Brom v ateliéru: „Život je krásný"

Jako by chtěl smazati pesimistický závěr svého „Tuláka Macouna“, vyrobil Ladislav Brom ve své vlastní režii jako svůj nový film bezstarostnou a hravou komedii „Život je krásný“, jejíhož autora Pavla Škampu bychom patrně marně hledali ve všech adresářích; mnohem úspěšněji by se patrně s tímto pseudonymem vypořádal dovedný luštitel rebusů, který by v něm jistě nalezl iniciálky jmen několika známých filmových pracovníků. „Macoun“ vylíčil příběh řádného muže a poctivého řemeslníka, kterého nouze přivedla na cestu zločinu a vyloučila tím z lidského společenství, do něhož se už nesměl vrátit.

Byl to tragický osud, jenž dohnal dělníka z lásky k ženě, které bylo podstoupiti těžkou operaci, na niž nebylo peněz, k zločinu a jenž mu určil opuštěnou smrt starého tuláka bez smíření. Jako by to bylo nutno napraviti, zaujal se tentokrát Brom komedií, dýchající svěžím optimismem a učící diváky, že nikdy není tak zle na světě, aby nemohlo být lépe, aťsi třebas člověk píská kudlu v podkrovním ateliéru a má dluhů, kam se jen podívá, a zdá se mu, že nemá žádných vyhlídek do budoucnosti a že už nikdy nenajde toho, koho má rád. „Život je krásný“, to je motto tohoto optimistického filmu, které se vrací jako refrén znova a znova.

Prozatím je film ovšem ještě jen v ateliéru a musíme podniknout dlouhou cestu přes Smíchov a Radlice, než se ocitneme na širokém dvoře ateliérů Foja. A ve velkém studiu je nutno prodrati se lianami kabelů, lesem reflektorů a houštinami dekorací, než staneme na ozářeném prostranství, na kterém se právě natáčí.

Přes rameno script-girl, sl. Ženíškové, čteme v tlusté knize filmového scénáře scénu, která se právě natáčí. Je to výjev z předsíně bytu spisovatele Herolda. Na lavici sedí zamyšlený elegantní muž, v kterém poznáváme Jiřího Steimara z Národního divadla. Hraje ve filmu nakladatele Hartla, který se uchází u spisovatele Herolda (je to nová úloha Oldřicha Nového) o jeho nový román. Zatím co osvětlovací mistr již dává poslední příkazy ohledně osvětlení scény, absolvuje režisér Brom poslední zkoušky s herci. Na jeho povel otevírají se postranní dveře a do ozářené scény vstupuje jimi jeden z nejsympatičtějších charakterních komiků našeho divadla a filmu, znamenitý Václav Trégl. Po delší přestávce vrací se tento vynikající herec opět na filmové plátno úlohou dobráckého domácího, který nepřestává soptit na své neplatící bohémské nájemníky, přitom to však se svým věčným hubováním nemyslí vůbec zle.

Zastavuje se v předsíni u Steimara a ptá se ho: „Nejste taky majitel domu? Poradil bych vám, abyste tam nemusil chodit… Skvělá myšlenka. Domácí, který odpouští dlužný nájem, se stane nesmrtelným …“
„Vy chcete být nesmrtelný?“
Na to se domácí pán vítězně zatváří: „Já už jsem…“ a důstojně odchází, zatím co sluha, představovaný Zacpalem z Nového divadla, vpouští Steimara dále.

Režisér Brom sleduje napjatě scé nu a chvílemi opravuje detaily v hereckém výrazu herců. Ale vidíte na něm, že je spokojen a dává povel k natočení scény. Předtím se již dohodl se svým vynikajícím kameramanem Ferdinandem Pečenkou o stanovišti kamery a o záběru fotografickém. Poněvadž zatím nařídil již osvětlovací šéf Krampera světla, může se jeti naostro. Poznáte v Bromovi režiséra-herce v tom, jak pozoruje scénu: to není chladný pohled filmového technika, ale účastné sledování výjevu hercem, který sám dobře zná zákony hereckého tvoření a jako by si v mysli text současně říkal s hercem na scéně. (To jest ostatně starým zvykem herců: Pozorovali jsme často v zákulisích divadel i v ateliérech, že si herci, pozorující scénu, říkávají v duchu nebo nevědomky šeptem text s sebou.)

Režisér nechá natočiti scénku po druhé a po třetí, až je vypracována do úplné čistoty. Při posledním opakování září již jeho obličej naprostou spokojeností. Přineseme někdy článek o tom, jak se režiséři tváří při pozorování svých filmů. Zatím, co Otakara Vávru neopouští klid a naprostá jistota, je Martin Frič neustále úsměvný a vlídný. Vladimír Slavínský se dává strhnouti dějem a hereckým výkonem tak, jako nejprostší divák, který vidí film po prvé, a vybuchuje i v malé ateliérové promítačce co chvíli v hlasitý smích. Jan Sviták díval se na svého „Podskaláka“ s nervosním napětím a nezasmál se ani tehdy, když všichni diváci propukali v smích. Také Bromovi jiskří zaujatě již nyní oko v ateliéru a spokojenost z něho vyzařuje a přenáší se na celé okolí.

Režisér Brom má ostatně důvody ke spokojenosti již se zřetelem k hereckému obsazení, které svému filmu dal, neboť obsadil všechny role umělci, na které se může rozhodně spolehnout. Hlavní mužská úloha spisovatele Herolda dává po dlouhé době opět Oldřichu Novému herecké možnosti. Jeho přítele Bedřicha, herce bez zaměstnání, hraje Bedřich Veverka. Jak jsme již uvedli, vrací se tu opět k filmu znamenitý Václav Trégl v roli domácího, Ladislav Pešek tu má  velkou a zábavnou roli popleteného sochaře hlavní dívčí roli hraje Lída Baarová, která tu bude moci své herecké schopnosti v úloze prosté sochařky, dostávající se do netušených situací, projeviti mnohem spíše, než v  efektivních statických postavách. Porce životního optimismu, to je tento nový český film.

Pozn. red.: Text je doslovným přepisem originálu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

ZDROJ: Kinorevue čís. 11, ročník VII, vydáno 30. října 1940