Retribuce aneb Jak se soudilo po 2. světové válce

Byli vítězové a byli pražení. Byli soudci a byli souzení. Byla chvíle, kdy soudila ulice viz. tento článek. Jak ale probíhalo soudcovství přenesené z ulice do soudních síní? Už za války bylo jasné, že země okupované  nacistickým Německem, budou  chtít přísně potrestat osoby, které spolupracovaly s okupačním režimem. Na nutnosti stíhání a následném potrestání odpovědných viníků se zástupci vlád okupovaných zemí dohodli ještě v průběhu války, a to v lednu 1942 v Londýně.

Výsledkem jednání bylo přijetí takzvané Svatojakubské deklarace, která tuto myšlenku koncipovala. Hrůzné události, které následovaly po atentátu na Heydricha změnily i původně velmi rezervovaný postoj britské vlády k této deklaraci. Naléhavost potrestat válečné zločiny zesílila právě po vyhlazení Lidic, Ležáků a zbytečné smrti děsivého počtu nevinných lidí. Po řadě složitých jednání se představitelé velmocí shodli na vytvoření zvláštního mezinárodního tribunálu pro nejvýznamnější válečné zločince. S těmi ostatními se měly vyrovnat poválečné soudy přímo v zemích, kde zločiny spáchali.

Ještě v Londýně vypracovalo exilové vedení státu řadu právních norem, na nichž se částečně podílel prezident Edvard Beneš. Konečné znění tzv. dekretů pak stvrdil podpisem, proto Benešovy dekrety, a na osvobozeném území Československa pak byly následně ratihabovány zákonodárci, čímž nabyly právní sílu. Takto vznikla i předloha tzv. Velkého retribučního dekretu, který vytvářel mimořádné lidové soudy a měl potrestat válečné zločiny a nejvýznamnější případy domácí kolaborace.

V osvobozeném Československu byla nahrazena novým dekretem prezidenta republiky č.16/1945 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech s účinností ode dne vyhlášení na dobu do 31. prosince 1948. Nevztahoval se však na Slovensko, kde retribuce, neboli nápravy, probíhaly jinak. Podle tohoto dekretu byly souzeny těžké Zločiny proti státu, osobám, majetku a udavačství definované v jednotlivých paragrafech, jejichž obsahem byl i trest.

Podle závažnosti zločinu se odvíjely délky odnětí svobody a za nejtěžší zločiny mohl být vynesen trest smrti. Proti rozsudku nebylo možné odvolání. Podle této právní normy se v sídlech krajských soudů zřizovaly mimořádné lidové soudy, kde se soudily všechny zločiny trestné podle tohoto dekretu a jiné trestné činy neměly mít na rozsudek vliv. Celé trestní řízení trvalo tři dny a mohlo se konat i v nepřítomnosti obžalovaného.

Mimořádný lidový soud předsedal v pětičlenných senátech, složených z předsedy, jímž byl soudce z povolání, a ze čtyř soudců z lidu, které jmenoval ministr spravedlnosti ze seznamů sestavených okresními národními výbory. Rovněž jmenoval i veřejné žalobce vybraných z řad státních zástupců, soudců nebo z osob zapsaných v seznamu advokátů. Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen, nevylučovalo se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným nebo krajským.

Řízení před mimořádným lidovým soudem bylo ústní a veřejné. Neveřejně probíhala jen porada soudu na usnesení rozsudku, který byl záhy vyhlášen v jeho veřejném zasedání. Dospěl-li soud k názoru, že byly zjištěny takové okolnosti, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný, mohl soud uložit trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí. Trest smrti byl vykonán do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného mohla být lhůta prodloužena o další hodinu.

Zapisovatel sepisoval zápis o soudním řízení, který podepsal spolu se všemi členy senátu. Téhož data byl vydán i Dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu, který, stejně jako mimořádný lidový soud, hmotně-právně právně vycházel z velkého retribučního dekretu a měl trestat výhradně osoby české národnosti. V podstatě to byl zvláštní soud  pro nejvýznamnější případy kolaborace a členy protektorátní vlády včetně státního prezidenta doktora Emila Háchy. Národní soud byl zřízen v Praze a plnil rovněž funkci tzv. čestného soudu. Právní předpisy vycházející z velkého dekretu se však nemohly vztahovat na viníky s menšími prohřešky, které bylo třeba rovněž potrestat. Východiskem se stal tzv. Malý retribuční dekret č. 137/1945 vydaný 27. října téhož roku a měl trestat zpronevěření se národní cti po morální nebo zaměstnanecké stránce v době zvýšeného ohrožení republiky, tedy v období od 21. května 1938 do 31. prosince 1946.

Častý způsob zpronevěření představoval bezesporu společenský mimo služební styk s Němci. Trestním řízením byly pověřeny tzv. trestní nalézací komise zřízené u okresních národních výborů a jejich úkolem bylo převzít případ zastavený mimořádným lidovým soudem, odložený veřejným žalobcem, uzavřený očistnou komisí nebo oznámený jiným orgánem,  které posoudila z hlediska provinění proti národní cti a následně vydala trestní nález. Čtyřčlenná komise mohla pachateli uložit trest veřejným pokáráním, vězením do jednoho roku, které se mnohdy odpykávalo v nucených pracovních oddílech nebo pokutou do 1.000 000 Kč. Trestat mohly i kombinací dvou nebo všech tří těchto trestů. Proti rozsudku komise bylo možné odvolání u příslušnému zemskému národnímu výboru. Pokud bylo sporné, zda se jedná o čin trestný podle malého nebo velkého retribučního dekretu, bylo na veřejném žalobci, aby rozhodl, bude-li případ projednáván trestní nalézací komisí nebo mimořádným lidovým soudem. Jmění odsouzených podle malého i velkého dekretu propadlo ve prospěch státu.

Malý dekret původně platil do 4. května 1947. Jeho účinnost však ministerstva vnitra a  spravedlnosti obnovila zákonem č. 34/1948 Sb. o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Podle tohoto zákona mohly národní výbory převzít i dosud neuzavřené případy, ale mohly otevřít jak nová šetření, tak i za uzavřená a  revidovat jejich rozsudky z předchozího období, včetně těch osvobozujících z řádných soudů. Proti těmto rozsudkům už ale nebylo možné odvolání. Platnost zákona skončila 31. prosince 1948. V červnu tohoto roku byla ale většina případů revizního období v důsledku vládní amnestie ukončena.

FOTO: wikipedia