Martin Frič o Psohlavcích

Když jsem se chystal k natáčení „Psohlavců“, octl jsem se nad hotovým již scénářem v situaci, která mě trochu překvapila. Ačkoli by se snad zdálo, že právě „Psohlavci“, jedna z nejpopulárnějších Jiráskových knih, nemohou způsobit při filmové realisaci režisérovi žádných zvláštních rozpaků, přiznám se, že právě tato veliká popularita románové předlohy mě postavila před nesmírně odpovědný úkol: jak se vyrovnat na plátně, kde Jiráskovy postavy budou skutečně žít a mít své lidské podoby, s představou čtenáře?

Vždyť „Psohlavci“, to není jenom historie jakési dávné selské rebelie, „Psohlavci“ jsou i legenda o statečném Kozinovi, a historická skutečnost i lidová pohádka tvoří jednolitý celek zvláštní tragické i optimistické atmosféry. Uskutečnit tuto náladu ve filmu, najít ono ladění, v němž splývá historická pravda s lidovou poesií, to byl úkol, jeden z nejobtížnějších, s jakým jsem se setkal za třicet pět let své režisérské praxe. O tom, jak a zda jsem je zvládl, přísluší soud našim divákům.

Snad bude našeho diváka zajímat i to, jak jsme se při natáčení „Psohlavců“ vyrovnávali s některými nenadálými pracovními a technickými problémy. Tak například: nebylo nijak snadné najít „Kozinovu lípu“, která – jak jinak nelze – musí být ve filmu poražena. Ale většina našich staletých stromů je právem chráněna jako národní majetek. Hledal jsem tedy takovou nějakou vydoutnalou a k zániku tak jako tak odsouzenou lípu po celých Čechách a Moravě, dokonce letadlem – zcela bezvýsledně. A když už se zdálo, že ji nenajdeme, tu ji konečně moji spolupracovníci objevili. Stála na mezi v polích u Panenských Břežan a bylo ji vidět docela dobře pouhým okem z okna mé barrandovské pracovny.

Podobný problém vyvstal před zvukovým mistrem Josefem Zorou, jehož úkolem bylo vzbudit dojem mnohonásobné šumavské ozvěny ve scéně, kde hora hoře podává volání chodských stráží: „Kozinu zabíli…“ Již se chtěl uchýlit se zvukovou aparaturou do soboteckého zámku Humprechtu, proslulého svou dvaadvacetivteřinovou ozvěnou, když objevil náhodou v barrandovské vodárně vlastnosti vysoko převyšující akustickou znamenitost Humprechtu. Jak neobvykle silná byla síla ozvěny vodárenského bunkru, o tom svědčí skutečnost, že i tragického praskotu skácené lípy bylo docíleno zlomením dvou tenkých dřívek.

Nejraději však osobně vzpomínám na scénu se spící Hanálkou. Dvě plné hodiny trvalo, než se mamince podařilo uspat holčičku znervosnělou nezvyklým pro ni ruchem pracoviště, podivným prostředím, cizími lidmi a silnými světly. Čas plynul a zdálo se, že nebude lze natočit ani metr filmu. Konečně po dvou hodinách holčička usnula, a tu se stalo něco, nač budu vždycky vzpomínat s velkým dojetím. Všichni členové mého štábu, dělníci, osvětlovači, technici, herci, prostě vše živé na scéně se od toho okamžiku pohybovalo bez jakéhokoli předchozího pokynu nebo výzvy po špičkách, bez hlesu a s prstem na ústech, všechny pracovní pokyny pro přípravu natáčení byly dávány pouhými posunky, němými signály a znameními. V hrobovém tichu byla připravena scéna a tak se šťastně podařilo natočit kratičký obraz spící Hanálky. Byl to, myslím, docela hezký důkaz nejen o tom, že lidé mají rádi děti, ale i o tom, že pracovní morálka a kázeň daleko spíš než z vnější autority a daleko víc než z rozumu vyplývá prostě z toho, že lidé mají své povolání rádi.

{youtube}RFfIJaw6R7k{/youtube}

Koupit DVD si můžete ZDE.

ZDROJ: NFA (ev. č. 85034)

Pozn. red.: Texty jsou doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.