salonmody.cz/wp-content/uploads/2013/11/clanek3.png

Citovat

0 #1 Kitty 2014-03-24 02:07

Jej, kloboučnice Oulíková existovala??? To mi připomíná: Inspektor Trachta: "Tak mi, Oulíku, popiš, jaké máš pocity?"
Kloboučník Oulík: "Pocity? No teď mám, pane inspektore, pocit, že mi teče do bot."

Citovat

Obnovit seznam komentářů
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.

Přidat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinné)

Webová stránka

Zasílat oznámení o nových komentářích

Obnovit

Odeslat

Zrušit

JComments