Smrt v sedle

Dlouhé fronty před pokladnou pražského kina „Světozor“, i na několik dní dopředu vyprodaná představení jsou – myslím – dost výmluvné pro to, že to „Smrt v sedle“ vyhrála u diváků, a zvlášť u mladých, na celé čáře.

Proč?

Nejspíše právě proto, že byl tak bohatě pociťován nedostatek právě takových filmů, jež by promlouvaly k dospívající mládeži, filmů napínavých, vzrušivých svou dobrodružností, jimž je divák leccos ochoten odpustit v kresbě charakterů, protože hlavní je – děj.

„Smrt v sedle“ má navíc i nadmíru správný záměr, vysmát se falešné romantice a nahradit ji tou skutečnou. Vysmát se rodokapsovému hrdinství a naopak říci: Jen se rozhlédni, člověče, kolem sebe; není to báječné, co prožíváš? Jak je hloupé snít o romantice Hor Skalistých, když v naší zemi najdeš krajiny tak krásné, že ti srdce usedá. – Takový tedy byl záměr, s nímž se filmaři pouštěli do práce. Je už jiná věc, že přitom nedokázali dojít až do konce.

To tkví v tom, že hrdina příběhu, Tomáš, jezdčík ze státního hřebčince, chlapec jinak veskrze slušný, který však je natolik omámen rodokapsovými „sny“, že je proto schopen prospat i samu skutečnost, je léčen jaksi dost prapodivnou terapií. Chápeš to až potud, kdy se mu jeho kamarádi pošklebují a nastrojí kovbojskou maškarádu s „kolty zpropadeně nízko zavěšenými“, ale do parodie na kovbojku vniká – a samozřejmě, jak ani jinak nemůže být, ji i přehlušuje – příběh skutečný, kriminálního nátěru. Neboť hry na kovboje využije dvojice lumpů (z nichž první, bývalý žokej Kosina, je vykreslen neobyčejně přesvědčivě), kteří přepadnou a těžce poraní účetního šulce, přivážejícího do hřebčince výplatu. V tom už také spočívá celý kámen úrazu. Protože Tomáš se na vlastní oči a uši může přesvědči, že celá ta „kovbojáda“, o níž snil jako o vrcholném zážitku, není jen výmyslem rodokapsových pisálků, ale že to je nejskutečnější skutečnost. Sám může stíhat zloděje na koni, být svědkem vraždy ve staré cihelně, prchat s penězi, které vzal zlodějům, a být přitom pronásledován. Najednou vidím, že správný záměr se jaksi posunuje; ocitáme se opět ve světě rodokapsového snění, proti němuž se vytáhlo do boje. Neboť ta skutečná, „všední“ romantika je někde jinde. Docela jinde.

Že se tak nějak „uklouzlo“, o tom nás jasně přesvědčuje i konec filmu: Tomáš není vyléčen ze svého snění dík pravdivé skutečnosti (v čemž jistě tkvěl záměr autorů), ale jedině tím, že při honičce za zloději přišel o milovaného koně.

Mohl však být tímhle opravdu vyléčen?  Inu to už je otázka, na níž si netroufám dát jednoznačnou odpověď…

Zrovna tak jako Tomáš, i divák se musí ocitnou ve víru dobrodružství. A jestliže Tomáš daleko spíš může uvěřit, že takový rodokapsový mumraj s střílením, s honičkami na koních i s pronásledováním zlodějů je u nás možný, pak divák to má už trochu těžší. Ovšem – má-li chuť (a ukazuje se, že skutečně ve většině případů taky má), aby „hrál s sebou“, pak je všecko v pořádku. Dívá se na film prostě jako na cosi exotického, ovšem jiné to už je s poražením té falešné romantiky; to už zdaleka tak jasné není.

Jestliže však přes tyto výhrady vítáme film do našich kin, pak je to především pro jeho profesionální úroveň; a není nadsázkou, že jej dokonce můžeme označit po jisté stránce za průkopnický. Neboť režisér Jindřich Polák, který tímto filmem debutuje, byl postaven před nadmíru těžký úkol, zvládnout s kameramanem R. Miličem obtížnou techniku cinemaskopu za použití u nás dosud neužitého barevného filmu eastmancolor. To se zdařilo. Nesnáz ovšem tkvěla i v tom, že si honičky na koních (kterých je bezpočet) a vůbec snímání zvířat, hrajících ve filmu tak významnou roli, vyžádaly daleko vyšší nároky na samotnou techniku záznamu – a to jak u režie, která sem musela upnout valnou část pozorovateli, tak i u kamery, aby nic nezůstala dlužna barvitosti pohyb. V plné míře to ovšem platí i o hereckých výkonech (tentokrát fyzicky nepoměrně náročnějších): zvláště si zapamatujeme výkon E. Dubského v roli zkrachovaného žokeje Kosiny, R. Jelínka v titulní roli Tomáše a výrazně jadrnou postavičku trenéra Mikoty, vytvořenou Jiřím Sovákem. – K úspěchu snímku dlužno rovněž přičíst i výraznou hudbu Evžena Illína.

Zdroj: Kino 10, ročník XIV, vyšlo 14. května 1959, napsal: Sv. Svoboda
Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.