Stereofonie a stereoskopický film

Umělecké využití stereofonie: Včera se naši otcové nesmírně bavili, když pán od cestovního biografu výstižně doplňoval obraz na plátnech kin mlasknutím polibku nebo políčku, dramatickým výstřelem ze špuntovky nebo velebným zvoněním zvonů imitovaným kusem kolejnice, což mohlo právě tak dobře značit bušení perlíku Lešetínského kováře, a to vše navíc doprovázel chrčivý gramofon předehrou k „Orfeu v podsvětí“ či Ketélbeyovým „Na perském trhu“.

Dnes jsme ochotni klonit se k názoru, že zvukový film, jak jej známe, po stránce zvukové může být stěží dokonalejší; zvykli jsme si.

A vidíte: zítra nám naši technikové předloží film stereofonický, to je „plasticky zvukový“. Už dnes nám předkládají k nezávaznému nahlédnutí malý vzorek na pražské výstavě „50 let kinematografu“.

Nu dobrá, plasticko-zvukový film je tady. Nyní však: co s ním? Myslím, že všichni, jichž se to týká, tedy nejen zvukaři a technikové, ale především tvůrčí filmoví pracovníci budou mít s dostatek látky k přemýšlení. Uvažte jenom několik možností. Dnešní zvukový film nás uvykl naslouchat zvuku – hudbě a mluvě –, který vychází zpředu, z filmového obrazu na plátně. Nyní uslyšíte zvuk nejen zpředu, ale i zleva, zprava, zezadu, a tím prakticky z kteréhokoliv místa v prostoru. Ponecháte-li stranou lehce vypočitatelné efekty, které stereofonickým zařízením vykouzlíme, jako na příklad hukot letadla přímo nad hlavami diváků, překvapivé výstřely ze všech možných stran a tajemné, náhle zaznívající hlasy z pozadí, tedy efekty, které se záhy opotřebují, zbývá nám stále ještě mnoho dalších možností.

Předně je to využití možnosti povšechného technického zdokonalení. Tím rozumíme dosažení dokonalé věrnosti slova plasticky slyšeného. Zvuk orchestru, zvláště symfonického, se stane mnohem dokonalejší, neboť vynikne logické rozdělení nástrojových skupin a zvukový vjem diváka se velmi přiblíží dojmu přímého poslechu orchestru v koncertní síni. A vůbec se můžeme domnívati, že po ryze umělecké stránce vytěží ze stereofonie nejvíce hudba. Naši filmoví komponisté si efekty stereofonie jistě zařadí do svého instrumentačního rejstříku. Vždyť bude možno použíti nejen starého známého triku oddělených dvojsborů, vzdálených trubek nebo nástrojových skupin, ale i celému orchestru bude možno dáti velmi působivě zaznívat „mimo obraz“, tedy zezadu nebo se stran.

Bude-li dále reprodukováno mluvené slovo a hudba odděleně, prospěje se tím požadavkům hudebních estétů, neboť rušivost často disonujícího splývání hudby se slovem tím bude značně zmírněna.

Jak patrno, je tedy stereofonie vděčným polem, dávajícím rozsáhlé pracovní možnosti našim mladým filmovým pracovníkům, kteří nás možná již brzy překvapí výsledky své práce. Slibný začátek, Krejčíkův film o stereofonii, který vyrobila skupina „Krátký film“, zavazuje.

TEXT: J. Kořán

Slovanský vynález: Stereoskopický film

V posledních letech neobyčejně vzrostl zájem o plastický, nebo věděčtěji, stereoskopický film. Už před válkou zaznamenával zahraniční tisk vzrůstající „poptávku“ po stereoskopii a nelze pochybovat, že nastává doba, kdy se stereoskopie, t. j. prostorové vidění obrazů, stane důležitým činitelem ve vývoji lidské kultury.

Jedním z nemnoha vědeckých pracovníků, jehož práce na tomto poli se setkala s úspěchem, je sovětský vynálezce S. Ivanov, kterému se po dlouhém úsilí podařilo to, oč marně usilovali badatelé nesovětští, totiž rozřešit problém plastického filmu bez použití brýlí. V různých zemích bylo sice navrženo mnoho, a někdy i důmyslných řešení, ale ani jedno z nich nezměnilo kinematografii plošnou v prostorovou. Teprve S. Ivanov se tu dobral kladného výsledku a byl za svůj úspěšný vynález vyznamenán Stalinovou cenou. A tak možná, že už v krátké době začnou sovětská kina a po nich kina všech zemí předvádět plastické filmy. Pak budeme s úsměvem vzpomínat na doby,  kdy k nám s projekční plochy promlouvala plošná fotografie.

Po zvuku a barvě je prostorovost další významnou kvalitou filmu, neboť třetí rozměr obohacuje film novými prostředky uměleckého vyjadřování a rozšiřuje jeho tvůrčí možnosti. Dosud se totiž na projekční ploše pohyboval a mluvil nikoli herec, ale jeho živý, avšak plošný obraz. Nyní se lidem, přírodě a předmětům na projekční ploše dostalo Ivanovovým vynálezem viditelné plastičnosti. Mezi jednotlivými objekty je vzduch prostoru, větve stromů se houpají nad prvními řadami diváků, ptáci létají hledištěm, vidíme nekonečný prostor moře. Nestojíme tu před částečným technickým zdokonalením filmu, nýbrž zrodem nového umění, které v sobě syntheticky spojuje bohatou a po věky shromažďovanou zkušenost ostatních umění. Je ovšem pochopitelné, že tím není vývoj stereokinematografie ukončen, nebo řada problémů čeká ještě na své řešení. Na řešení čekají i mnohé tvůrčí problémy. Zejména autoři, pracující na scénářích, se budou muset zamysleti nad dramaturgickým využitím této nové kvality filmu. Režiséři pak budou muset zcela jinak komponovat záběr, jinak propracovávat vázání scén a naučit se správnému uspořádání před promítací plochou i za ní, a nové znalosti si budou muset osvojit také kameramani. Toho všeho bude možno nabýti pouze prací s prostorovým filmem.

První stereoskopický film, nazvaný „Koncert“, byl promítán v kině hlavního města SSSR „Moskva“ právě před pěti lety, dne 4. února 1941. Jakým dojmem tato „stereoskopická premiéra“ zapůsobila, o tom se dočítáme v sovětských novinách. Před vchodem do hlediště byly divákům rozdávány letáky s pokyny, v nichž se doporučovalo zachovávat horizontální polohu očí a dívat se na film z posice, z níž se titulky zdají viset ve vzduchu před projekční plochou a nikoli za ní. Takových poloh bylo pro každé sedadlo tři až sedm.

Poté začalo předvádění, jemuž bylo přisouzeno státi se počátkem hromadného předvádění plastických filmů bez brýlí. Světlo pomalu zhaslo. Zazněla hudba, objevily se první titulky, ale náhle se oddělily od projekční plochy a zůstaly viset ve vzduchu. Za nimi se objevil ohromný mořský prostor, živé plastické vlny a krůpěje stříkající do hlediště…

Součinnost třetího rozměru byla v tu chvíli ohromující. Projekční plocha dočista zmizela a místo ní se rozevřelo okno do světa. Užaslí diváci pozorovali s vzrůstajícím zájmem neobyčejnou podívanou a spontánně tleskali zdařilým záběrům. Ptáci létali hledištěm, ryba doplavala k dvacáté řadě a herečce Věře Dulové házeli kytice z prvních řad. Ukázalo se, že nebylo třeba sedět ztrnule; oči necítily téměř únavy a bylo snadné najíti pravou polohu stereodívání. A znovu zazněl potlesk, tentokrát barevné scéně. Neboť právě ona byla předobrazem kinematografie nedaleké budoucnosti: filmu současně zvukového, barevného i plastického. Sovětští lidé jsou hrdi, že tohoto nejvyššího zdokonalení se dočkal film na jejich, slovanské půdě.

TEXT: Podle knihy V. Šepeljuka „Stereokino“, přeloženo Ing. R. Pilátovou, volně upravil L. Žalman

Zdroj: Kino čís. 5, roč. I, vyšlo 8. února 1946

Poznámka: Oba texty jsou přepisem originálních textů se zachováním původního jazyka a stylistiky.

DODATEK Z REDAKCE

Proč se stereoskopický film ze SSSR ve světě neujal?

Byť tento vynález sovětského výzkumu byl převratný zejména v tom, že divák nemusel používat nezbytně nutné brýle, aby viděl třetí dimenzi, nedošlo k jeho masivnímu rozšíření ani u nás, ani ve světě. Tato technologie vyžadovala strnulou pozici diváka, který se nesměl vychýlit z daného pozorovacího pásma. Dalším faktorem byla technická náročnost a vysoké náklady. Kina by si musela pořídit speciální vybavení, a tak se tato novinka dostala pouze do několika málo kin v zemích Sovětského svazu. Československo se se stereoskopickým filmem seznámilo ve druhé polovině 30. let, a to díky projekci amerického snímku Audioskop. Diváci museli mít na nose brýle se zeleným a červeným filtrem. Audioskop byl tvořen sérií scén, které měly diváka šokovat – házení předmětů nebo stříkání proudu vody směrem k divákovi. Nevýhodou stereoskopických projekcí byla například náročná synchronizace dvou projektorů, o které museli pečovat dva promítači. Diváci si navíc stěžovali na bolest hlavy a unavené oči. Zájem o stereoskopický film opadl už koncem roku 1953. Dnes se znovu objevuje, čas od času si lidé zajdou na 3D film. Technologie určitě pokročila kupředu a zážitky z třetí dimenze jsou v současnosti rozhodně i díky barvám mnohem silnější než u našich dědečků a babiček. A navíc už nevznikají jen krátké snímky, které mají šokovat, nýbrž plnohodnotné celovečerní filmy, jakými jsou například Avatar Jamese Camerona nebo Alenka v říši divů Tima Burtona.