Saša Rašilov

Vlastním jménem Wenzel Rasch von Hessen (Václav Rasch z Hessenu) se narodil 6. září 1891 v Praze jako syn správce šlechtického kasina v Celetné ulici. Po brzké otcově smrti žil s matkou na proletářském Žižkově a po tamních hospodách, kde vystupoval na stoličce, aby na něho bylo vidět, si vydělával své první honoráře za kabaretní kuplety. Vyučil se typografem (1909), ale jeho snem se stalo jeviště.

V letech 1916-21 vystupoval v pražských kabaretech Červená sedma, Rokoko, Bum nebo Revoluční scéna, kde se uplatňoval jako svérázný komik se smyslem pro aktuálnost a jiskřící nápady. A právě v kabaretu ho pro divadlo objevil Jiří Steimar a režisér K. H. Hilar, který jej v roce 1921 angažoval pro činohru Národního divadla. Ojedinělý vstup na naši první scénu z kabaretního jeviště si musel těžce probojovávat.

Brzy se však vypracoval mezi přední představitele komických a charakterních postav, především lidových, při jejichž ztvárnění uplatňoval svůj v podstatě realistický herecký projev. V Národním divadle, kde potom působil až do své smrti, spolupracoval především s režiséry K. H. Hilarem, Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem a vytvořil zde řadu nezapomenutelných rolí. O jeho herecké práci i soukromém životě kolovaly desítky příběhů a anekdot.

Film, se kterým spolupracoval už od jeho němých počátků, zaznamenal jeho herectví v mnoha podobách, i když samozřejmě ne právě v těch nejcharakterističtějších. Už v roce 1913, ještě jako kabaretiér, vystupoval v dnes už bohužel nedochovaném středometrážním snímku Život šel kolem a v němé éře si potom ještě zahrál ve veselohře Únos bankéře Fuxe a ve filmové podobě Štolbovy komedie Mořská panna.

Příležitost rozvinout své herectví mu ale poskytl až zvukový film, do jehož éry vstoupil v roce 1931 dvěma mimořádně náročnými rolemi – jako Jaroslav Hašek v Innemannově sentimentálním životopisném příběhu Poslední bohém a především jako hlavní představitel Fričovy adaptace Dobrého vojáka Švejka, rolí, která znamenala nesporné obohacení našich filmových dějin. Po čtyřleté pauze si zahrál v Krňanského Bezdětné a v dalších letech potom vystupoval pravidelně v řadě filmů, ve kterých většinou vytvářel komické role (Mravnost nade vše, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Andula vyhrála, Přijdu hned) a kde i malým rolím dokázal vtisknout neopakovatelnou osobitost.

Do svých adaptací literárních předloh Zikmunda Wintera Rozina sebranec a Nezbedný bakalář, uvedených do kin po válce, si jej vybral režisér Otakar Vávra. V historických kostýmech si později zahrál i v Krškových filmech Revoluční rok 1848, Mikoláš Aleš, Posel úsvitu a Mladá léta. V roce 1949 ztělesnil na filmovém plátně úřednického bručouna v Machově veselohře Rodinné trampoty oficiála Tříšky a za tuto roli byl vyznamenán národní cenou (1950). Podobného ražení byla i role hostinského Tatrmuže v Grussově adaptaci Poláčkova románu Hostinec „U kamenného stolu“ nebo – v odlišném pojetí – lakomý kupec v Radokově Divotvorném klobouku podle V. K. Klicpery. Z vážných dramatických rolí si připomeňme tu poslední, bezohledného kavárníka v Hubáčkově Kavárně na hlavní třídě (1953), ale především nezapomenutelnou kreaci Žida Mošelese v Radokově Daleké cestě (1949).

Výrazně se také uplatňoval v rozhlase. V roce 1951 mu byl propůjčen titul laureát státní ceny a o dva roky později titul zasloužilý umělec. Zemřel 4. května 1955 v Praze. V roce 1958 natočil Bohumil Brejcha středometrážní střihový dokument Saša Rašilov, který provázel hudební doprovod z Rašilovovy proslulé sbírky hracích strojků.

FOTO: archiv FEX

DO OBCHODU - KOUPIT DVD