Hudební režie – profese mezi uměním, technikou a obchodem III.

Zpracování snímku, postprodukce. Za těch pětatřicet let, co mám potěšení pracovat v nahrávacích studiích, se vlastně moje činnost v podstatě téměř nezměnila. Sedím stále se svou partiturou, mám před sebou svůj blok, vedu svůj protokol přesně stejným způsobem, ale svět kolem, to co se kolem mne děje, se několikrát změnilo naprosto zásadním způsobem.

Začal jsem v profesi pracovat v sedmdesátých letech v Supraphonu díky dr. Herzogovi a Ing. Michalovi Kulhanovi, kteří mne tam tehdy jakožto mladého ze škol vyšlého člověka pozvali. Moje jméno tenkrát s sebou neslo politickou persekuci, nebylo to nijak zcela jednoduché. Byla to doba, kdy se většina snímků točila stereofonně, střih nůžkami. Krátce nato začala kvadrofonie, poté přišlo digitální nahrávání zpočátku na videokazety a poté další fáze až ke dnešnímu počítačovému záznamu, kde počet stop je možno navolit podle složení a podle potřeb nahrávky.

Technická stránka věci se proměnila několikrát naprosto zásadně. Vývoj, který se za uplynulých 35 let stal, klade ohromně vysoké nároky i na intelektuální kapacitu těch mých dvou kolegů, to znamená zvukového režiséra a technika. Musejí neustále kromě vlastní studiové práce, která sama o sobě je velmi časově i fyzicky náročná, navíc sledovat rychlý technický vývoj, aby se udrželi v rychlém tempu tohoto rozvoje.

Stále se rozvíjející technická stránka se také zpětně obráží v práci hudebního režiséra. Na té nejzákladnější podstatě se nezmění samozřejmě nic, tj. koordinační funkce a výběr snímků a jejich optimálních úseků, jejich kombinací, to samozřejmě zůstává.

Co se zásadně mění, to je otázka střihu. Jak a kde střihnout, to se za tu dobu změnilo ohromně. Pokud se dnes jde do archivu a digitalizují se třeba nahrávky Ančerlovy, Talichovy a podobně, je z pásků dobře vidět, jak se vlastně tehdy stříhalo. Používaly se velmi rozsáhlé, několikaminutové záběry. V padesátých letech se vlastně lepilo tak, že se přesunuly filmovým způsobem přes sebe konce pásku, které se prolepily. Před magnetofonovým záznamem byl záznam řezán do voskových desek a tehdy vlastně žádné zásahy do hudby nebyly možné, kdy se rozhodlo, jestli se vezme první, druhá, třetí nebo čtvrtá verze.

Postupem času, jak se technika vyvíjela, bylo samozřejmě možné víc a víc stříhat. A to poté i nejenom ve smyslu sesazování optimálních úseků, ale ve smyslu třeba i upravování jejich dynamických úrovní a dílčí opravy hry. Dnešní rozsáhlá prolínání v detailech, v té době vůbec nebyla možná. Z tohoto hlediska, tj. z hlediska dodatečného zpracování, stejně jako dodatečné míchání jednotlivých orchestrálních skupin, nebo dokonce jednotlivých nástrojů, které mají své mikrofony a které potom v postprodukci je možné individuálně upravovat, to samozřejmě přesahuje možnosti všech těch předchozích etap.

Vzniká však problém. Jde o zdokonalení zvukového snímku, ulehčení a snad zmenšení námahy výkonných umělců nebo o podvod? Tyto možnosti ulehčí práci dokonale připravenému a talentovanému umělci, ale jsou zcela zbytečné jako berle, bez kterých by nahrávka vůbec nevznikla, neboť interpret by skladbu ve skutečnosti přirozeně ani nezahrál. Rozložení sil a koncentrace na menší úseky a v nich možnost úprav či oprav umožní výkonným umělcům hru či zpěv bez stresu z nahodilé, ale při koncertním provedení již neodčinitelné chyby.

Do záběru lépe vyznívajícího hudebního provedení lze s prolnutím vystřihnout detailní opravu z bezchybné, hudebně výrazově opatrné verze. Dílo vyzní daleko lépe a může předčit koncertní provedení. O rozhodování se dělí hudební a zvukový režisér s interprety nahrávky. Dr. Herzog tomu ironicky říkal „Kuhhandl“. Dokonalost počítačových profesionálních střihových zařízení editorů – hardwarů a softwarů a jejich praktické ovládání je v posledních letech na takové úrovni, že střihové úpravy jsou prakticky nepostřehnutelné, je-li dodrženo asi deset subjektivních a objektivních kritérií.

Tyto úpravy vyžadují pochopitelně výcvik a střihovou praxi, dispozice a cvičený sluch operátora i hudebního režiséra. Přitom je třeba pro zjištění kvality provedených záznamů zvýšit hlasitost kontrolního poslechu. Je samozřejmostí označení střihových míst v notovém záznamu včetně doplněných údajů o hlasitosti a jejich eventuálních úpravách podle amplitudových charakteristik na obrazovce editoru. Problematika střihu a střihových úprav by sama o sobě byla vhodným tématem pro samostatnou přednášku.

Vliv technologie záznamu na postup nahrávání

Z fotografií z nahrávání nebo z rozhlasových dob, kdy se vysílalo živě, z dlouhé periody od konce dvacátých do sedmdesátých let (pokud by se hypoteticky jednalo o nahrávání shodné skladby) můžeme vypozorovat, jak se zásadně mění počet hudebníků i jejich rozmístění, a co vlastně tehdejší nahrávací týmy mohly s tím výkonem dělat.

U prvních nahrávek „do trychtýře“ vidíme velmi malé ansámbly seřazené tak, aby byly optimálně proti nahrávacím zvukovodům, postupný nárůst souborů (mikrofony na stojanech) a poté zvětšování počtu mikrofonů, ale stále v mono éře ještě i možnost praktikábly vysouvat nejenom jednotlivce-sólisty, ale i třeba celé orchestrální skupiny výš, posouvat je v rámci orchestru a podobně.

Jakmile vstoupil do hry prostor, v okamžiku zavedení stereofonie, tyto možnosti zmizely. Náhle bylo třeba respektovat prostorové rozložení interpretačního ansámblu, ale i pak lze vidět na dalších snímcích od sedmdesátých let dál vývoj situace v tom smyslu, že mikrofonů přibývalo. V sedmdesátých letech existovala vlna takzvané multimikrofonie, následovala zákonitě reakcí (každé kyvadlo, jak známo, se kývá mezi extrémními polohami). Jedna americká firmy z Clevelandu jakýkoliv repertoár nahrávala pouze trojicí mikrofonů, postavenou před souborem. To je ovšem možné pouze v sálech, které jsou pro tuto technologii vhodné. I tak to samozřejmě zase přeneslo zodpovědnost za vyvážení zvuku na dirigenta a orchestr, protože dodatečně na zvukovém režijním zařízení se už vlastně nedalo moc úprav udělat.

Celosvětová praxe používá několika vhodně umístěných mikrofonů několika světových výrobců podle charakteru akustičnosti prostoru nahrávání. Výsledný zvukový obraz je nejčastěji vyvážená mozaiková sestava zvuků nástrojových skupin a detailů sólových hráčů a zpěváků podle druhu žánru hudební skladby. Výsledný hudební snímek odpovídá poslechu dirigenta v koncertní síni nebo v nejlepších místech v jejím středu. Hudební kvalitu vytváří interpreti včele s dirigentem a hudební režisér. Za zvukovou kvalitu odpovídá zvukový režisér – mistr zvuku. Postprodukční úpravy dodávají výslednému snímku na dokonalosti, zejména hudební.

Na dobových fotografiích jsou hudebníci umístěni tak, jak jsou zvyklí hrát podle žánrů skladeb, aby se vzájemně slyšeli. Rozdílné jsou mikrofony, jejich počet a umístění. Nejsložitějším vývojem prošla zvuková technika. Zvukový záznam od řezání mechanického záznamu do voskových kotoučů tloušťky dva až pět centimetrů s galvanoplastikou a lisování šelakových standardních desek až po řezání do kovu, DMM, a lisování vinylových LP desek. Dále magnetofonový záznam analogový jednostopý až čtyřiadvacetistopý. Konečně pak záznam digitální od páskového magnetického záznamu až po dnešní zachycení na pevné disky v počítačích. Obdobně šel také vývoj zvukových režijních zařízení pro směšování – míchání zvukových signálů od jednoho po mnoho mikrofonů s možností dělby do oddělených záznamových stop – tracků s možností kmitočtových a úrovňových úprav. Na některých fotografiích mají hudebníci odposlech sluchátky nebo lokálními reproduktory, jsou-li umístěni tak, že by se špatně slyšeli, či jedná-li se o postupný (playbackový) záznam jednotlivých sólistů či skupin nástrojů.

Obdobným vývoje prošel i mikrofonní park. Od jednoduchých tlakových uhlíkových mikrofonů s velkým zkreslením k dokonalým dynamickým a kondensátorovým mikrofonům s velmi nízkým zkreslením a nízkým vlastním šumem, širokým dynamickým i kmitočtovým rozsahem a speciálními směrovými charakteristikami.

Dokonalá zvuková technika vyžaduje vzdělané členy nahrávacích týmů s širokými praktickými znalostmi a zkušenostmi z tvorby zvukových snímků. Cílem jejich společné práce je zvukový hudební snímek při jehož dokonalé reprodukci v profesionálním poslechovém prostoru máme vjem jako bychom byli v nejlepších místech v hledišti dokonalého koncertního sálu.

Ve sborníku Rozpravy Národního technického muzea v Praze jsme pro vás našli několik zajímavých článků, které postupně budeme zveřejňovat na našich stránkách. Děkujeme Národnímu technickému muzeu v Praze za svolení otisknout tyto odborné příspěvky. Více se o Národním technickém muzeu dozvíte na stránkách www.ntm.cz.

ZDROJ: Rozpravy NTM 212, rok 2010, autor Milan Slavický