Jak vzniká film?

Pro diváka i pro tisíce těch, jejichž jediným snem je, aby se dostali k filmu, má tato otázka nesmírně přitažlivé kouzlo, poněvadž je okénkem do onoho tajemného, nezasvěcencům tak přísně uzavíraného světa, ve kterém se rodí moderní nesmrtelnost. Ale za tímto okénkem není doopravdy nic nadpřirozeného a romantického, nýbrž všední – a někdy hodně vyčerpávající práce. Než film vznikne doopravdy, t. j. než se může z půjčovny do kina expedovat osm plechových nebo papírových krabic s kotouči celuloidového pásu, musí už být hotov v hlavách těch, kteří jej budou tvořit.

Myšlenka, dějový námět se zpracovává na scénář. Dvě hodiny vzrušení nebo smíchu se promění na sta očíslovaných scén a záběrů, rozepisovaných do dvou rubrik: obraz a zvuk. V prvé se popisuje, co se ve scéně děje – a zároveň se poznamenává, má-li být scéna zabírána kamerou jako celek, polocelek, polodetail nebo detail, do druhé se píší všechny zvuky, které k ní patří – tedy hlavně dialogy jednajících osob.

Scénář dostane produkční šéf, architekt, kameraman i herci.

Dnes už nestačí jen krásná, fotogenická tvář k tomu, aby se někdo mohl stát filmovým hercem. Zvukový film vyžaduje i fonogenický, t. j. pro mikrofon vhodný hlas, kterým by uchazeč filmové slávy dovedl také dramaticky vládnout. Po této stránce se herec filmový značně přiblížil svému kolegovi z prken divadelních – a neudiví nás proto, že se na plátnech kin setkáváme nejen v českých, nýbrž i zahraničních filmech s tolika herci,  kteří přišli z divadla.

Dialogy je třeba také již napřed nastudovat – a svědomitý režisér koná proto již před začátkem práce v ateliéru s herci velmi pečlivě zkoušky. Práce ve filmu neklade ovšem tak velkých požadavků na paměť, jako práce na divadle, poněvadž v jedné scéně, t. j. v jednom záběru kamery řeknou herci jen dvě, tři věty, jejichž navazování je pak zachyceno v dalším, samostatně natáčeném záběru.

Velkou obtíží je tu však diskontinuita práce. Na divadle probíhá děj podle svého logického vývoje od prvé scény prvého jednání až k poslední, po níž už definitivně padá opona.

Ve filmu je však třeba z důvodů ekonomie natočit v jedné dekoraci všechny scény, které se v ní během celého filmu odehrávají, takže např. dva herci se tu v krátkých přestávkách po sobě setkávají v nejrůznějších situacích, třeba zdánlivě nelogických nebo protichůdných, poněvadž jejich souvislost je objasněna serií dalších, spojovacích  scén, které však už byly nebo budou natáčeny v jiných dekoracích nebo v exteriéru.

Ale podívejme se již do filmového ateliéru.

Dekorace nás překvapí svou věrností. Nic tu není divadelně kašírovaného. O stěnu pokoje můžete se třeba opřít, aniž by se pohnula, poněvadž není plátěná, nýbrž ze solidní překližky.

Se všech stran praží do ní proudy světla nejrozmanitějších reflektorů, v jejichž výhni se pohybují nalíčení filmoví herci. Na dlouhém rameni nad jejich hlavami visí mikrofon, spojený kabelem s mixerskou kontrolní kabinou. Scéna byla již několikráte přezkoušena, režisér i tónmixer jsou již spokojeni – jen kameraman řídí si teď charakter a intensitu světla.

Konečně i on je s touto přípravnou prací hotov. Pojede se na ostro. Před vlastním natáčením zachytí si operatér asi na půl metru filmu číslo scény, napsané křídou na černé tabulce.

Jakmile dá režisér povel k natáčení, ozve se houkačka, která je signálem k všeobecnému utišení – poněvadž v ateliéru smí se teď ozývat jen ty zvuky, které jsou předepsány scénářem filmu –a před všemi dveřmi do studia se rozžehnou červená světla, varující před vstupem.

V útrobách kamery převinuje již nehlučný motor filmový pás. A teď vstupuje do zorného úhlu objektivu člověk, který zaručeně je zachycen na nejvíce metrech filmu a přece ho obecenstvo nikdy neuvidí, poněvadž jeho snímky vždycky putují do koše: muž s klapačkou.

Jeho funkce je velmi důležitá – třeba snad laikům poněkud tajemná. V rukou drží dvouramennou, černobíle pruhovanou dřevěnou klapačku, srazí její ramena k sobě a zase je otevře, načež pronese číslo scény, která se právě bude natáčet.

Jaký je smysl tohoto hlasitého obřadu? – Abychom to pochopili, musíme si uvědomit, že obraz a zvuk se natáčejí na dvou samostatných filmových pásech. Teprve v laboratoři vyrobí z těchto dvou negativů (obrazu a zvuku) jedinou kombinovanou zvukovou kopii. Aby však bylo lze zachovat synchronismus mezi pohybem a příslušným zvukem, t. j. aby se slova ozývala přesně v souhlase s pohyby úst, je třeba nějak zajistit správné začátky obou těchto pásů. Na negativu obrazu laborant snadno najde políčko, na němž právě obě ramena klapačky na sebe dolehla, kdežto na negativu zvuku se ostré klapnutí projeví jako temný shluk vodorovných linií. Tato místa obou negativů patří tedy k sobě, čímž je zajištěn správný „start“ natáčené scény, a tedy i synchronismus mezi pohybem a příslušným zvukem.

Jen ve výjimečných případech je režisér spokojen již s prvým natáčením. Zpravidla se scéna znovu opakuje, aby se opravila nějaká chyba, kterou při tom objevil. Někdy není spokojen také tónmixer nebo kameraman, jemuž některý představitel v ohni hry vyšel z obrazu.

Dvakrát, třikrát – ale třeba i patnáctkrát se natáčí stejná scéna, zaznívají stejná slova, vidíme stejné pohyby, než se ozve definitivní: „Stop!“, aby se přistoupilo k natáčení scény další. Od rána do večera – často i hluboko do noci, když je třeba, aby byla nějaká dekorace úplně vyřízena a mohla se bourat – se natáčí záběr za záběrem – stavební kameny příštího filmu.

Zatím v laboratoři zpracovali již materiál, natočený minulého dne, režisér si jej předvádí v projekční místnosti, kontroluje postupující práci a dává příkazy k předběžnému, hrubému střihu.

Teprve když je již celý film natočen a laboratorně zpracován, zasedá tvůrce filmu ke zvukovému stolu, aby na něm dokončil montáž a jemný střih. Zvukový stůl je vlastně miniaturní zvukové kino. Buďto v silně zvětšujícím okuláru nebo na malé desce z mléčného skla vidí režisér ožívající obrázek, při čemž z amplionu zaznívají příslušné zvuky.

A zase opravuje, stříhá a zdokonaluje – až je už se svým dílem spokojen. Tím vznikla prvá, zkušební kopie – říká se jí serviska – podle které si pak v laboratoři sestřihnou negativy obrazu i zvuku.

Film je hotov. Kopírky mohou teď kdykoli vyrobit jakýkoli počet kopií filmů, zcela identických s tou, která prošla rukama režisérovýma, vyvolávací automaty promění žlutavou emulsi citlivého filmového pásu na statisíce droboučkých obrázků, vedle nichž je vepsán světlem do úzkého proužku také zvuk, v sušicích skříních, dokonale utěsněných proti prachu – největšímu nepříteli čisté fotografie – se zbaví vypraný film vody, a vychází odtud již připravený nastoupit svou pouť po tisících kin, kde bude poučovat, vzrušovat nebo rozesmívat milionovou armádu svých přátel.

Zdroj: Kinorevue číslo 28, vyšlo 11. března 1936, napsal: Karel Smrž

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.