Martin Frič: Čtyřicet let poctivé a plodné práce

Režiséra Martina Friče, tvůrce řady pozoruhodných filmů, naši diváci dobře znají. I návštěvníci kin, kteří se nestarají o jména těch, kdož pro ně vytvářejí filmy, docela určitě znají jeho díla. Myslím, že u nás není člověk, který by z nich nejednou čerpal posilu, radost a optimismus.

Tento umělec je již trvale zapsán v análech našeho filmu. Vypadá mladě; jedná, cítí a myslí mladě. A přece – ač se tomu ani nechce věřit – oslavuje v těchto dnech významné jubileum: čtyřicet let tvůrčí činnosti v našem filmu.

Výjimečný zjev – výjimečné dílo.

Martin Frič je zjev výjimečný. Avšak to je charakteristický rys celé rodiny Fričů. Jeho prastrýcem byl známý J. V. Frič, hrdina bojů na pražských barikádách v roce 1848. Jeden Fričův příbuzný se proslavil zkoumáním trilobitů, jiný stavbou ondřejovské hvězdárny. Vojtěchu Fričovi vděčíme za vyšehradský tunel, A. V. Fričovi za poutavé a poučné cestopisy. Otec našeho jubilanta se mohl věnovat celkem klidnému zaměstnání strojního inženýra. Jeho vášní však byla aviatika. A to bylo v roce 1910 všechno, jenom ne záležitost klidná a bezpečná. O dva roky později vzlétl na letadle typu Blériot s Frant. Šimůnkem i osmiletý Martin. Letadlo se zřítilo a rozbilo. Oba pasažéři naštěstí přestáli katastrofu se zdravou kůží.

Martin Frič nijak nevybočil z rodinné tradice. I on si zvolil povolání na svou dobu neobvyklé – stal se filmařem. A také on dosáhl výjimečných výsledků.

Natočil sedmasedmdesát zvukových filmů. Nyní dokončuje sedmdesátý osmý – Dařbujána a Pandrholu podle scénáře Jana Drdy.

Je jedním z prvních, kteří naší kinematografii získali mezinárodní vavříny – v roce 1937 byl na mezinárodním festivalu v Benátkách poctěn jeho JÁNOŠÍK. Později získal řadu mezinárodních uznání.

U nás byl dvakrát odměněn státní cenou, před čtyřmi roky mu byl propůjčen Řád republiy.

A co je hlavní: jeho filmy mají diváci rádi, jeho umění se stalo v pravém slova smyslu majetkem našeho lidu.

Jistě to nelze říci o všech filmech, které natočil. Za první republiky byl mnohdy pro podnikatele přednější zisk než umělecké hodnoty. Frič se nemohl vyhnout natáčení i námětů slabých a nehodnotných. Avšak i ty se snažil zpracovat s příslovečným smyslem pro vkus a odvést kvalitní práci.

Fričovo dílo je obsáhlé a vyznačuje se rozmanitostí žánrů. Najdeme v něm satiru v REVISORU a v DOBRÉM VOJÁKU ŠVEJKOVI, sociální tematiku v MUŽI Z NEZNÁMA, psychologické drama HORDUBAL, detektivku 13. REVÍR, historické drama PSOHLAVCI, dokumentární snímek SPARTAKIÁDA, vtipnou parodii PYTLÁKOVA SCHOVANKA, jadrné veselohry s Vlastou Burianem (ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC, BARON PRÁŠIL, KATAKOMBY), jemné společenské komedie s Oldřichem Novým (KRISTIAN, ROZTOMILÝ ČLOVĚK, VALENTIN DOBROTIVÝ), nezapomenutelné filmy s Voskovcem a Werichem (HEJ-RUP!, SVĚT PATŘÍ NÁM), v Benátkách poctěné ČAPKOVY POVÍDKY, v celém světě známou kostýmní komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ, sociologickou studii DNES NAPOSLED, budovatelský příběh POVODEŇ a řadu dalších.

K nejúspěšnějším jeho filmům patří ZOCELENÍ, velký obraz dramatické stávky dělníků Karlovy Huti ve třicátých letech. Je to jeden z prvních a dosud také z nejlepších filmů o historii naší dělnické třídy. Totéž místo v oblasti filmů zobrazujících boj našeho lidu v době okupace zaujímá Fričova PAST.

Vesele i vážně

Pohled z okna Fričovy vily obejme Hodkovičky, melancholickou náladu podzimu, zahrady, v nichž vítr prohání spadalé listí pod holými větvemi stromů. Pak se vrátí, přeběhne důkladnou knihovnu se spoustou pečlivě seřazených knih, pracovní stůl s velkým globem; zatěká přes několik přihrádek scénářů a mosazný megafon s vyrytými názvy filmů; chvíli se zdrží na kytaře, která visí v rohu. Potom ulpí na šálku kávy, z níž stoupá jemná pára, aby se konečně ustálil na té klidné, výrazné, ostře řezané tváři. Zvolna se rozvíjí nit rozhovoru…

První Fričovou „filmovou“ prací byl – plakát k filmu Dáma s malou nožkou. Nedostal za něj sice ani haléř, ale svět celuloidového pásku se ho již trvale zmocnil. Seznámil se s Rovenským, Lamačem, Hellerem, Machatým. Dělal ve filmu všecko a trvalo to téměř deset let, než se pustil do první samostatné režie.

Byla jí – na podzim 1928 – adaptace Klecandova románu Páter Vojtěch. A již napřesrok vytvořil významné dílo – film VARHANÍK U SV. VÍTA. Scénář k tomuto příběhu muže, který se stane svědkem neštěstí a je později obviněn a vydírán, napsal Vítězslav Nezval za spolupráce Wassermanovy a Fričovy.

Tímto filmem se Frič pevně zařadil mezi režiséry. Od roku 1932 patřil mezi nejzaměstnávanější z nich.

Zažil mnoho příběhů, veselých i vážných. S úsměvem vzpomíná, jak byl filmovou kritikou několik let označován za tvůrce „mladého a talentovaného“. Pak Otakar Vávra natočil Filosofskou historii a kritikové rázem přidělili epiteton „mladý a talentovaný“ Vávrovi. A právě tak naráz, doslova přes noc, začali Friče klasifikovat jako „starého rutinéra“.

Frič nezůstal kritice nic dlužen a ona sama vzala odplatu ze svých rukou. Když Martin Frič natáčel s Voskovcem a Werichem filmy Hej-Rup! a Svět patří nám, byl jako tvůrce scénářů uveden „španělský“ autor Forman. Kritika si pochvalovala, jak je to vtipné; to prý se hned pozná zahraniční autor. Ti, kdo to psali, netušili, že Forman je pouze jakési zčeštění anglického „four men“, což značí „čtyři muži“. A skutečnými autory byli opravdu čtyři muži – Voskovec, Werich, Wasserman a Frič. Pseudonymem „Forman“ si z novinářů důkladně vystřelili. Tak důkladně, že tento žertík je podnes přijímán naprosto vážně. Ve filmografiích, příručkách a filmových publikacích je jako autor scénářů i nadále uváděn – Forman.

Příznačná pro předmnichovskou republiku je jiná historka. Seběhla se při práci na Jánošíkovi. S natáčením se začalo v červenci 1936, v prosinci se dotáčely poslední scény. Mezi nimi i ta, kde Jánošík vyskočí na koně, zamává na své chlapce a volá na ně, že se sejdou na jarmarku v Levoči.

Uzdu a sedlo režisér měl. Bylo třeba vypůjčit si koně. To však stálo 100 korun. Podnikatel odmítl dát tuto částku. Peníze nebyly a natáčet se muselo. Ale vyřešilo se to. Gina Hašler si „oblékl“ sedlo na záda, Karel Hašler držel uzdu. Paľo Bielik, který hrál Jánošíka, naskočil do sedla. „Kůň“ s ním několikrát poskočil. Ještě než se oba svalili, stačil Ferdinand Pečenka natočit potřebný záběr. Samozřejmě, že ve filmu není tento pozoruhodný „kůň“ vidět, protože kamera zabírala jen sedlo a Jánošíka.

Ovšem nebyly jen veselé příběhy. Byly i chvíle těžké. A hned v začátcích Fričovy režijní tvorby. Varhaník u sv. Víta znamenal umělecký úspěch. Pro režiséra však zároveň těžkou finanční ztrátu. Producent se během natáčení zastřelil, Frič musel na film hodně doplácet.

Nejhorší to bylo v době krize, v roce 1930. Tehdy musel Martin Frič pracovat ve střižně za oběd a 15 korun denně. To byl již ženat a měl dvě děti. Po celý rok se jeho rodina uskrovňovala. Když o tom dnes Frič hovoří, zdůrazňuje, že za mnoho vděčí své ženě Suzanne Marville. Dovedla nejen snášet stráně, ale ještě ho podepřít a povzbudit.

I když se pak Fričovy hmotné podmínky zlepšily, nikdy nezapomněl. Dokladem je i „film na rybu“. Tehdy v roce 1937 podnikatel Havel před vánocemi propouštěl dělníky z ateliérů. Ti přišli za Fričem, aby pro ně něco udělal. To „něco“ znamenalo umožnit jim práci a výdělek. Frič si tedy sedl s Hugo Haasem a Ot. Vávrou a za 14 dní napsali scénář. Za dalších osm dní podle něj natočili film MRAVNOST NADE VŠE. Dělníci měli práci i peníze na vánočního kapra…

Pozorovat Martina Friče při práci je zajímavé a poučné. Měl jsem tu možnost v barrandovských ateliérech. Sledoval jsem natáčení filmu „Dařbuján a Pandrhola“. Poznal jsem: Frič nic nenechává náhodě a neimprovisuje; pracuje kvalitně, ale také produktivně a ekonomicky; důsledně uplatňuje své pojetí, avšak bere také v potaz názory spolupracovníků. Člověk snadno vycítí, že Frič své spolupracovníky pevně vede, ale zároveň nelpí malicherně na každé maličkosti. Lidé kolem něho nejsou trpní vykonavatelé jeho myšlenek, ale aktivní spolutvůrci. Projevovalo se to při promítání denní práce. A dokonce i při obědě v barrandovské jídelně.

Martin Frič dnes oslavuje čtyřicet let plodné práce ve filmu. Mohl by být spokojen s tím, co dokázal. Avšak to by nebyl on. Jeho tvůrčí dráha ještě zdaleka nekončí. Má velké plány. A sny a přání. Chtěl by natočit podobný film, jako bylo Zocelení. A dobrou veselohru. Věříme, že se najdou autoři i scenáristé, kteří mu to umožní. Pro nás všechny, kterým Fričovy filmy daly tolik pěkných chvil.

Zdroj: Kino 1959, číslo 24, ročník XIV, vyšlo: 26. 11. 1959

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.