Hodinka u Zity Kabátové

Cesta nás vede malostranskou Karmelitskou ulicí s domy Morzinů, Nosticů, Valdštejnů či Lobkoviců k někdejšímu paláci pánů Vrtbovských, doslova ve stínu úchvatného Dienzenhoferova svatého Mikuláše s mitisovou bání, kde nás čeká čajový stolek hostitelky milé a pozorné, jakou je všech vás dobrá známá Zita Kabátová. Roku 1575 na prahu vinic postavili a Pánu bohu zasvětili dům, jehož nádvorní portál později ozdobil sám geniální Matyáš Braun. Ano, právě v tomto zvláštním prostředí, objímajícím tichostí a pozdvihujícím monumentalitou, vítá své hosty ona zlatovlasá mladá dáma českých filmů z posledních tří let, Zita Kabátová, herečka usmířených, laskavých a šlechetných žen a někdy malých intrikánek.

Sto předpokladů bylo, aby Zita se stala herečkou. A přece ona sama to byla, jež nejméně uvažovala o tomto povolání, které se líbí tisícům hezkých a nebojácných děvčat. Studovala gymnasium a myslela, že se připravuje pro ticho a smutný ruch nemocnic. Toužila být lékařkou. Když však její zdraví se podlomilo tak, že z Prahy musila do klidu venkovského klášterního ústavu, zamilovala si malířství, vyšívání gobelinů, lepty a malování keramiky, z čehož poslední záliba měl už v rodině zavazující tradici. Když přišla do hospodyňského kursu, zapomněla na předešlé a snila o radosti z kupy dětí a manželství v neveliké, hezké domácnosti. A přece již od svého pátého roku patřilo toto prudké a impulsivní děvče jevišti a umění slova. Za několik týdnů bude tomu plných dvacet let, kdy po prvé Zita vystoupila v dětské roli „velkého kusu“ na žižkovském jevišti Želenského, a pak vlastně už nepřestala v recitacích, vystupování, hraní divadla od případu k případu, jak potřeboval strýc, populární nestor českého kabaretu a filmu Šváb Malostranský, otec, spisující zábavné pohádkové hry, malostranští známí, divadelníci z levého pražského břehu.  Tak od drátenického kostýmku kterési vlastenecké hry a přes dovádivé eféby ze svatojánského Shakespeara dorůstala snaživá a pohledná Zita do rolí dívek a pak zase mladých dám z nesčetných konversačních her francouzské značky, hrála vznešené ženy historických věcí, postavičky lidových operetek a milovnice pozoruhodných i nejobehranějších kusů ochotnického repertoáru. To byla herecká škola Zity Kabátové, k níž dlužno přičísti ještě svědomité školení ve hře na klavír a pilnou docházku do divadel s chvalitebnou vytrvalostí ve čtení.

Vypráví-li o tom, chvíli co chvíli kronikářsky zanícená Zita vstane, aby ze zásuvky, skříně, nějakého zcela netušeného úkrytu vyňala lesklou bonbonieru, teď odkázanou k jiné funkci, a rozložila sobě i vám na klín a plochu nejbližšího okolí nekonečné fotografie, poznamenané na rubu datem, jménem role, heslem události, rozvinula plakáty, rozrovnala výstřižky, obrázky, časopisy, maličkosti z nepřeberného pokladu rozkošného musea tak důmyslně skrytého v pokoji s medově nasládlou vůní tuctu kytic a květin, s oknem do stráně Seminářské zahrady s bezy, střemchami a jasmíny a do starého sadu s barokovými sochami Diany, Apolla, Marse, Jupitera, Vulkána a Mercuria.

Na psacím stole před oknem najdeme knihu dvacátého filmu Zity Kabátové. Jméno filmu i firmy ponecháme si jako malé tajemství. Poznámky červenou tužkou říkají, že Zita roli již studuje. Vraťme se zpět k čajovému stolku a poslechněme, co nám hostitelka poví o svých filmových začátcích. „Jsem fatalistka. Co musí být, bude! A z té víry nikdy nehledám role a příležitosti. Věří-li mi u filmu, že to či ono dovedu zahrát, stačí mi to. Vím, že své role dostanu. Už osmnáct mých filmů běží v kinech a mnohé se už roztrhaly. Filmuji tři roky. A jak jsem začínala? Když vypsali soutěž pro obsazení filmové role Světly do „Světla jeho očí“, poslala jsem jako sta jiných děvčat svou fotografii. Tuto, podívejte…“ Pohlednicová fotografie zelenavého tónu rozhodla o filmovém osudu Zity Kabátové, věřící v dobrý osud – a zamilované do hledání čtyřlístků v orosené trávě svého Podřipska. Obecenstvo i filmoví lidé si zapamatovali způsobné a střízlivé pozoruhodné děvče, které při natáčení Haasovy „Uličky v ráji“ ukazuje se již jako dáma, nepotřebující nejmenší poučky o zvycích a náležitostech svého světa.

Ještě podivuhodněji dostala se Zita k profesionálnímu divadlu. Když žižkovské divadlo „Akropolis“ hledalo hrdinku své nové operety, byly vánoce a sezona v plném proudu. Herci měli angažmá a Zita starosti s vánočním výletem do hor. Když přišli, aby sehrála roli, Zita vzala knihu, vystoupila a ráno po premiéře balila lyže znovu. „Slečno, propána, kam jedete?“ – „Do hor, prosím.“ – „Ale, to nejde. Vždyť večer hrajete.“ – „Vy to opakujete?“ – „Každý den to budeme hrát.“ – „Kdo?“ – „No, my“ Vy a my, rozumíte?“ Zita zvyklá s ochotníky hrát jen jednou a bez velikých zkoušek, si nevšimla, že se dostala do angažmá, na prkna, která znamenají svět. Přišlo Tylovo divadlo, Švandovo, dvacet úspěšných vystoupení v „Balalajce“ Velké operety, Brno, Plzeň, Morava a smlouva s Oldřichem Novým. V jeho divadle na Václavském náměstí prožívá v své nejnovější roli kousek anekdotického příběhu, který jsme si tu právě podle hodnověrných pramenů vyprávěli. Stěna nad čajovým stolkem v obývacím pokoji herečky Zity Kabátové je pokryta věnci a stuhami. Jméno Zity Kabátové čteme na plakátech premiér i stopadesátých repris. U vchodu divadla čekají děvčata s kytičkami konvalinek a prosbami o podpis na fotografii. To jsou děvčata, jež nejsou vzdálena ideálu stát se herečkou.

Kdyby Zita Kabátová nebyla herečkou, nemysleme, že bychom se s ní nesetkali na poli umělecké tvorby! Snad u Beauforta nebo v některém výtvarnickém sdružení uviděli bychom dnes či zanedlouho její obrazy, které dnes opouští pro zaneprázdněnost filmovým ateliérem a jevištěm. Až půjdeme domů a Zita bude nás vyprovázet komnatami dvořanstva českého Majestátu, uvidíme snad desítky olejů a akvarelů, které namalovala, obrázky od debutantského poplatnictví romantické krajině až k prosvětleným nejnovějším akvarelům.

Májový den dohořel k okraji. Půjdeme! Praha se rozsvěcí a divadlo čeká. Zeleň Seminářské zahrady proměnila se v černavou oponu. Takovou mají právě v Novém divadle. Vysoké křídlo dveří se uzavírá. „Na shledanou!“ Soumrak se položil na oči Diany, Marse, Mercuria. O dvacáté hodině předehra hudební komedie v Praze pokračuje v působení Livia Andronica.

Zdroj: Kinorevue číslo 41, ročník V, vyšlo 1. února 1939, napsal V. A. Marek

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.