Trochu techniky: Jak se synchronisuje film

Bylo již mnohokrát psáno o tom, co to stojí námahy a práce, připravit film k předvádění. Když jsem si to všechno přečetla, vešla jsem jako úplný laik do ateliéru a požádala šéfa kopírny, aby mi to ještě jednou názorně vysvětlil. Jelikož tedy můj článek nepochází od odborníka, nebude přetížen čísly a problémy, které by ostatně čtenáře filmového časopisu ani mnoho nezajímaly.

Začalo to pozváním k synchronisaci nového filmu. Režisér stál v synchronisačním ateliéru a rozmlouval se skladatelem a dirigentem. Před nimi seděl velký orchestr a v pozadí místnosti velká projekční stěna, na níž měl být promítán film. Byla jsem odkázána na malou přilehlou místnost, z níž vedlo velké okno do synchronisačního sálu. Oknem jsem viděla vše. Na projekční stěně se odehrávala právě scéna z filmu. Orchestr hrál melodii a skladatel náhle utekl od dirigentského pultu a zmizel za klavírem, aby hrál jeden ze svých typických popěvků. Na plátně pila milenecká dvojice víno a ťukli si sklenicemi. Mikrofon, visící nad orchestrem, sbíral zvuk a přiváděl jej kabelem do malé místnosti, kde byl přijímán šedou kovovou skříní. Slyšet byl pomocí amplionu. Ve skříni seděl muž a reguloval sílu zvuku. Dirigent vešel a ptal se: „Jaké byly trubky a housle!“ – „Dobré,“ zněla odpověď.

Pak se šlo po schodech do předváděcí místnosti, kde právě s velkým hlukem pouštěli nějaký ozvučený film. Několik kroků napravo nacházel se přístroj tonmixerů, kde se dávala dohromady hudba se zpěvem a různými jinými zvuky, všecko na jeden zvukový pás.

Zvuk není zaznamenán hned vedle obrázku, jak by mnohý myslel, nýbrž o devatenáct obrázků později. Abych to řekla jasněji: Když herec otevře ústa, aby řekl á, toto á je zvukově zaznamenáno o devatenáct obrázků dále. To proto, že světelná buňka, tak zvaná fotocella, leží v projekčním přístroji o něco níže, než okénko, jímž se prosvěcuje film. Kdyby byl zvuk nafotografován hned vedle příslušného obrázku, otvíral by herec ústa naprázdno a zvuk by se dostavil teprve později. Myslím, že to říkám dost jasně. Světlo zastává u zvukového filmu tutéž úlohu, jako jehla na gramofonové desce.

Všecko, co ve filmu slyšíme, řeč, smích, hudbu, pláč, každý šramot je zaznamenán na úzkém proužku vedle filmu, ale o devatenáct dílků později, než jeho příslušný obrázek. Viděla jsem takový zvukový pás v místnosti, až po strop naplněné bílými plechovými krabicemi, se zvukovým předváděcím stolem uprostřed. Takovému pokoji se říká střižna. Když se díváte pozorně na zvukový pás, vidíte, že jsou na něm silnější a slabší čárky podle toho. Když na čárky padá paprsek lampy a pod filmem je zvuková buňka, vychází z buňky zesílen zvuk, slovo nebo hudba, podle toho, co tam bylo nahráno. Široké linky dávají silný zvuk, úzké slabý. Mistr zvukař mi to vysvětloval takto: „Tady se stříhá negativní film. Při každém filmu je použito 20.000 až 22.000 m filmového materiálu, z něhož se vystříhají nejlepší snímky, asi tak 2500 m obrazu i zvuku. Ostatní se nechá, ale stejně to musí být zaznamenáno v kartotéce. Každý snímek má jinou světelnost, což se musí při kopírování regulovat. Ve vedlejší místnosti se film čistí. Běží mezi sametovými polštáři, napuštěnými zvláštním roztokem.

Očištěný film přichází do kopírny. Na zvláštním přístroji jsou do cizojazyčných filmů kopírovány titulky. Kopírování děje se pomocí zrcadla na positivní film. Pak se dává dohromady obraz a zvukový pás. Pak se s tím jde do vyvolávací síně, zase několik schodů nahoru. Tam je temná komora se dvěma zastíněnými zelenými lampami. Ve velkých, dlouhých nádržkách chová se vývojka, jejíž teplota musí být stále udržována na osmnácti stupních. Film probíhá po cívkách vývojkou a malým otvorem dostává se do vedlejší místnosti, které říkají sušárna. Tam se suší při teplotě 40 stupňů a pak je hotov.“

Zdroj: Kinorevue čís. 35, ročník V, vyšlo 19. dubna 1939

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.