Věra Kočvarová a sestry Allanovy

Nikdy by mě nenapadlo, že se setkám s dámou, jejíž hlas jsem jako dítě slýchávala z reproduktoru rádia značky Chorál, či lehoučce praskajících šelakových desek gramofonu. A přece se to stalo a já se sešla s paní Věrou Kočvarovou, zakládající zpěvačkou tria sester Allanových. Toho tria, které bylo legendou zlaté éry hudebního nebe a je stále spojeno se jmény tak populárními, jako byli R. A. Dvorský, Karel Vlach, Jan Werich a dokonce i Karel Hašler. Z tria bylo později kvarteto a za dobu svého působení v letech 1940–49 nahrály dámy více než 100 populárních skladeb.

Ačkoliv bych podle Gutha–Jarkovského neměla, přece jenom musím na začátku prozradit, že paní Věra se narodila v roce 1915 (mj. stejně jako Edith Piaf), a sice 14. července. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit, když jsem ji uviděla ve dveřích jejího bytu. Malá, upravená dáma s připravenou kávou a zákuskem. Počáteční výčitky z nevhodné návštěvy mě hned opustily, protože paní Věra vůbec nebyla unavená stará paní, ale ochotná a vtipná dáma. Uprostřed hromady fotografií jsme probraly hudbu, módu a zážitky z doby její největší slávy. Ale pozor, žádná nostalgie vyššího věku se nekonala, bylo to prostě jen pohodové odpoledne u šálku kávy. Mých otázek bylo spousta, odpovědi by vystačily na celou knihu.

Určitě se vás každý ptá, jak vzniklo vokální trio a ještě k tomu v době války?

Ptali se na to skoro všichni, to máte pravdu. Odpověď je velice jednoduchá. S Jiřinou Salačovou a její přítelkyní Radkou Hlavsovou jsme se znaly od dětství, milovaly vážnou hudbu, chodily do Kühnova dětského sboru a zpívaly oratoria. Jiřina byla praktické děvče a usoudila, že musíme začít s jinou hudbou, takovou, která nás bude živit. Jiřina byla účetní, já vyučenou drogistkou a vůbec jsme neměly chuť se tím ani jedna v životě zabývat. Došly jsme k názoru, že by nás mohla uživit populární hudba a jazz. Dostaly jsme se do kabaretu Červená sedma, několik skladeb jsme nazpívaly Karlu Hašlerovi a ten nám dal jméno Pražská děvčátka. V Červené sedmě zaslechl nové trio Karel Vlach, který tehdy působil se svým amatérským tanečním orchestrem v sále Jednoty úředníků na Vinohradech. A protože pro nahrávku Koncert nemluvňat potřeboval k sólistovi Arnoštu Kavkovi dívčí vokální skupinu, vybral si nás ke spolupráci. Byly jsme trio, až později se k nám přidala Máša Horová a Božena Portová vystřídala Radku.

To je právě to, na co jsem se vás chtěla zeptat. Kde se vzaly Sestry Allanovy?

Skladbu jsme spolu nahrály, byla úspěšná a Arnošt vymyslel naše definitivní jméno podle jejího autora Allana, což byl pseudonym Alfonse Langra. Tak se stalo, že tou naší začátečnickou osudovou skladbou byla píseň s přímo padnoucím názvem „Koncert nemluvňat“.

A co další skladby?

Těch bylo víc než sto, které jsme natočily většinou s orchestry K. Vlacha nebo R. A. Dvorského a jeho Melody Boys. Patřily mezi ně: Tiše padá sníh, Neodcházej, Dárek na památku, Byla jedna holčička, Klobouk ve křoví, Kulhavá kobyla, Modrý pavilon, La Paloma, O Španělsku si zpívám, Růžová krinolína atd. Také jsme pár skladeb natočily u firmy Esta nebo Telefunken. S Karlem Vlachem jsme vystupovaly v kavárnách, nejčastěji v populárním Lloydu, v domě nynějšího divadla Broadway. Orchestr R. A. Dvorského byl známý i ve světě. Zpívaly jsme s ním v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a jiných zemích. Jen angažmá v Berlíně jsme odmítly. Raději jsme se drkotaly po válečných silnicích a ve vlacích v Čechách a na Moravě. Ale úspěch vystoupení byl pro nás vždy dalším hnacím motorem.

Jak jste se dostaly od orchestru Karla Vlacha k R. A. Dvorskému?

R. A. Dvorský uslyšel nahrávku Koncertu nemluvňat, k němuž měl nakladatelská práva, a pozval nás na koncertní zájezd. S pořadem „Melodie světa“ jsme začínali v Kolíně, pokračovali jsme v několika českých městech a končili v pražské Lucerně. Daly jsme si záležet a připravily si nové tituly – Broučku můj a Vyznání lásky na motivy F. Chopina.

Proč si myslíte, že byly vaše písničky tak populární? Nebylo to třeba válečnou dobou?

Ta k tomu asi také přispěla, ale určitě to bylo hlavně tím, že písničky byly plné lásky a dívčích snů, kvalita písní, sladěnost našich hlasů a v neposlední řadě i doprovázející orchestry plné skvělých muzikantů. Nesmím zapomenout na vynikající zpěváky např. Arnošta Kavku či Rudolfa Cortése. Pikantní je, že s námi v Lucerně v roce 1942 zpíval i Karel Vlach. Od roku 1945 jsme už byly definitivně kvarteto, protože se k nám přidala Božena Portová. Naše hlasy můžete slyšet ve filmech pro pamětníky nebo ještě i v písni Waldemara Matušky „Buď při mně, lásko sladká“. K naší oblíbenosti určitě přispívalo i to, že nám hlasy pěkně ladily, protože jsme byly od pana Kühna perfektně připravené.

Nesmím se zapomenout zeptat na módu. Měly jste vždy pěkné stejné šaty. V jakém salonu jste je dávaly šít?

Ale kdepak salon! Šaty nám šila sestra našeho pianisty, za vystoupení byly stovkové odměny a na nic nebylo. Trochu „šminek“, žádný dekolt a přece to fungovalo. Inu mládí! Šatům jsme občas dávaly jména, například černé s širokou tylovou sukní byly pro nás „můry“.

Jaký byl pozdější osud Sester Allanových?

Zpívaly jsme 8 let v divadle v Karlíně, 3 roky v Osvobozeném divadle a jako Allanovy sestry jsme se potom včlenily do Pánkova sboru. Božena zůstala v Karlíně, Máša šla zpět do kanceláře, Jiřina se věnovala úspěšně sólovému zpěvu velice dlouho, dokonce získala i Bratislavskou lyru, já skončila rokem 1972. Byla to doba, na kterou se nezapomíná. Spolupráce s Janem Werichem v Osvobozeném divadle byla nepopsatelná.

Trochu si neumím představit, jak se k vaší práci stavěla rodina?

Na tom nebylo nic záhadného, žila jsem celý život hudbou. Manžel měl pro mne pochopení, a protože jsme děti neměli, dalo se vše skloubit poměrně jednoduše.

Moc vám děkuji za připomenutí krásného období, milá paní Kočvarová, přeji ještě dlouho pevné zdraví a lásku vašich blízkých!

FOTO: Vlaďka Dobiášová