Nalezeno v archivech
Hodinka u Zity Kabátové
Cesta nás vede malostranskou Karmelitskou ulicí s domy Morzinů, Nosticů, Valdštejnů či Lobkoviců k někdejšímu paláci pánů Vrtbovských, doslova ve stínu úchvatného Dienzenhoferova svatého Mikuláše s mitisovou bání, kde nás čeká čajový stolek hostitelky milé a pozorné, jakou je všech vás dobrá známá Zita Kabátová. Roku 1575 na prahu vinic postavili a Pánu bohu zasvětili dům, jehož nádvorní portál později ozdobil sám geniální Matyáš Braun. Ano, právě v tomto zvláštním prostředí, objímajícím tichostí a pozdvihujícím monumentalitou, vítá své hosty ona zlatovlasá mladá dáma českých filmů z posledních tří let, Zita Kabátová, herečka usmířených, laskavých a šlechetných žen a někdy malých intrikánek.
Martin Frič: Čtyřicet let poctivé a plodné práce
Režiséra Martina Friče, tvůrce řady pozoruhodných filmů, naši diváci dobře znají. I návštěvníci kin, kteří se nestarají o jména těch, kdož pro ně vytvářejí filmy, docela určitě znají jeho díla. Myslím, že u nás není člověk, který by z nich nejednou čerpal posilu, radost a optimismus.
Náš filmový portrét: Eman Fiala
Ve svých filmových portrétech přinášeli jsme dosud životní příběhy našich nejoblíbenějších ženských i mužských hvězd, našich „starů“, kteří se uplatnili v předních úlohách naší mladé filmové výroby a dosáhli již pozoruhodnějších úspěchů. Musíme však také přehlížeti ve svém výběru k širokému kruhu filmových pracovníků, kteří již dlouhá léta konají českému filmu nezištné služby, aniž měli štěstí obdržeti úlohy, ve kterých by se mohli plně uplatniti, kteří v episodních a méně významných úlohách učinili již kus platné práce a postavili se s velikou obětavostí do služeb nejmladšího umění: oněch malých herců, komponistů, výtvarníků a technických pracovníků, jichž jména nejsou na plakátech tištěna velikým a tučným písmem, kteří se však přesto zasloužili o úspěch filmu často více, než jeho protagonisté. Najdeme v jejich řadách mnoho talentu a mnoho opravdového úsilí, umělecké pokory a oddanosti filmové práci.
Český filmový western
Diváci, kteří se vypravili v roce 1958 do kina na české filmy, se mohli už celkem dobře pobavit. Navzdory desátému výročí Vítězného února, na který upomínal pouze film Otakara Vávry Občan Brych, existovala ucházející nabídka veseloher, dokonce i veselých, bez přídavné ideologie: Co řekne žena, Hlavní výhra, Hry a sny, Kasaři, Mezi nebem a zemí, Páté kolo u vozu. Do distribuce se dostala i opravdová díla: Dnes naposled, Touha a Vynález zkázy. Mezi nedostatkové zboží však stále patřily dobrodružné filmy. Po dlouhém období, kdy jediným napětím v našich filmech bylo, o kolik procent navíc překročí úderníci v továrnách a na družstevních lánech plán výroby, se filmaři odnaučili opravdu napínavé filmy točit.
Kariéra Lízy Irovské: Příběh Zdenky Sulanové
Zdenka Hrušková chodila do třetího ročníku dramatické školy při státní konservatoři hudby v Praze. Dovedeme si představit, jak asi žila: každého dne o osmé vcházela do velké budovy v poslední části Trojanovy ulice, v rukou dějiny literatury, učebnici francouzštiny a spoustu poznámkových sešitů, do kterých si zapisují konservatoristé přednášky svých učitelů. Navštěvovala hodiny deklamace a mimiky, studia úloh a teorie výslovnosti, nauku správné češtiny a rozboru dramat literatury české i světové, kostýmnictví a nauky o masce a dějinách divadla a herectví.
Smrt v sedle
Dlouhé fronty před pokladnou pražského kina „Světozor“, i na několik dní dopředu vyprodaná představení jsou – myslím – dost výmluvné pro to, že to „Smrt v sedle“ vyhrála u diváků, a zvlášť u mladých, na celé čáře.
Kreslený humor Františka Škody
Malé ohlédnutí po uplynulém filmovém roce jsme udělali i při přípravě tohoto posledního čísla KINA. Procházejíce celý letošní ročník jsme s neuspokojením zjistili, jak málo místa bylo dáno humoru ve filmu. A co je horšího: jak málo příležitostí nám k tomu i dal nejen letošní program našich kin, ale i celosvětová filmová produkce. Dobrá veselohra, která má vtip i ducha, je dnes opravdu vážným problémem a vzácným kořením.
Jak vzniká film?
Pro diváka i pro tisíce těch, jejichž jediným snem je, aby se dostali k filmu, má tato otázka nesmírně přitažlivé kouzlo, poněvadž je okénkem do onoho tajemného, nezasvěcencům tak přísně uzavíraného světa, ve kterém se rodí moderní nesmrtelnost. Ale za tímto okénkem není doopravdy nic nadpřirozeného a romantického, nýbrž všední – a někdy hodně vyčerpávající práce. Než film vznikne doopravdy, t. j. než se může z půjčovny do kina expedovat osm plechových nebo papírových krabic s kotouči celuloidového pásu, musí už být hotov v hlavách těch, kteří jej budou tvořit.
900.110 hlasů pro Charlieho
„Zvláště mě v tomto ohledu přitahují Rusové. Vím, že je ze všeho nejméně u mne láká veselost. A to je proto, že se v Evropě na mne hledí jako na umělce skutečného života. V Německu ještě na mně pozorují hluboký intelekt. V Anglii mají na mně ze všeho nejraději clowniádu.“ Charles S. Chaplin
Stereofonie a stereoskopický film
Umělecké využití stereofonie: Včera se naši otcové nesmírně bavili, když pán od cestovního biografu výstižně doplňoval obraz na plátnech kin mlasknutím polibku nebo políčku, dramatickým výstřelem ze špuntovky nebo velebným zvoněním zvonů imitovaným kusem kolejnice, což mohlo právě tak dobře značit bušení perlíku Lešetínského kováře, a to vše navíc doprovázel chrčivý gramofon předehrou k „Orfeu v podsvětí“ či Ketélbeyovým „Na perském trhu“.