Historický žánr v podruží rétoriky 50. let 20. století

V Československém filmovém průmyslu byl v první polovině 20. století historický film minoritním žánrem, přičemž s nástupem synchronního zvuku produkce těchto filmů ještě o něco klesla. Pro ujasnění, které filmy vznikaly přibližně do roku 1945, lze kategorizovat snímky do třech koncepcí. Koncepce autentizace, jež je příkladná svou snahou o věrné a původní (autentické) zpracování prostředí, zápletek či historické události; to se děje např. ve filmech Otakara Vávry Rozina sebranec z roku 1945 nebo Cech panen kutnohorských z roku 1938.

Dále romantizující koncepce, v níž je historická zápletka a i samotné prostředí romantizováno; tím je typický např. film Karla Degla a Antonína Novotného z roku 1919 Stavitel chrámu nebo snímek Noc na Karlštejně též z roku 1919 režiséra Olafa Larus-Racka. A nakonec koncepce aktualizace, jež se snaží o jakousi ideologickou aktualizaci historických témat; to je příznačné pro například pro film Jana Palouše z roku 1918 České nebe či Utrpením ke slávě (1919) Richarda Barnalda.

Jestliže před únorem 1948 byl historický žánr ve filmu v porovnání s ostatní žánrovou tvorbou v minimálním zastoupení, lze tvrdit, že po únoru 1948 došlo víceméně k naprostému obratu. Totiž podle sovětského vzoru byl v rámci komunistických požadavků ustaven oficiální výklad dějin, a to se samozřejmě promítlo do žánru historického filmu. Dějinná fakta se tedy upravovala ke zvýraznění myšlenky, že minulost nabízí výrazně mnoho příkladů vhodného socialistického chování. Masarykovská myšlenka historické kontinuity se na přelomu 40. a 50. let 20. století transformuje do zcela nové podoby. Jinými slovy, komunistická strana si ji přivlastnila, aby zdůvodnila a z historického pohledu ospravedlnila svůj nárok na moc. To mělo za následek, že hlavní úlohu v dějinném výkladu hraje politický zájem a autorská výpověď se stává sekundární.

Těžištěm poúnorové filmové produkce měla být samozřejmě současná tematika a historický film měl tvořit pouze jakýsi doplněk. Ovšem principy plynoucí z tvůrčí metody socialistického realismu, kdy umění mělo být ideové, stranické, lidové a tendenční, činily z uměleckého zpracování současné tematiky téměř neřešitelný problém. To bylo důvodem, proč se historické náměty a adaptace klasických děl literatury staly pro filmaře jakousi únikovou cestou.

Zdeněk Nejedlý, v letech 1948-1953 ministr školství, prohlásil, že komunisté jsou dědicové nejpokrokovějších tradic národa. V návaznosti na toto prohlášení tvrdil, že nástup komunistů k moci je završení odvěkého úsilí českého národa o sociálně spravedlivou společnost. Proto byly v minulosti vyhledávány události, které by tomuto tvrzení odpovídaly, aby mohla být ukázána kontinuita mezi přítomností a minulostí. Ideovým základem poúnorového historického filmu se tak stala husitská tradice a národní obrození.

V listopadu 1948 byla samotným Klementem Gottwaldem vyhlášena tzv. jiráskovská akce. Tato kampaň, jíž inicioval ministr Nejedlý, měla za cíl propagaci a masové rozšíření díla spisovatele Aloise Jiráska. Jeho knihy byly vydávány ve velkém nákladu, vznikl Jiráskův fond, kam lidé přispívali různými finančními obnosy, česká divadla hrála přednostně Jiráskovy divadelní inscenace, probíhaly četné přednášky, na nichž přispívající zajišťovali svými proslovy správnou interpretaci Jiráskova díla, a samozřejmě se realizovalo hned několik filmů. V roce 1950 natočil Karel Steklý Temno, Martin Frič film Psohlavci v roce 1955 a o rok později Miloš Makovec snímek Ztracenci. V letech 1954 až 1956 vznikla husitská trilogie – Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956) – pod režisérkou taktovkou Otakara Vávry. Ačkoliv podle Jiráskovy předlohy vznikl pouze poslední film trilogie (předlohou prvnímu filmu byly romány Miloše V. Kratochvíla Mistr Jan a Pochodeň, druhý film adaptací literárního díla vůbec nebyl), vznikala celá trilogie v úzké souvislosti s Jiráskovým dílem a byla nedílnou součástí jiráskovské akce. A také vznikl životopisný film Mladá léta v roce 1952, který režíroval Václav Krška a nebyl o nikom jiném než o samotném Aloisi Jiráskovi.

Tematicky se historický film různil. Jedním z témat byly dějiny dělnického hnutí, v nichž dělníci bojují za lepší pracovní a životní podmínky, jsou odhodláni k velkým revolucím a nebojí se stát proti nesocialistické společnosti. Takový byl například snímek Vladimíra Vlčka Rudá záře nad Kladnem podle stejnojmenného románu Antonína Zápotockého. Ovšem již v roce 1947, tedy ještě před mocenským převratem, natočil v intencích této tematiky Karel Steklý film Siréna a o několik let později Anna proletářka. Jiří Weiss natočil v roce 1950 Vstanou noví bojovníci, téhož roku Václav Kubásek Zvony z rákosu nebo Jiří Sequens vytvořil v roce 1953 snímek Olověný chléb.

Častěji zpracovávané než dějiny dělnického hnutí byly biografické látky. Životopisné snímky přinášejí silně idealizované portréty velikánů české kultury. Výběr těch kterých osobností ovlivňoval již zmiňovaný Zdeněk Nejedlý, který selektované postavy českých dějin pokládal za vzorové. Mezi nimi byly malíři, například film o Mikoláši Alšovi Mikoláš Aleš (1951) režiséra Václava Kršky. Dále hudební skladatelé, v roce 1955 natočil taktéž Václav Krška snímek o Bedřichu Smetanovi Z mého života. A samozřejmě také spisovatelé, kupříkladu již zmiňovaný film o Aloisi Jiráskovi.

Zfilmována byla celá řada životních osudů. Například opět Krškův snímek o hodinářském mistru Josefu Božkovi Posel úsvitu z roku 1950. Velké dobrodružství Miloše Makovce z roku 1952 vypráví o známém lékaři, sběrateli a cestovateli Emilu Holubovi. Martin Frič se ve filmu Tajemství krve, natočeném a uvedeném v roce 1953, soustředil na postavu lékaře a objevitele krevních skupin doktora Jana Janského. Anebo Čeněk Duba natočil v roce 1956 Synové hor, film údajně natočen podle skutečných událostí ze života běžkaře Bohumila Hanče.

Poúnorový historismus se neomezoval pouze na adorování příkladných osobností a bouřící se a stávkující dělníky. Během 50. let vznikaly další historické filmy, které se nedají přímo zaškatulkovat do jedné ze dvou uvedených kategorií. Už v roce 1948 vzniká film Miroslava Cikána O ševci Matoušovi, jehož příběh začíná vzpourami v roce 1848, ty však nejsou ústředním motivem ve filmu. Naopak v o rok později natočeném filmu Revoluční rok 1848 Václava Kršky tomu tak je – revoluce, jak samotný název napovídá, není pouze historickým pozadím, ale jako mezník doby vystupuje do popředí. Do historického žánru je třeba zařadit všem jistě dobře známou dvoudílnou historickou komedii Martina Friče Císařův pekař – Pekařův císař. V podobných žánrových konvencích, tedy historických a komediálních, je do stejnojmenného filmu Alfréda Radoka adaptována kniha Adolfa Branalda Dědeček automobil. Nebo například Slovák Paľo Bielik natočil v roce 1957 historický film z prostředí první světové války Štyridsaťštyri.

Povaha historického žánru se poté v nastupujících 60. letech značně změnila, což nezapříčinila pouze česká nová vlna, jež je známá tím, že historickou tematiku prakticky ignorovala, ale také určité mimoumělecké příčiny. Na přelomu 50. a 60. let počet filmů s historickou a historizující látkou rapidně klesá a tím se završuje období připomínání oficiální historie a socialisticky vhodných dějin.

FOTO: archiv FEX