Náš filmový portrét: Eman Fiala

Ve svých filmových portrétech přinášeli jsme dosud životní příběhy našich nejoblíbenějších ženských i mužských hvězd, našich „starů“, kteří se uplatnili v předních úlohách naší mladé filmové výroby a dosáhli již pozoruhodnějších úspěchů. Musíme však také přehlížeti ve svém výběru k širokému kruhu filmových pracovníků, kteří již dlouhá léta konají českému filmu nezištné služby, aniž měli štěstí obdržeti úlohy, ve kterých by se mohli plně uplatniti, kteří v episodních a méně významných úlohách učinili již kus platné práce a postavili se s velikou obětavostí do služeb nejmladšího umění: oněch malých herců, komponistů, výtvarníků a technických pracovníků, jichž jména nejsou na plakátech tištěna velikým a tučným písmem, kteří se však přesto zasloužili o úspěch filmu často více, než jeho protagonisté. Najdeme v jejich řadách mnoho talentu a mnoho opravdového úsilí, umělecké pokory a oddanosti filmové práci.

Eman Fiala jest jedním z těchto pracovníků. Je dítětem známé umělecké rodiny: jeho děd z otcovy strany byl vášnivým hudebníkem a učitelem hudby, jeho otec Karel Fiala známým filmovým hercem, který proslul svými výraznými postavami v dobách začátků české filmové výroby, matka nadanou klavíristkou, která absolvovala s velikým úspěchem mnoho koncertů, zejména i v Rudolfinu. Emanovým starším a nevlastním bratrem je jeden z nejpopulárnějších a nejosobitějších komiků našeho kabaretu a jeviště, František Fiala, proslulý pod svým pseudonymem Ferenc Futurista. Malíř a architekt Ferda Fiala, který navrhoval výpravu k několika českým filmům, a komponista Julius Fiala jsou jeho bratranci. Do tohoto prostředí, provanutého uměním, přibyl v posledním roce minulého století Eman, aby šel ve stopách svých rodičů a příbuzných.

Jeho mládí bylo rovnoměrně rozděleno mezi smíchovskou ulici a hájovnu, na Skalce v brdských lesích u Mníšku, kde žil Emanův děd, bodrý pan Kulhánek. Tato hájovna s dientzenhoferovským klášterem a lesní restaurací, byly nejkrásnější oasou, pohrouženou do hloubi hlubokých lesů. Život tu byl klidný a idylický a plynul v nejužším spojení s přírodou a všemi jejími tvory, s lesní zvěří, která krotce přibíhala až k hájovně, s lesem, kvetoucími poli.

Starý pan Kulhánek měl zde malou zoologickou zahradu, s mnoha druhy ptáků a zvířat. Jezdilo se na ni dívat mnoho hostů z letní restaurace, leckdy i velmi význačných: nejednou stával tu před malými a primitivními klecemi i veliký básník Jaroslav Vrchlický, romanopisec a dramatik F. X. Šalda ještě se svou ženou Růženou Svobodovou, kritický velduch F. X. Šalda, hudební genius Antonín Dvořák, později i populární a přeúspěšný skladatel Rudolf Friml, když se přišli osvěžiti do této klidné lesní idyly.

Emana i jeho sestřičku dostal do své péče jejich starší bratr – Ferenc. Byl o několik let starší než oni a nebyl právě svým opatrovnickým a pedagogickým úkolem nadšen. Byl již dospívajícím chlapcem a měl plnou hlavu svých vlastních plánů a starostí, které mu znemožňovaly věnovati se účinně opatrování svých mladších sourozenců. Aby se pomstil za nežádoucí úkol, provedl jim, co se dalo. Tak je na příklad jednoho dne v Praze místo na dětské představení odvedl do hostince, kde je vydatně hostil. Konec se dá snadno předvídati: dětem bylo špatně a Ferenc dostal výprask. Což mu však nevadilo, aby jim po druhé provedl zas jiný kousek. Byl v této době již spřátelen s Joe Jenčíkem, pozdějším známým tanečníkem a choreografem, a spřádali již spolu první umělecké plány.

Od svých osmi let učil se Eman u své matky hře na klavír a už na měšťance měl vlastní orchestr, složený ze samých spolužáků. V téže třídě se utvořil také divadelní odbor, který vedl Emanův spolužák Roman Tůma, vynikající český divadelní herec a jeden ze sloupů činohry Městského i Národního divadla, který před několika lety tragicky zemřel. Eman studoval se svými malými hudebníky malé i velké skladby a počal v této době již také sám komponovati: ve dnech jeho navštěvování měšťanské školy vzniklo „opus 1“ Emana Fialy, skladba „Nokturno“ pro kvartet. Do této doby spadá také jeho první jevištní vystoupení ve hře „Matka vražednice“. Byla to hrůzostrašná hra, ve které hrál Eman úlohu staré ženy. Víc než divadlo lákala však Emana hudba a odešel proto po vychození poslední třídy měšťanské školy na hudební konservatoř do varhanního a komposičního oddělení. Ferenc byl v této době posluchačem Uměleckoprůmyslové školy, spolu s profesorem Skupou, otcem Hurvínka a Spejbla.

Eman byl ještě na konservatoři, když začal Ferenc se svými prvními „futurismy“. Bylo to u „Halánků“, kde bratří Fialové utvořili svůj první kabaret, ve kterém Eman provozoval své hudební skladby a doprovázel Ference v jeho prvních kabaretních výstupech. Kabaret nabyl brzy dobrého jména a oba bratři byli získáni pro „Rokoko“ na Václavském náměstí, Eman ovšem stále ještě jen jako hudebních a dirigent. V té době došlo k utvoření „Červené sedmy“, našeho dosud nejlepšího kabaretního divadla vůbec. Zde se dostal Eman Fiala po prvé před veřejnost i jako herec, ve standardní masce Honzy Pače. Prodělal pak s „Červenou sedmou“ celou éru její slávy i jejího úpadku, až do jejího zaniknutí. Nemusil se však obávati nezaměstnanosti: hned po konci „Sedmy“ se stal členem „Divadla sedmi komiků“ v Adrii. Patřili k němu Longen, Ferenc Futurista, Vlasta Burian, Xena Longenová, Saša Rašilov, Josef Rovenský a Eman Fiala. Když i toto divadlo přestalo hráti, vznikla Longenova proslulá „Červená sedma“, ve které byl Eman Fiala zaměstnán jako herec i dirigent.

V této poválečné době velké konjunktury divadla, kabarety, různé divadelní, novotářské a revoluční scény vznikaly jako z vody a stejně rychle zanikaly. Eman Fiala plul tímto mladým a dravým proudem, vynořoval se zde a zase tam, pracovník svědomitý, přičinlivý a nadaný. Byly to hezké a pohnuté doby, kterých dnes vzpomínáme se závistí. Tehdy to kvasilo v našem uměleckém životě, malá divadélka poskytovala podněty i největším našim oficiálním scénám. Eman Fiala pracoval většinou se svým starším bratrem Ferencem, když se časem nepohodli, šel dále vlastní cestou, aby se znovu zas vrátil k futuristovi, jehož znal tak dobře, jako nikdo druhý. Jednou se mu dokonce naskytla nabídka do Egypta a Eman se nerozmýšlel ani na chvilku a jel tedy do Egypta, samozřejmě a klidně, jako by to bylo někde za Černošicemi. S tímto svým vystupováním, které mu mělo otevříti cestu do světa, se pak strašlivě zklamal a tak tak, že se dostal zpátky do Čech, v tropické helmě, pyžamovém kabátku a s bílými kalhotami, které tvořily jeho jediný úbor, když byl donucen všechno ostatní prodati, aby si vůbec opatřil prostředky k zakoupení lístku na zpáteční cestu. Čeština, kterou na této truchlivé zpáteční cestě uslyšel z úst dítěte na italské přestupní stanici, byla mu rajskou hudbou, stejně jako i řeč konsulárního úředníka, který mu zjednával možnost návratu do vlasti.

V Praze vrátil se Eman Fiala opět k divadelní působnosti hudebnické a herecké. Působil v „Rokoku“ i na jiných divadelních scénách až do poslední doby, kdy je zaměstnán jako dirigent v divadle Vlasty Buriana.

Ponechám stranou Fialovu působnost dirigentskou a komposiční, kterou si tento skromný a sympatický umělec zjednal dobré jméno svou svěží invencí, originalitou svých hudebních nápadů i svědomitostí svých hudebních úprav. A nevyjmenuji pro nedostatek místa ani jeho bezpočetné jevištní úlohy, ve kterých vždy na sebe upozorňoval Eman Fiala dobrou a vtipnou charakteristikou a snahou o odlišení a samostatné vytváření humoristických postav. Uvedu jen stručně jeho hlavní filmové postavy, které byly doplňkem jeho bohaté jevištní a kabaretní činnosti a které mu zjednaly zástupy přátel i mezi biografickým obecenstvem.

Ve filmu vystoupil Eman Fiala po prvé již v roce 1921 ve filmu „Zelený automobil“, který insenoval Innemann s Kafkou a Vávrou v hlavních úlohách. S týmž režisérem hrál jednu z hlavních úloh ve všech epochách „Venouška a Stázičky“, vyrobených spol. AB. Vytvořil pak mnoho filmových úloh v nejrůznějších filmech, hlavně v Batalionu, němé versi Pátera Vojtěcha, ve které hrál Fiala úlohu pomateného bratra, s Ferencem v Neviňátkách, ještě spolu se svým otcem ve Fričově Chudé holce se Suzanne Marvillovou, v Únosu bankéře Fuchse, Opeřených stínech, a mnoha dalších filmech. Se zvukovým filmem nepoklesl nijak význam tohoto sympatického charakterního herce.

Zdroj: Kinorevue 33, vyšlo 7. dubna 1937, napsal: Josef Hloucha

Poznámka: Text je doslovných přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.