Soudy ulice po 2. světové válce

Poslední záchvěvy německého teroru mizí. Karty nahoře jsou již rozdány. Stalin si při jednáních o poválečném rozdělení Evropy vymohl, že Praha, a spolu s ní celá Československá republika, bude v područí Moskvy a ne  Američanů. Píše se 9. květen 1945. Tímto dnem už patřila 2. světová válka v Evropě oficiálně  ,,včerejšku“. Československu však mírové opojení nevydrží dlouho. Atmosféra poválečné Prahy je děsivá. Lidé jsou plni nenávisti. Toužili po pomstě. K tomu potřebovali obětní beránky.  Na ráně jsou ti, co jsou nejvíc vidět. Jsou to známí a populární lidé, herci, filmoví pracovníci, umělci. Pomstychtivé davy se vydávají do ulic jako samozvaní soudcové. Obětí nenávistného lynče se stal Jan Sviták.

Tento vynikající herec a režisér se narodil 23. prosince 1898 v Plzni, kde byl jeho otec úředníkem ve Škodovce a později se stal jejím hlavním správcem. V průběhu 1. světové války (pozn. 28. července 1914 – 11. listopad 1918 ) odjel Jan Sviták do Puly (chorvatský přístav a město), kde nastoupil do námořnické školy. Měl se stát námořním důstojníkem. Loď ale zasáhlo italské torpédo a potopila se. Tehdy, 1O. Prosince 1917,  zahynulo 46 námořníků a dalších 17 bylo zraněno. Trauma si pak nesl po zbytek života. Přežil svou smrt. Za svou statečnost byl vyznamenán. O námořnictví už ale pochopitelně nestál.

Své štěstí zkusil u divadelní společnosti Karla Šalotty. Záhy začal hostovat i v Divadle na Vinohradech a v Národním divadle. Účinkoval i ve slovenském Národním divadle a později i v divadle Vlasty Buriana.  Už ne však jen jako herec, ale také jako režisér pod vedením zkušenějšího Josefa Rovenského.  Koncem 20. let se těmto činnostem věnuje i ve filmu. V roce 1937 po předčasné smrti režiséra Josefa Rovenského, za něj dokončuje film Hlídač č. 47. Příběh ohluchlého strážce trati klamaného lidmi i vlastní ženou, natočeného podle románu Josefa Kopty se stal podle dobové kritiky, jedním z nejvýraznějších realistických českých filmů 30. let.

Za druhé světové války ( pozn.1. září 1939  – 2. září 1945 ) již působil také jako producent a ředitel filmových ateliérů Foja v Praze – Radlicích. Za období svého působení ve funkci ředitele ateliérů, zde bylo natočeno třicet filmů, a v roce 1941 zde mj. sám režíroval film Přednosta stanice s Vlastou Burianem. S Králem komiků se již dobře znal nejen z divadla, ale také z natáčení Lamačových komedií z roku 1931 On a jeho sestra, nebo také Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, či Funebrák, které vznikly o rok později, a v nichž hrál Vlasta Burian vždy role hlavní a Jan Sviták ztvárnil  jednu z rolí vedlejších. Kromě toho měl Jan Sviták na starosti i Filmový klub v Lucerně, v němž se scházeli představitelé české kultury, zejména českého filmu. Německé kruhy využívaly Filmový klub k navazování kontaktů především s českými tvůrci nebo k různým obchodním jednáním. Kromě Filmového klubu vedl i filmovou ústřednu, v níž se rozhodovalo o nových scénářích a obsazování herců do rolí.

Byl ženatý s herečkou Vilmou Svitákovou, se kterou měl syna Milana. Po rozvodu se Vilma provdala za reportéra dr. Františka Kocourka a společně syna vychovávali. S bývalou ženou měl však stále velmi pěkný, přátelský vztah.

Jan Sviták byl v této době jedním z nejmocnějších mužů českého filmu. Neměl tak šanci se ubránit těsnému styku s nacistickými pohlaváry. Podezření z kolaborace na sebe nenechala dlouho čekat. Jan Sviták přitom patřil k těm, kteří tyto kontakty naopak využili pro pomoc druhým. Intervenoval u nacistů za propuštění lidí z různých řad, ať už svých podřízených nebo třeba jejich příbuzných. Několik životů skutečně zachránil.

K Janu Svitákovi prý ale chodili zaměstnanci a udávali své kolegy. O těchto udáních si údajně vedl zápisník. Disponoval i řadou dokumentů a informacemi o českých konfidentech gestapa.  Blížil se konec války. Bylo jasné, že nacisté mají své dny sečteny a ti, co jsou s nimi spojováni, se co nevidět ocitnou v ohrožení. Jan Sviták byl ale, podle vzpomínek pamětníků, naprosto klidný. Jistotu mu prý dával právě tajemný zápisník. Jaká jména a informace obsahoval, je i dnes tajemstvím. Zápisník se nikdy nenašel, což může nabádat ke spekulacím o jeho existenci. Tu však potvrzují pamětníci, k nimž patří i Vilém Sviták, režisérův  synovec: ,,Říkalo se, že strejda měl nějaký sešit, kam si psal, kolik komu dal peněz. Ale zřejmě tam nebylo jenom tohle. Otec se o něj bál a říkal mu: ,,Jeníku, seber se a jeď na Šumavu do Lešišova, tam bude pokoj. Spojenci už jsou na hranicích a v brzký době se osvobodí i část Čech!“ A strejda na to odpověděl: ,,Já nemám čeho se bát! Nevím, proč bych měl utíkat na Šumavu.“

Bylo ale mnoho lidí, kteří měli velký zájem na tom, aby zápisník získali. K nim patřil i Svitákův náměstek z filmové ústředny. Byl to právě on, kdo se prý nejvíce zajímal o dokumenty, které Sviták doma měl. A byl to on, kdo 9. května 1945 přivedl zhruba dvanáctičlennou skupinu gardistů do režisérova bytu na Smetanově nábřeží.

Režisérův byt údajně převrátili celý naruby. Cosi hledali. Gardisté pak Jana Svitáka zatkli a odvlekli na Bartolomějskou "čtyřku" ( IV. bezpečnostní oddělení policejního ředitelství ), kde byl vyslýchán. Podle svědectví bývalé manželky Jana Svitáka žádal vyšetřovatele o umožnění jednoho telefonátu. Marně. Proč? Byl snad vinen? Kdyby ano, zůstal by přece zatčený a o jeho trestu by rozhodl soud. To se ale nestalo. Jan Sviták byl druhého dne ráno policejními vyšetřovateli propuštěn. Polonahý, jen ve spodním prádle. Na Jana Svitáka tu už čekal dav lidí. V tom davu byli i někteří pracovníci z filmového ústředí, jeho nejbližší kolegové. Vše nasvědčuje tomu, že celý proces byl připravený a předem zorganizovaný.

Stejně tak i následující lynč. Rozlícený dav se Svitáka zmocní a vleče ho Bartolomějskou ulicí. Snaží se bránit, ale přesila davu je jednoznačná. V jednom okamžiku si ještě všimne svého někdejšího kolegy z filmového ústředí. Prosí ho o pomoc. Bezvýsledně. Ti, se kterými pracoval, a třeba je považoval i za přátele, teď Jana Svitáka bili, kopali a dráty od deštníku mu drásali tvář. Polomrtvý je dokopán až ke gotickému kostelu svatého Martina. Podle některých svědectví zvolá hlas známé české herečky: „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Záhy kdosi ze zúčastněných odněkud přivede sovětského vojáka. Různé hlasy z davu volají po smrti toho „udavače, kolaboranta a nacisty“. Voják, aniž by některé z těchto tvrzení prověřil, volání davu vyslyšel a život Jana Svitáka ukončil krátkou dávkou ze samopalu. Jeho mrtvé tělo leželo u kostela několik hodin. Když se to dozvěděla jeho bývalá žena Vilma Kocourková Svitáková, zavolala pohřební službu a nechala tělo odvést do krematoria v Motole. Urnu s popelem pak nechala uložit do rodinného hrobu v Plzni.

Proč ale ona známá herečka obvinila Jana Svitáka z vraždy? I přes všechny těžkosti, které válka lidem způsobila, si musela být vědoma závažnosti a důsledku toho tvrzení. Nebo snad  patřila mezi ty, co usilovali o režisérův zápisník, který by o ní možná mohl leccos vypovědět? To už se nejspíš nikdy nedozvíme. Janu Svitákovi se ale kolaborace nikdy neprokázala. Tato obvinění vyvrátil i Hašlerův syn Zdeněk Gina Hašler. Jan Sviták se tak do historie zapsal nejen jako skvělý režisér a herec, ale také jako symbol poválečného lynče, jehož krutost  výstižně charakterizoval i filmový režisér Otakar Vávra: ,,Lynč, to je doba, když si představíte, že přestala nacistická okupace a lidi se za tu celou dobu mstěj. A mstěj se na čemkoliv, co jim padne pod ruku.“

Soudu ulice málem neunikla ani další filmová hvězda Adina Mandlová, jejíž osudy jsou všeobecně známy, stejně jako její nevyrovnaný vztah k mužům. Postavení ve společnosti  do značné míry ovlivnil její bohémský milenec Hugo Haas. Doprovázela ho na častých večírcích jako „Titinka“, jak říkal svým milenkám.  Zvláště pak nevhodným vzorem byl podnikatel Fred Schneiner – Svítil, který se z vypočítavosti „přátelil“ s vysoce postavenými politiky, čímž si zajistil pohodlný život. Po Haasově vzoru chodila na časté večírky a po vzoru Svítila udržovala styky s mocnými, protože jak tvrdila: "ještě pět let budu takhle krásná, tak toho musím využít“. Díky tomu však vznikla fáma o jejím milostném poměru s říšským ministrem pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frankem. Ta se stala námětem Slavínského úspěšné komedie z roku 1939 Přítelkyně pana ministra.

Mezi další nezapomenutelné filmy patří např. drama Panenství (1937 O.Vávra), či dodnes stále oblíbené komedie Svět patří nám (1937 Frič), Děvčata, nedejte se! (1937 H.Haas),  Holka nebo kluk? (1938 Slavínský), Ducháček to zařídí (1938 Lamač), U pokladny stál (1939 Lamač), Kristian (1939 Frič) atd.

V roce 1943 natočila v Německu natočila snímek Svěřuji ti svou ženu. Na rozdíl od jiných hereckých kolegů to byl její jediný německý film, politicky zcela nezávazný.

V očích národa se ale stala kolaborantkou a v květnu 1945 byla zatčena. To jí ale zachránilo život. Ve svých  pamětech  „Dneska už se všemu směju“  se svým pověstným sarkasmem na toto období vzpomíná takto: ,,Sebrali nás asi 50 a hnali v průvodu do jedné školy na Pankráci, kterou jsme měli vyčistit a dát do pořádku. Vedli nás ulicemi, bylo to smutné procesí. A najednou mě někdo poznal. ,,Vedou Mandlovou! Vedou Mandlovou!“ Rozkřiklo se okamžitě po celé čtvrti. A za chvíli byly ulice plné. Plné lidí, kteří na mě pokřikovali: ,,Kde máš milence, aby ti pomohl? A podívejte se na ní, jak si nese hlavu vzhůru! To jí tam toho ještě moc nenaučili!“ Dorazili jsme do školy a já začala drhnout podlahu, ale zakrátko mě zavolal velící důstojník do kanceláře: ,,Víte, já jsem Vás vždycky obdivoval jako herečku a těm drbům o Vás jsem nikdy nechtěl věřit, a tak Vám chci pomoct. Venku je obrovské srocení a všichni čekají na Vás, až půjdete odtud a chtějí Vám natlouct. Mohli by Vás i zabít. Takový dav, když to na něj sedne, nedá se kontrolovat. Vy se prostě do věznice musíte vrátit tak, aby Vás nepoznaly.“ A s pomocí jedné dozorkyně mě převlékly do staré blůzy a dlouhé sukně a na hlavu mi daly šátek na babku, takže jsem opravdu vypadala jako nějaká stará babka. Ještě s jinými dvěma vězeňkyněmi jsme přelezly vzadu plot za školou a nastoupily na konečné stanici do tramvaje jedoucí směrem k věznici. A tenkrát jsem poznala poprvé, co je to strach o život. Stála jsem v elektrice mezi lidmi, kteří se těšili, jak mi natlučou.

,,Pojedeme na náměstí až před věznici a tam si na tu svini počkáme!“ Když jsme konečně všechny tři vystoupily před vězením,  musely jsme se prodírat davem, který se tam zatím nashromáždil. Lidi mě chytali za rukáv, protože mě nepoznali a ptali se: ,,Kde je ta Mandlová? Kde je ta Mandlová?“ A já jsem klopila oči a koktala jsem: ,,Počkejte, ona přijde, asi ji něco zdrželo.“ Když se konečně za mnou zavřela brána věznice, byla jsem strachy polomrtvá. Upadla jsem na dláždění a hystericky jsem se rozbrečela. To byla snad jediná chvíle, kdy jsem byla ráda, že jsem zavřená a že na mě nikdo nemůže.“

V nemilosti se ocitla i další filmová hvězda Lída Baarová.  Herečka proslulá nejen svou nevídanou krásou a filmy, ale především náklonností nacistických pohlavárů,  Josepha Goebbelse i samotného Adolfa Hitlera. S nimi se seznámila v době natáčení filmu Barkarola, německé filmové společnosti UFA. A právě to jí poválečná společnost nikdy nedokázala odpustit. Už neviděla to, že si u UFY vymohla smlouvu o natáčení 4 filmů ročně, z toho dvou v Česku, díky čemuž může hrát např. v dramatech z roku 1937 Lidé na kře (Frič), Panenství (Vávra), či v romantických snímcích z roku 1939 Ohnivé léto (Čáp, Krška) a Dívka v modrém (Vávra), které se navždy zapsaly do dějin české kinematografie. Do dějin se však zapsal i její milenecký poměr s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Krutou daň za to, že si  z hlouposti nebo naivity, nedokázala domyslet možné důsledky, platila pak celý život. Strach ze zúčtování pocítila již s blížícím se koncem války. Obavy ze soudu ulice ji dohnaly k útěku do Bavorska. Cestou ale byla zajata. Nemilosrdnému lynči se snažila vyhnout nasimulováním psychické neurotické poruchy, díky čemuž se dostala do mnichovského sanatoria. Nakonec však byla stejně převezena do Prahy a před soudem ulice ji, stejně jako Adinu Mandlovou, ochránilo vězení. Proč ale neochránilo i jejich kamaráda Jana Svitáka? A čím se lišila herecká profese od práce dělníka, který se ve fabrice s jinými podílel třeba i na výrobě tanků? A byl za kolaboranta považován např. hospodský, který pohlavárovi natočil pivo? Dokázal by on sám odmítnout pivo natočit? Někoho odsoudit uměl a umí kde kdo. Spravedlivý rozsudek je ale dosažen až když každý začne sám u sebe.