Prostituce a křesťanství

Roku 313 n. l. přijal císař Konstantin křesťanství, od něhož si sliboval posílit upadající římskou říši. Jako křesťanský vládce se věnoval rovněž úpravě prostituce. Velice by se však mýlil ten, kdo by se domníval, že se pokusil prostituci omezit. I když se to může zdát paradoxní, křesťanství prostituci potřebovalo. To platilo nejen na sklonku římské říše, ale i později. Ve středověku církev prostituci sice s opovržením pranýřovala, ale současně ji svým způsobem chránila, neboť z ní měla tučné příjmy.

První křesťanský císař Konstantin vydal zákony, chránící živnost prostitutek a také prostitutů. Jestliže by se nějaký občan dopustil vůči nevěstce násilí, mohl být potrestán stejně, jako kdyby se dopustil násilí na počestné ženě.

Po pádu římské říše žila antická tradice bez podstatného přerušení ve východních zemích, ovládaných Východořímskou říší, později označovanou jako Byzanc. Významným a vlivným císařem byl Justinián, který vládl počátkem 6. století. Jedním z prvých jeho vladařských činů bylo zrušení dávného římského zákona, který zakazoval senátorům oženit se s nevěstkou nebo herečkou, neboť smyslem křesťanství bylo odpouštět hříšnicím, které litovaly svých skutků. Sám se záhy oženil s Theodorou, původně prý herečkou, proslavenou uměleckým ztvárněním eroticky vypjatých rolí, podle kronikáře Prokopia však spíše obyčejnou prostitukou. Theodora byla charismatická žena a svému manželovi významně pomáhala s vládou v obrovské říši, které se nejen zmítala vnitřními rozbroji, ale musel se také bránit útokům vnějších nepřátel.

Theodora nezapomněla ani jako císařovna na své družky a stala se první sociální reformátorkou v dějinách. Zasazovala se o zlepšení života všech žen, počestných i těch prodejných. Prosadila zákaz zaměstnávat děti v nevěstincích a pečovala o chudé dívky, stejně jako o starší prostitutky. Založila ústav organizovaný na způsob kláštera, kam se mohly přestárlé kněžky lásky uchýlit. V dalších stoletích zůstala Konstantinopol bohatým, luxusním a rozmařilým dědicem starověkého Říma. Prostituci se zde dařilo výtečně a byzantské nevěstky byly po staletí proslulé svým uměním.

Západní část římské říše takové štěstí jako Byzanc neměla. Zaplavili ji Germáni, kteří zcela rozvrátili dokonale fungující správní i hospodářský systém správy. Vznikala izolovaná germánská království, ale většina z nich měla jepičí život. Spolu s mocenským úpadkem šlo ruku v ruce vojenské násilí a chaos. Jedinou silou, která si udržela správní strukturu a současně uchovala zlomky antické vzdělanosti, byla křesťanská církev. Zatímco panovníci válčili o moc, církev si postupně podmaňovala myšlení lidí.

Křesťanská církev hlásala jako hlavní Kristův odkaz odpuštění hříchů. Úhelným pohledem křesťanství na prostituci je interpretace postavy Maří Magdaleny. Na toto téma vyšla v poslední době řada spisů díky módě odstartované románem Šifra mistra Leonarda. Ve stručnosti šlo o vnitřní zápas, který se odehrál v raně křesťanské církvi. Zatímco nejvlivnější apoštolové Pavel i Petr hájili zásadu, že ženy mají na shromáždění věřících mlčet, neboť pouze muži mají právo rozvíjet Kristův odkaz, Maří Magdalena hájila právo žen na nábožensky rovnoprávné postavení (stejné, jaké měly kněžky ve starověku). V evangeliích se Marie z Magdaly líčí jako hříšnice, což se ve středověku interpretovalo jako důkaz, že byla napravenou nevěstkou. Ať už je skutečnost jakákoli, faktem je, že mužský tábor ideologicky zvítězil a od církevního koncilu v Nicei (konaném roku 335) je křesťanství z liturgického hlediska výhradní záležitostí mužů. Pouze kněz má právo obracet se v průběhu mše ke Kristovi a zprostředkovat věřícím (a tedy také ženám) jeho milosrdenství. Bylo to křesťanství, které v evropské kultuře přisoudilo ženám ve společnosti druhořadé postavení, i když ve vnímání prostých lidí to tak nebylo. Ideologií středověku se proto prolínají na jednu stranu nenávistné výpady žlučovitých prelátů vůči ženám, které jsou nositelky hříchu, a na druhé straně lidová úcta k Panně Marii (ve 13. století ji církev dokonce chtěla zakázat).

Smilstvo (tedy nemanželský sex) pranýřovala církev ostře po celý středověk, ale o prostituci většinou cudně mlčela. Důvod celkem výstižně postihl ve 13. století vynikající učenec a otec scholastiky Tomáš Akvinský (po smrti kanonizovaný za světce), který napsal: ,,S prostitucí ve městech je to stejné jako s toaletami v palácích. Jsou nepříjemné, ale jestliže je člověk odstraní, rozšíří se zápach a hniloba.“ Stejnou ideu opakuje i dekret benátské Velké rady v roce 1358, v němž se tvrdí, že prostituce je pro řádný chod světa nezbytná.

Tento pragmatický pohled vycházel z dobové reality a přesně odpovídal pokrytectví, zakódovanému v církevním učení. Aby křesťané nehřešili (tedy aby nesmilnili s počestnými ženami nebo aby se neukájeli sami či dokonce s jinými muži), museli dostat možnost vybít své sexuální potřeby jinak a legitimně. Prostituce měla sloužit především těm mužům, kteří nebyli ženatí. Jejich počet byl ve středověku neobyčejně vysoký. Oženit se nemohli nemajetní mužové (podruzi, čeledíni, dělníci, bezzemci, kejklíři) a často ani druhorození synové z rodin jinak majetných, neboť manželství mohl uzavřít jen ten, kdo se mohl prokazatelně o rodinu ekonomicky postarat. Řadě dalších to výslovně zakazovalo dobové právo – tovaryšům, městským služebníkům, některým řemeslníkům, studentům univerzit a samozřejmě i jejich mistrům, světským služebníkům klášterů a chrámů, klerikům a prelátům (i ti zpočátku patřili k zákazníkům nevěstinců, což církev tolerovala zvláště po vyhlášení celibátu), někdy také žoldnéřům, písařům apod. Ve městě Florencii se dokonce pokusili využít nevěstinců k tomu, aby donutili stárnoucí zámožné a svobodné mladíky oženit se (už tehdy býval problém se „singles“). V roce 1403 vyšlo nařízení, že do nevěstinců ve městě smějí chodit muži starší třiceti let jen tehdy, pokud jsou ženatí.